Poprvé na celnici
Že jsem poprvé na celnici vlastně není úplně pravda, různí celníci na mě v různých jazycích zkoušeli různé finty. Svlíkli mě do trenek (Izraelci), svlíkli mě do naha (Uzbeci), nutili mě mluvit rusky, aniž bych se kdy rusky učil, prohrabávali mi batoh a řešili, zda noviny, ve kterých jsem měl zabalenou svačinu, nejsou protirežimními pamflety. A taky jsem byl na hodinu nelegálním imigrantem v Dubaji.
Ale poprvé musím na celnici u nás - objednal jsem si kilový kus železa - stabilizátor ke GoPročku. A to jsem neměl dělat. Jestli to správně chápu, tak jediná celnice, která řeší odbavování zadržených zásilek doručovaných poštou, je na Praze 5. Nebydlíš v Praze? Nějak si to zařiď, nezájem. Zaplať poště, zaplať někomu, je nám to jedno. Máš čtrnáct dní, pak zásilku odešlem zpět. Nebo obřadně zničíme.
Jdu tedy na poštu - mám štěstí, že to mám po cestě z letiště do práce - jsa přesvědčen o tom, že z 29 dolarů se nemůže vyklubat žádné clo (to se platí až přes 150 euro), takže zaplatím poště poplatek za to, že je otravuju (99 Kč) a 21% z cca 750 Kč.
Úderem osmé vstupuji na magickou Poštou 120, což je v jednadvacátém století zajímavý úkaz čili jev, asi se tady za poslední desítky let nic moc nezměnilo. Neškodila by šipka, informace o tom, že je třeba vystoupat do druhého patra budovy. Tušil jsem, že to nebude nijak označené, a tak jdu tam, kam člověk přede mnou - třeba už tady byl. Zkoumáním kudy kam jsem prošustroval své místo ve frontě, vytrpěné dvacetiminutovým čekáním v mrazu, na který jsem nebyl připraven. Nevadí, stejně jsem asi čtvrtý na řadě a celkem to odsejpá.
Na přepážce pošty (byť to tady tak nevypadá) dostávám jakési lejstro, se kterým mám jít na celnici. Jdu na celnici, přepážky obsazeny, čekám pár minut na chodbě, rozsvěcí se zelené světlo a já vcházím. Předávám doklady (screeny z eshopu a internetového bankovnictví) potvrzující cenu zboží 29 dolarů.
Mám si jít sednout. Asi pět minut paní za přepážkou cosi vypisuje či počítá. Dostávám úřední lejstro (trojmo) a s tím mám jít na pokladnu zaplatit DPH 269 Kč. Nádhera. Raději nechci vědět, jak k částce došli, ještě by si na mě přišel posvítit slovenský strejda Andrej. Buď to počítali z dvojnásobku ceny, nebo přes víkend DPH stouplo na 40%. Máte pocit, že je rok 2017 a dá se platit kartou? Zapomeňte. Pokud by přišlo něco fakt drahého a platilo se ještě navíc clo? Běžte dolů, na ulici určitě bude někde poblíž bankomatu, tak si ho vycucněte a doneste nám prezidenty, zpěvačky, spisovatelky, učitele a krále pěkně na dřevo. Jako za Rakouska-Uherska.
Platím. Nedá se nic dělat. Dostávám další lejstro, se kterým se vracím k paní celnici. Předávám lejstro a dostávám papír který se jmenuje "Evropské společenství". Kdesi níže je pak nápis "Dovozní doklad". Z toho vyčítám, že mi, podle nějaké tabulky, sazebníku, nebo - nejspíš - dotazem na Googlu, vyměřili základ daně (tj. hodnotu zboží) 1280 Kč. Děkuji pěkně.
Opět dostávám nějakou tu bumážku, se kterou jdu na poštu - na to okýnko, kde už jsem byl na začátku. Vyzvednout si zásilku? Ne - zaplatit oněch 99 Kč za to, že se pošta zapojila do celního procesu - a dostávám zase nějaký papír. Za ten už ale u vedlejšího okýnka (no ono to ani okno není, spíš pult), dostávám, oproti podpisu, lehce prohrábnutou obálku s více prohrábnutou krabicí. Tak snad s toho kluci šikovní nic nevytřepali.
Nerad bych to totiž podstupoval znova.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Kdo vlastní české firmy. Zahraniční kapitál roste, počet Rusů v čele klesá
Ruský kapitál v českých firmách od invaze na Ukrajinu a s ní spojenými sankcemi klesá, některé...
Měření lebek či nucená převýchova. Sámové podávají svědectví o křivdách
Krádeže území, odebírání dětí na převýchovu nebo pseudovědecké experimenty. To je pouze část...
Záchranka na maratonu ošetřila 52 běžců po kolapsu, do nemocnice museli čtyři
Záchranáři na Pražském mezinárodním maratonu ošetřili 52 běžců, vesměs po kolapsu. Informovali o...
V německém Magdeburgu strhl vichr skákací hrad i s dětmi do Labe
V německém Magdeburgu v neděli poryv větru strhl do Labe skákací hrad, na kterém se bavilo několik...
- Počet článků 245
- Celková karma 19,46
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.