Kam se všichni poděli?

Krize je zažehnána, vláda doporučuje cestovat po Česku, podporovat místní ekonomiku. V lese, na horách atp. nemusíme nosit roušky. Je fajn zase vyrazit do přírody. Třeba na Sněžku. Jenže nikde ani noha. Kde jsou všichni?

V minulém článku jsem popisoval několik méně známých turistických cílů, které se mi poštěstilo v době "karantény" navštívit. Karantény samozřejmě nikoliv vlastní, ale karantény tak nějak národní. Oproti jiným národům, které měly nařízen tvrdý zákaz vycházení, jsme tady ale prakticky žádnou globální karanténu neměli - byť o ní každý mluvil. Mohli jsme ven. Mohli jsme do lesa, mohli jsme se pohybovat po republice, vláda tak nějak nechtěla abychom to dělali, ale nijak se to nekontrolovalo a kdo chtěl na túru na Šumavu, mohl. 

Nikdo to ale moc nedělal. Bylo to tak nějak koronebezpečné, nebyly otevřené hospody, památky jsme si mohli jedině tak obejít z venku. Ale to by nám na prozkoumání přírody a hor tak nějak nemuselo vadit. Tak kde teda sakra všichni jsou?

Je půlka května. Hospody mají otevřené terasy, pivo se točí, lidi berou roušky tak nějak laxněji a je krásné počasí, ideální pro túru po horách. A tak se vydáváme na Sněžku. Záměrně brzy, už po osmé vyrážíme z Pece, z parkoviště u Lanovky po červené a pak obzvláště hezké žluté do Obřího dolu. Nikde nikdo, tak jsme si to představovali, že první turisty potkáme až nahoře, "nasedáme" na modrou značku a obracíme k severu.

Z Obřího dolu ke Kovárně začíná cesta stoupat, ale pořád na pohodu, až u zmíněné Kovárny se cesta pořádně zvedá a musíme občas zastavit a popadnout dech - přeci jenom horská turistika není náš chléb vezdejší - mnohem raději bychom pozorovali rybičky v Egyptě, to nám jde tak nějak lépe.

Čekáme, co bude, až dorazíme na místo označené v mapě značkou "Hraniční přechod Luční bouda/Śląski dom". Informace se totiž rozcházejí a i weby a sociální sítě Národních parků po obou stranách hranice si často odporují. Zelená hranice se překračovat nesmí. Ale jaksi nikdo nedomyslel, že dostat se Obřím dolem na Sněžku a nevkročit přitom na polské území se tak úplně nedá.

Cestou jsme potkali jednu skupinku ve směru nahoru a jednu ve směru dolů. Mizerné skóre na hezký, jarní, k cestě do hor přímo vybízející víkend. Na "vrcholu", tj. v Obřím sedle na obřím odpočívadle u restaurace Dom Śląski, je ale všechno jenom ne mrtvo. Restaurace funguje v již dobře známém režimu "z okénka", což znamená, že Poláci jsou o nějaké dva-tři týdny pozadu v rozvolňovacích opatřeních. Pokud ale vím, roušky jsou povinné tam i tady. Berou to ale o dost laxněji, tj. masku jsem ani v pohotovostní pozici neviděl u nikoho. A navíc - jsou jich tady desítky. Kolem sta lidí se pohybuje na krkonošském náměstí v Obřím sedle. Další řetěz lidí sem míří od (polské) lanovky nebo zpět k ní, a druhý řetěz se sune na Sněžku nebo z ní. Čechů je poskrovnu.

Využíváme příležitosti dané soustavou faktorů:

1) Bůh vysoko
2) Prymula daleko
3) Máme s sebou polské zloté - neberou karty
a dáváme si na lavičkách pivo a lahodnou polskou polévku žurek. A je nám dobře. Obědváme 30 metrů za českou hranicí a nikdo nám nehrozí karanténou ani jinou palnou zbraní.

