Střípky z KLDR - Díl 19. - Dovolená od A do Z - část 2/2

Stručná encyklopedie cesty do nejuzavřenější země světa od původního nápadu přes odjezd, přílet, klanění sochám vůdců až po památky, hory, moře a lunaparky. Dozvíte se, jaké krásy socialistické výstavby a přírody uvidíte...

Předmluva

V minulém článku jste se dozvěděli, jak a proč tenhle text vlastně vznikl. Víte tedy, že jsem ho nabídl časopisu "Lidé a Země", kterýžto ho přijal, ale musel jsem ho hodně krátit, a vlastně úplně předělat. Zbyl v podstatě jen jeden odstavec. A tak jsem ho dal jsem. Třeba pro ty, kdo by mě chtěli následovat a do KLDR se vypravit.

V minulém díle jste se dozvěděli o tom, co byste měli vědět před odjezdem, co vás čeká po příjezdu, jak země nesvobody ovlivní vaši svobodu se rozhodovat, pohybovat, jíst a bydlet. Zbývá doříct pár věcí...

Památky

Pokud jste ve městě několik dní, jistě vám neuniknou památky, nebo spíše památníky. Ve městě nenarazíte na nic, co bylo postaveno před nástupem generace Kimů, kromě jedné staré městské brány, která je ale nejspíš replikou postavenou někdy v šedesátých letech. Památníky vůdcům, památníky založení strany, památník (věž) ideologie Ču-čche (doplatek 5€ za vyhlídku), na které celá země funguje. Následuje několik muzeí, z nichž turisti nemohou vynechat muzeum Války, kde se dozvíte, kdo „doopravdy“ začal Korejskou válku a jakých válečných zločinů se USA a jejich vazalové na Korejcích dopustili. V podstatě všechno, co znáte z MASHe, jen naruby. Dále navštívíte knihovny, školy, domy dětí a mládeže, cirkus (20€), uvidíte několikero „věží nesmrtelnosti“, bílých sloupů s vertikálním nápisem, který říká přibližně toto: „Vážený soudruh Kim Ir-Sen a vážený soudruh Kim Čong-Il jsou navždy s námi“.

Za největší historickou památku ve městě Severokorejci považují rodný dům Kim Ir-Sena v Mangjongde, což byla vesnice, dnes okrajová čtvrť města s tramvajovým depem, lunaparkem, a právě rodným domem. Když budete mít štěstí, navštívíte i onen či jiný lunapark, nebo se projedete starou československou tramvají. Určitě ale navštívíte místní metro. To je velkou chloubou režimu a navštíví ho snad každá skupina. A každá skupina ho „navštíví“ úplně stejně. Autobus vás vyloží před zastávkou Puhung (něco jako „Revitalizace“) tam si uděláte pár fotek. Jede se o zastávku dál („Sláva“), tam zase fotíte, a pak bez možnosti vystoupit přes zastávky „Strážný oheň“ a „Vítězství“ pokračujete do stanice Kaeson („Triumfální návrat“), kde vystoupíte u další z hlavních památek města, Vítězného oblouku. O fous většího, než ten v Paříži. Když budete mít čas a štěstí, dostanete se za 2€ i dovnitř, hlavně tedy nahoru, kde je hezká vyhlídka na město.

Nikde se nic neplatí, pokud výše neuvádím jinak. Neplatíte za tramvaj, metro, muzea, památníky. Metro má oficiálně stát 5 wonů (cca 1,5 halíře), ale místní mají nějaké čipové karty.

Pokud jste na alespoň týdenní návštěvě, pravděpodobně stihnete i nějaká místa mimo Pchjongjang. Téměř jistě navštívíte demilitarizovanou zónu na hranicích s Jižní Koreou, asi i „Muzeum darů“. To je taková perlička, dvě budovy, částečně zavrtané do skály, plné darů – a často úplatků třeba od televizních stanic za umožnění pokrytí té které akce – pro severokorejské vůdce. Desetitisíce, možná statisíce obrazů, váz, knih, sošek, uměleckých děl všeho druhu od spřátelených vůdců, komunistických stran, hnutí i jednotlivců,… až po vyloženě žertovné předměty typu hrníčků, propisek, případně z Rakouska Kim Čong-Ilovi zaslaného těžítka, plastové polokoule, ve které sněží. Za tři eura padesát s daní. Posledním typickým výletem za město je hráz na ústí řeky Tedong do moře k regulaci zavlažování a ochraně před povodněmi. Inženýrský um socialistického stavitelství, který není vůbec zajímavý, ale Severokorejci se jím rádi chlubí.

Vyplatí se zvolit trasu obsahující návštěvu měst a míst na východním pobřeží, kde teprve uvidíte tu pravou KLDR bez pozlátka hlavního města, které ještě celkem funguje. Rozbité cesty, cesty bez asfaltu, letiště bez terminálu, farmy bez mechanizace a turistická zařízení bez turistů, hory bez horalů, pláže bez koupáků a parkoviště bez aut.

