Pondělí 25. května 2020, svátek má Viola
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 25. května 2020 Viola

Cestování v časech koronaviru

13. 05. 2020 9:12:00
Jaro 2020 je čas, kdy musíme odložit dovolené snů, písečné pláže a památky světové extratřídy. Můžeme se ale podívat na místa, která známe z hodin dějepisu, ale pořádně nevíme, kde leží. Lidice, Lipany, Stadice. Nebo třeba Číhošť.

S uvolněním zákazu vycházení, a v omezené míře i před ním, jsme měli a stále máme šanci navštívit spoustu míst, na které jindy tak nějak není čas. Dalo by se říct "béčkové atrakce". Jezdíme kolem, ale nezastavujeme, nebo třeba vůbec netušíme, kde jsou místa známá z naší historie, a dost možná projíždíme místy, která mají povědomý název a třeba nás ani nenapadlo, že tyhle Lipany jsou právě "ty" Lipany, které známe z vyprávění o Husitských válkách.

I já jsem teď - z různých důvodů - přesedlal z vlaku za volant, vyměnil dálnice za okresky, a dostal se tak na místa, o kterých jsem nikdy dříve neuvažoval jako o cíli cesty. Projděte si tedy spolu se mnou místa, o kterých jste už určitě museli slyšet, ale pro mnoho jiných lákadel u nás (muzeí, akvaparků, hradů, jeskyní) nebo v zahraničí jste je prostě nikdy nestihli, nemohli nebo třeba ani nechtěli navštívit. Teď je šance: obvykle tam totiž skoro nikoho nepotkáte, neplatí se tam vstupné, je tedy otevřeno a můžete přijet a projít se místy, kudy kráčela historie (hrozné klišé, já vím, doba je zlá).

První zastávka je úplná náhoda. Lipany. Rychle hledám, co a kde tady Bitvu u Lipan připomíná. A ona je tu pěkná mohyla na kopci nad městem z konce 19. století. Připomíná doby, kdy jsme my, Češi, nejateističtější národ v Evropě, měli období, kdy jsme se byli schopni mydlit mezi sebou kvůli oplatkům, vínu, a nádobí. A možná nám připomíná, že bychom mohli mít trochu pochopení pro ty, kteří se za svou náboženskou pravdu chtějí mydlit dnes.

Další zastávka cesty po známých neznámých místech Česka je hned za rohem, v Kouřimi. Ani ne tak kvůli zajímavému náměstí s šílenou skoro 200 let starou dlažbou, ani proto, že má zajímavý název připomínající kouřový signál odněkud odsud vyslaný praotcem Polákem praotci Čechovi (věříme-li národním pověstem). Důvodem bylo, že jsem chtěl vidět místo, o kterém nám každý večer vypráví Pavel Karas v oblíbené relaci "Počasí". Na padesáté rovnoběžce a patnáctém poledníku slunce vychází/zapadá v tolik a tolik hodin. Padesátá rovnoběžka a patnáctý poledník je jeden z důvodů, proč si my Češi přivlastňujeme pozici "srdce Evropy". Tady, v Kouřimi je přesně tolik, kolik je. Kolik má být. Tady je přesný středoevropský čas. Tedy... rovnoběžka s poledníkem se nekříží na náměstí, kde je památník onoho místa, ale uprostřed rozoraného pole, kde toto geograficky zajímavé místo nepřipomíná vůbec nic. Ale můžete si vzít GPSku a jít si to místo najít. Třeba tam bude keška ;-).

Pokračujeme na jihovýchod, na Vysočinu, kde nás po jakémsi "astronomickém středu Evropy" čeká "Geometrický střed Česka". Pokud byste dřevěnou mapu Česka položili na špičku špendlíku a dostatečně dlouho si s ní hráli, podaří se vám ji vybalancovat tak, že bude držet. A právě na místě toho špendlíku je Číhošť. Třeba právě díky tomuto geometrickému zázraku se tu dějí i jiné a možná právě kvůli Číhošťskému zázraku jste o středu Česka nikdy neslyšeli - na jednu vesnici by těch turistických atrakcí bylo už trochu moc. Samozřejmě můžete navštívit i známý kostel (Nanebevzetí Panny Marie), kde se to všechno odehrálo. No a jestli jste si - jako já - mysleli že Číhošť je na Moravě, nic si z toho nedělejte.

Potřebuji se odsud dostat do Mohelnice a do cesty se mi staví Brněnec, pozitivní místo na konci série hrůz nacistických zvěrstev druhé světové. Areál bývalé textilky, přeměněný na ne až tak kvalitní muniční továrnu na konci války využil Oskar Schindler a zachránil tak 1100 lidí před smrtí v Osvětimi. Dnes je tady z továrny ruina, místo pamětní desky plocha na plákaty. Je to trochu smutné místo. Milióny lidí na světě viděly Schindlerův seznam. I po skoro třiceti letech si film drží vysokou příčku na žebříčku ČSFD. A tady neštěkne ani pes. Oskar Schindler má pamětní desky různě po Německu a hrob v Jeruzalémě. Tady jen vrata z vlnitého plechu ozdobená sprejery, kteří nejspíš netuší nic o historii tohoto místa.