Pomalu vystupujeme na Sněžku, kde trochu fouká a je dost kosa, tak se tam zbytečně dlouho nezdržujeme a vydáváme se na "trek po hřebeni". Nebo spíš něco, o čem jsme si mysleli, že je trek po hřebeni. Obří hřeben se stezkou česko-polského přátelství je nejdřív krpál dolů ze Sněžky na úroveň cca 1400 metrů, pak vede nízkým lesíkem, takže není vidět ani na českou, ani na polskou stranu, a pak se dalším krpálem cesta propadá na 1260 metrů k chatě Jelenka.

Tam se posilňujeme alespoň tekutou stravou - opět okénko, tentokrát na české straně a za české peníze, byť většinu klientely opět tvoří Poláci, kterým nejde do hlavy, že se tady k pivu nedá přiobjednat šťáva. Pivo se šťávou (prostě hustý, obvykle malinový koncentrát) je v Polsku hit, stejně jako ohřívané pivo - něco, co my Češi, národ hokeje a piva, nikdy nedopustíme. Ačkoliv vzali jsme na milost radlery...

Na Jelence se loučíme s výhledem do Polska a Poláky a zelenou trasou, tzv. Traversem, postupujeme do sedla mezi Sněžkou a Růžovou horou, k trase horní části lanovky. Co se zdálo "zkratkou" a "teď už to bude sranda po vrstevnici" se ukázalo jako zdaleka nejhorší úsek trasy. Kořeny, voda, bláto. To by ještě šlo. Cesty po kamenných sesuvech. To by taky ještě šlo. Ale nejhorší bylo překonat ledopád, a nevelká sněhová klouzavá pole.

Ale dali jsme to, byť čtyři kilometry nám mohly zabrat skoro dvě hodiny. Živí a zdraví jsme pod lanovkou a po postupně rekonstruované žluté se nakonec dostáváme k prostřední stanici lanové dráhy, kterou by správný Pražák mohl označit za "krkonošský Nebozízek". Za dvě a půl hodiny mezi Jelenkou a lanovkou, tedy z části po krkonošské dálnici (před lety jsem tudy šel téměř krok sun krok doslova v dopravní zácpě způsobené rekonstrukcí lanovky), jsme potkali všeho všudy asi 10 lidí. Nesrovnatelné s polskou stranou hor.

Kam se všichni poděli? To vážně Češi mají takový strach, že nevyrazí na výlety ani po ČR? Pak se o osud českých hoteliérů, kastelánů a restauratérů dost bojím. Protože ani na těch pivních zahrádkách jsme žádné davy neviděli, v Peci pod Sněžkou, ani pak cestou. Ve Vrchlabí, kde jsme se zastavili na večeři, byly z osmi zahradních stolů obsazené dva. Z toho jeden náš. Celkem Nic Nového Prima News ve stejné době vysílalo sérii reportáží svého reportéra z Chorvatska, které spolu se Slovinskem otevřelo hranice a letní dovolené a koupání v Jadranu už nic nebrání. Teda tak možná karanténa po návratu, že. Tak třeba už Češi vyrazili auty tam? Asi sotva.

Poláci jsou prostě jiní. Pracuji s nima skoro dvacet let a troufnu si tvrdit, že už je trochu znám, hovořím jejich jazykem ale pořád nerozumím řeči jejich kmene. Poláci jsou větší střelci. Tahle jejich vlastnost vám někdy dokáže strašně lézt na nervy, ale díky ní se dokáží posunout dopředu na místech a v situacích, kde my vyčkáváme a plánujeme správný postup. Polák prostě vyrazí. Kupředu, za hranice všedních dní, ikdyby byl na koni sám proti přesile tanků. Naleje si pak šťávu do piva a je v pohodě, zatímco my Češi tak nějak raději zůstaneme sedět doma s lahváčem hořkosti, jako bychom toho za poslední dva měsíce neměli dost. Případně vyrazíme na chaty. Vlastní, obehnané živým či mrtvým plotem. Bezpečné.