Na dlouhých přejezdech autobusem se jistě dáte do hovoru s některým z průvodců. Já se je snažím vždy lehce edukovat, popisovat okolní svět, jiné státy, Jižní Koreu. Je dobré mít v telefonu fotky, na kterých jim můžete ukázat život u nás, váš dům, auto, rodinu, školu, nějaké české památky. Nejvíc je ale zajímá Jižní Korea. Japonsko. Čína. Okolí, které mají za humny, a nemohou navštívit. Neškodí zasít zrnko pochybností do jejich indoktrinovaných hlav, ukázat život za demilitarizovanou zónou na jihu a ostnatým plotem na severu.

Revoluční místa

Jestli vám přijde, že se všechny památky točí kolem tří Kimů, Strany Práce, ideologie Ču-čche a socialismu ve všech podobách, máte pravdu, ale pořád jsme ve spodních patrech pomyslné pyramidy. Zejména, pokud se dostanete dále na venkov, na východní pobřeží, narážíte na místa, kde zůstává rozum stát. Revoluční místa. Místa označená na silnicích značkou s červenou vlajkou na bílém poli, něco podobného jako jsou u nás hnědé značky vedoucí k hradům a rozhlednám.

Revoluční místa jsou domy, kde se – alespoň legenda tak praví – zdržel, či dokonce přespal, Kim Ir-Sen či jeho manželka. Kameny či lavičky, kde Kim Ir-Sen seděl a četl noviny. Místa, kde Kim Ir-Sen vtloukal rybářům socialistické myšlenky podobné „Ten umí to, a ten zas tohle“ z Císařova Pekaře: Ty máš sítě, ty máš lodě, ty máš svaly… založte družstvo a budete se mít všichni lépe. Místo, kde jako pětiletý Kim Čong-Il pozoroval slepice. Vlaky a vagony, ve kterých na to či ono nádraží přijel Kim Ir-Sen. A tak pořád dokola.

Celá země je posetá červenými tabulkami typu „Tento dům/hotel/hotelový pokoj/závod/vlak/přístav/třídu navštívil toho a toho dne ten či onen Kim“, případně ve verzi „opakovaně navštívil v letech x a y“. Kde je to jen trochu možné – a opět zejména mimo Pchjongjang z nedostatku jiných zajímavostí – je tabulce přiřazen průvodce, vysvětlující tu či onu událost, přikrášlenou různými historkami, mýty a legendami. A přidáním infotabule či malého infocentra s fotografiemi z návštěvy, případně pouze ilustračními fotografiemi, vzniká z tabulky revoluční místo. V extrémních případech vzniká z revolučního místa revoluční muzeum, kde se zástupy školou povinných dětí, a znudění turisté, dozvídají o více místech a revolučních činech v okolí, případně o hrdinech, kteří zachránili to či ono revoluční místo vlastními těly – a za cenu vlastního života – před záplavou, požárem či větrnou smrští. Revoluční muzea jsou obvykle domy bez oken v prvotřídní kvalitě a čisté, upravené, načančané výstavky. Žádné ušmudlané nástěnky jako z Básníků nečekejte, vše je kvalitní a profesionální. Jen pak chybí peníze jinde.

Největším, nejkrásnějším a nejnákladnějším revolučním místem je pak mramorový palác Kumsusan, dříve úřadovna Kim Ir-Sena, dnes jeho a Kim Čong-Ilovo mauzoleum. O tom se říká, že je privilegium ho navštívit, že se to každému zájezdu nepodaří, a asi je to i pravda, byť já jsem tam byl dvakrát. Do Severní Koreje nejezděte, pokud nejste připraveni hrát na jejich prknech jejich divadlo a občas se dostávat do rolí, které vám úplně nesedí: nevyhnete se klanění před bronzovými či voskovými sochami, obrazy, a v paláci Kumsusan i před nabalzamovanými vůdci.

Hory

Jediným způsobem, jak uniknout revolučním myšlenkám, je vyrazit do přírody – byť i na skalách bývají vyryty citáty vůdců. To se ale lépe řekne, než udělá, program si neurčujete vy, ale vaši průvodci. Vše tak závisí na pečlivé přípravě před cestou a výběru takového „balíčku“, který zahrnuje co nejvíce procházek a výšlapů do hor. Nejsnáze je možné navštívit pohoří Mjohangsan, ve kterém je Muzeum darů. Zajímavé je i pohoří Chilbo na východě, nejvíce nás ale nadchlo příhraniční pohoří Kumgangsan (Diamantové hory) na jihovýchodě. Cesta sem je sice dlouhá, 300 km – vzhledem k havarijnímu stavu dálnice do Wonsanu a pobřežní silnice dále na jih klidně 8 hodin jízdy. Přesto jsme neremcali, hory jsou krásné, stezky připravené jihokorejskými konglomeráty pro jihokorejské turisty. Ti tady ale nejsou. Jezdili tam jen krátce a pak po nešťastném incidentu výlety do jiného světa ustaly.