Pokračujeme na Ostravu a do cesty se nám staví Hranická propast. Tedy ne úplně doslova, musíme sjet z dálnice do města Hranic a pokračovat až k nádraží v Teplicích nad Bečvou. Byli jsme tady několikrát. S rodiči, se školním výletem. Ale ne kvůli propasti, nýbrž kvůli známým Zbrašovským aragonitovým jeskyním v areálu teplických lázní. O propasti tak nějak tušíme, že existuje, že je nejhlubší v republice, a že je někde tady. Ale nikdo jsme tam nebyli. Proč? Nevíme. Možná za to může Macocha, která nám byla dlouho předhazována jako nejhlubší. Hranická propast je ale jen začátek dlouhého a hlubokého systému jeskyní, které jsou zatopené a dlouho nikdo nevěděl, že je vlastně tak hodně hluboká. Píšu hodně, protože zatím se podařilo (robotovi) ponořit někam čtyři sta metrů pod hladinu a ještě to nebyl konec. To z Hranické propasti činí nejhlubší známou jeskyni světa. Přitom není nijak zvlášť značená, známá... a přesně to je důvod se sem podívat. A taky možná jenom proto, že je to tady pěkné.

Dlouhá léta jsem žil v přesvědčení, že Velehrad je někde na kopci, poutní místo které si putující poutník musí tak trochu vydobýt, zasloužit. Ale ono ne, slavný kostel leží přímo uprostřed obce Velehrad, v nejrovnější rovině. Co nás překvapilo ještě více, byl otevřený kostel - byli jsme tam totiž v době nejtvrdších opatření, v podstatě ještě za "zákazu vycházení mimo milión výjimek". A návštěva kostela ve Velehradě mezi nimi nebyla.

Asi víte, že "Devět křížů" není jenom benzínka a Káefcéčko na D1. Viděli jste ale oněch devět křížů zblízka? Víte, proč tady jsou, a co symbolizují? Nebo kde přesně byste je hledali? Možná jste kolem nich už profrčeli a ani jste si jich nevšimli - leží (tedy spíš tyčí se) totiž přímo u sjezdu 168 na souběžné silnici 602, populární objízdné trase nejdelšího českého parkoviště. Jejich historii Vám ale popisovat nebudu - najděte si někdy příště pět minut a z dálnice sjeďte a na místě se zastavte.

Další z mých zastavení jsou Lidice, resp. památník připomínající vyhlazení původní obce na okraji obce současné. Místo, o kterém stoprocentně víte, protože není možné se o Lidicích neučit ve škole, ale místo, které možná vůbec netušíte, kde leží. Ani já jsem netušil. Situace je asi jiná, pokud pravidelně dojíždíte z Kladna nebo do Kladna po chomutovské dálnici. Park, který je dnes na místě bývalé obce, je veliký a abyste si celý areál prošli, budete určitě potřebovat více než hodinu.

Naopak krátkým zastavením se může stát návštěva dalšího z míst, které známe ze školy, ale nikdy jsme se nezamýšleli nad tím, kde ho hledat. Tím místem jsou Stadice, resp. Královské pole, na kterém je umístěn pomník Přemysla Oráče, mýtického zakladatele jediného opravdu českého královského rodu, Přemyslovcků. Zlí jazykové by mohli v památníku spatřovat "pomník pluhu" - nicméně tento tvar je logický, protože je to přesně tak jak jsme se učili v dějepise na základě Jiráskových pověstí: Přemek odložil pluh a vyrazil vládnout s kněžnou Libuší zemím českým.

Země české obklopuje mnoho hor a kopců. Všechny jsou ale na hranicích a k těm podle našeho moudrého vedení není radno se v časech koronaviru přibližovat. Kam tedy vyrazit? Zemím českým odpradávna vévodí majestátní Milešovka. Možná jediná hora u nás s charakteristickým tvarem sopky. Cest vede více, my se na vrchol vydáváme po modré z Černčic. Na vrcholu nás čeká tradiční vítr - nefouká tady jen několik dní v roce. Rozhledna je zavřená - až budete číst tyto řádky, bude již jistě znovu otevřená - a tak nám trochu chybí spektakulární výhled do širého kraje. Po červené podél nákladní lanovky se vracíme k autu přes obec Bílka (a dále po zelené), Cestu lemuje řada svérázných soch a od jedné k druhé cesta pěkně ubíhá.