Největším tahákem je určitě hora Pektu. Nejvyšší hora Koreje, sopka, jezero v kráteru, nádherná scenérie. Lanovka, výšlap, sestup k jezeru. Mohli jste to vidět ve zprávách, setkal se tady Kim Čong-Un s jihokorejským prezidentem Mun Če-Inem. Hora je posvátná pro všechny Korejce, její fotky a obrazy uvidíte na Severu všude, ale i v Soulu na letišti hned po vystoupení z letadla. Právě kvůli setkání nejvyšších představitelů obou Korejí byl zrušen náš charter, letiště Samjiyon pod horou bylo uzavřeno pro civilní provoz, tráva se natírala na zeleno, a já teď budu muset do KLDR vyrazit znovu. Nevadí. Třeba bude zase trochu jiná, než letos.

Cesta zpět

Denně stihnete navštívit pět, šest nebo sedm revolučních míst, továren, školek, památníků, procházek, dostanete třikrát najíst. Jídlo vám zprvu bude chutnat, pak ho budete brát jen jako jídlo, nakonec jako nutnou výživu. Během pobytu navštívíte desítky míst, o která byste v jiné zemi nezavadili, a když budete mít štěstí, budete jednou, možná dvakrát, moci použít severokorejskou měnu (1€ = 9400 wonů). Pokud štěstí mít nebudete, budete odkázáni na „Tuzexy“, obchody pro turisty, kde jsou ceny uváděné ve fiktivních nadhodnocených wonech/bonech (1 USD = 100 wonů), a můžete tam platit pouze dolary, eury nebo čínskými juany. Bojují tam s drobnými a na pětieurovku tak dostane nazpět mix jednodolarovek a čínských juanů.

Je čas se rozloučit. Z hotelu na letiště, poslední cesta autobusem, který vám dělal společnost poslední, více či méně, týden. Případně na nádraží, v extrémních případech autobusem. Cestou, nebo večer předem, dostanete zpět svůj milovaný, fialový, pas. Kontrola není předvídatelná: na letišti spíše západního střihu, nic moc se neřeší, ale jeden nikdy neví. Na pozemních přechodech je to jiná písnička. Hodinová kontrola notebooků, mobilů a foťáků. Jestli nám něco smazali, nevíme. Jestli hledali něco konkrétního, nevíme. Víme jen tolik, že si nikdo z nás netroufl neodemknout své zařízení, neposkytnout otisk prstu. Pak si zařízení odnesli a něco hledali. Co přesně, to zná jenom Kim Čong-Un.

Zpět v Číně nebo Rusku, se najednou ocitnete v drsném kapitalismu. Nikdo vás na letišti nečeká a nikdo vám nedá najíst. Musíte činit zásadní životní rozhodnutí: Jet taxíkem nebo vlakem? Jíst nudle, nebo jít do mekáče? Kde složím dnes v noci hlavu?

Orwellovská úvaha

Představte si město, ve kterém žijete, kde jste se narodili, chodili do školy. Pardubice, Ostravu, Prešov. Jednoho krásného dne se vzbudíte a vyjdete z domu. Po stejných ulicích chodí stejní lidé jako včera. Mluví stejným jazykem, vypadají stejně. Jsou ale jinak oblečení. Ulicemi zní pochodová hudba, na náměstích jsou sochy Stalina, Lenina a Jakeše. Na domech transparenty se slogany „Husákovy děti za zefektivnění zemědělské výroby“ a „Se soudruhy Stalinem a Leninem, lepší socialistickou společnost budujem“. Po ulicích nejezdí auta, jen staré autobusy, a na polích za městem se všechno dělá ručně. Lidé na ulicích vypadají všichni stejně a všichni chodí stejně rychle. Nikdo nevybočuje. Místo kombajnů jde po poli Přemysl Oráč. Chlapík s volkem a pluhem. Všude srpy a kladiva. I v praxi. Dálnice se opravují kladivy a obilí sklízí srpy. Jdete do práce tam, kam máte přiděleno jít a živí vás povolání, které vás nebaví.

Druhý den ráno se probudíte opět do kapitalistické reality. Obchody plné zahraničního zboží, pracujete tam, kde chcete, na ulicích auta, na polích stroje. Tam, kde byl včera transparent o Husákových dětech, je dneska reklama na poslední model SUV. V náprsní kapse najdete cestovní pas a tašce mobil. Potkáváte lidi se zelenými vlasy, děravými kalhotami a přehnaným make-upem. Přesně tohle pocítíte, pokud v rychlém sledu navštívíte Severní a Jižní Koreu. Stejné místo, stejní lidi, stejné stromy, stejné kopce, stejné počasí. Ale úplně jiný svět.