Z vrcholu rozhledny na Milešovce bychom jistě viděli další nezapomenutelný kopec, který má slovo "hora" přímo v názvu, byť označit jej horou mi přijde trochu troufalé. Hora Říp. Pokud vás žádné z míst uvedených v tomto článku nepřesvědčilo k návštěvě či zastavení na dlouhé cestě, Říp by určitě měl. Co je pro muslimy Mekka, je pro Čechy Říp, říká se, a tak by každý Čech měl Říp alespoň jednou v životě navštívit. Mnozí si ale říkáme: je to kousek. Je to za humny. Někdy se tam zastavím cestou. Ale už jsme třeba i stokrát projeli po D8 v jeho těsné blízkosti, ale vždy byl nějaký důvod: nemůžu se zdržovat cestou na letiště do Berlína. Teď ne, už chci být doma. A tak jste tam možná, jako já, nebyli nikdy, nebo na základce se školou. A to je škoda. Výstup na Říp není žádný vrcholový sportovní výkon. Z parkoviště v obci Rovné dojdete k rotundě krásnou lipovou alejí po cestě, kterou zvládne i auto (zásobování, vjezd je zakázán), za pár desítek minut. Kromě samotné rotundy z vrcholu nic neuvidíte - musíte popojít na některou z vyhlídek do kraje. Vyhlídky určitě nesmíte vynechat. Pokud nechcete jít s davem (ten nám v dubnu určitě nehrozil - rozhodně ne ráno), vydejte se na vrchol po žluté z Vražkova. Cesta je náročnější, ale zajímavější než hlavní turistická asfaltka.

A kam jste za časů betonových zátarasů a občasného střílení na hranicích vyrazili vy? Napište tipy pro ostatní čtenáře do komentářů, třeba víte o místě, kolem kterého každý jen prosviští, a přitom stojí za to se tam na deset minut zastavit. Někdy je fajn třeba se jen projít po náměstí ve Vysokém Mýtě, Moravské Třebové, v Karviné nebo Uherském Hradišti.

Autor: Aleš Gill | středa 13.5.2020 9:12 | karma článku: 17.78 | přečteno: 415x

Další články blogera

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 21. - Školní výlet do hor

Severní Korea nejsou jenom památníky, socialismus a zákazy. Můžete vyrazit do hor, kde je těch památníků, socialismu a zákazů o něco méně. Ale ne zase o tolik, určitě byste nechtěli žádné kapitalistické móresy...

28.4.2020 v 10:04 | Karma článku: 18.71 | Přečteno: 977 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 20. - Aforismy Kim Čong Una

Turista chtivý literatury nemá v Severní Koreji velký výběr. Díla prvních dvou Kimů, další politické knihy vyzdvihující politické zřízení v KLDR. Já jsem si odvezl malou "rudou knížku" - Aforismy Kim Čong-Una. Co v ní najdeme?

9.4.2020 v 8:03 | Karma článku: 20.99 | Přečteno: 841 | Diskuse

Aleš Gill

Svoboda cestovat není samozřejmá

Svět se mění a obávám se, že ta změna není na pár týdnů nebo měsíců, ale že některé pořádky už se nevrátí do svých původních kolejí. Po 11/9 nebo Charlie Hebdo se říkalo, že se svět změnil. Nevěřil jsem tomu. Teď se změní určitě.

26.3.2020 v 8:14 | Karma článku: 19.62 | Přečteno: 767 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Z Yangonu do Porta

Čeká mě poslední den v Myanmaru a následně přesun s dvěma přestupy zpět do Evropy. Moje cesta kolem světa se pomalu, ale jistě chýlí ke konci...

25.5.2020 v 20:26 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 30 | Diskuse

Jarka Jendrisková

IZRAEL 2014 - vzpomínka čtvrtá

Bezbožníci u Božího hrobu. " Pro ty, kteří se narodili do ateismu, je to víra jako každá jiná. " (Gabriel Laub)

25.5.2020 v 20:23 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Jarka Jendrisková

IZRAEL 2014 - vzpomínka třetí

Nejprve jen barvy. Růžová, zlatá, bílá. Jsou všude, všude kolem nás, existují samy o sobě, nemají tvar ani rozměr. Stojíme na Hoře Olivetské, sama tomu nevěřím.

25.5.2020 v 11:15 | Karma článku: 9.47 | Přečteno: 190 | Diskuse

Hana Van Soest Jarocka

Australské vyučování: "Párky prskají ppp" a jiné

Můj chlapeček začal na konci ledna (to tady začíná nový školní rok) chodit do školy. Nyní se výuka přesouvá domů, podobně jako v Česku, a tak nám doma přibyly všechny jeho sešity a knihy, které normálně zůstávají ve škole.

24.5.2020 v 12:22 | Karma článku: 21.41 | Přečteno: 694 |

Horst Anton Haslbauer

Bojovný pudl - nespokojený s kadeřníkem

Koupili jsme štěně v Sušici, odvezli si ho na chalupu u Staňkova, kde to od té chvíle byl jeho rajon a hlavní stan. Po nějaké době byl pudl zarostlý jako koule. Skončil v dětském bazénku a byl vymydlen dcerou a její maminkou

24.5.2020 v 11:20 | Karma článku: 14.13 | Přečteno: 408 | Diskuse
Počet článků 159 Celková karma 19.28 Průměrná čtenost 1379

Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.

Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.

Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.

Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...

Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.

Jsem potápěč. Pokud se ocitnu na břehu moře, neumím se tam jen tak válet. Ze břehu vypadá každé moře stejně, ale svět pod hladinou je pokaždé jiný. Začínám, učím se, ale chci víc. Zatím Chorvatsko, Egypt, Okinawa.

Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.

Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o věcech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mě někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz