Střípky z KLDR - Díl 18. - Dovolená od A do Z - část 1/2

Stručná encyklopedie cesty do nejuzavřenější země světa od původního nápadu přes odjezd, přílet, klanění sochám vůdců až po památky, hory, moře a lunaparky. Dozvíte se, jak se budete a nebudete pohybovat, co budete jíst...

Předmluva

Už je to poměrně dávno, co jsem pro Koktejl napsal článek "Do Afghánistánu bez neprůstřelné vesty" (nakonec v tisku vyšel jako "Dobrodruhem v Afghánistánu"). Protože mi cestování do KLDR přijde jako podobně praštěný nápad (a ty já mám rád), napsal jsem text s názvem "Na dovolenou do Severní Koreje?" a poslal ho do dvou časopisů. Z Koktejlu se neozvali, z Lidé a Země mě nechali článek přepracovat (je to moc dlouhé, chce to víc emocí, musí to být víc reportážní, chce to předělat) a tak jsem do tištěné verze (která je právě na stáncích - znovu lehce vykostěná, jako na autora to na mě působí "bez hlavy a paty") rozvedl orwellovskou úvahu, kterou původní článek končí. Protože je mi ale líto původní text nevyužít, dočkal se i můj blog. Tak tady to máte:

Na dovolenou do Severní Koreje?

Proč Korea?

KLDR, ale ani Jižní Korea, nepatří mezi typické dovolenkové destinace. Čína, Japonsko, tam míří davy turistů, stejně jako do jihovýchodní Asie, ale Korea? Není to tak dávno, kdy jsem já sám napsal, že je pro mě Korea (tehdy šlo o Jižní) největším zklamáním a odpovědí na otázku „Kde se mi líbilo nejmíň“. Je ale nová doba a jak víme z novodobých Hovorů z Lán, jen blbec nemění názory. A já jsem se o situaci na korejském poloostrově začal zajímat. Dostal jsem se k ní přes knihu o Studené válce. Ta pro mnohé skončila před třemi dekádami, nikoliv však pro Korejce. V roce 2015 jsem navštívil poprvé Sever, začal jsem se učit korejsky, pak jsem byl znovu dvakrát na Jihu, a letos jsem se vrátil na Sever. Celkem jsem v Koreji strávil asi pět týdnů, z toho tři v KLDR. Není to mnoho, ale KLDR není Vietnam, kde můžete pobývat za málo peněz dlouhé měsíce a poznat zemi důkladně od severu k jihu. Každý den v KLDR je svým způsobem cenný. Ale velmi nákladný. Říká se, že Orwellova kniha 1984 je varování, nikoliv návod. Berte tento článek jako návod, jak se na několik dní přenést z knihy do reality.

Představy vs. realita

Řada lidí si myslí, že KLDR je uzavřená, že tam žádný turistický ruch neprobíhá, že se tam nedá dostat, že nelze získat – alespoň oficiálně – turistická víza. Není to tak. Pokud nemáte oficiální pozvání od nějaké vládní organizace z KLDR nebo nevládní, která tam působí, je možné si koupit zájezd. Žádné batůžkaření se ale nekoná. Zájezdy organizuje obvykle KITC, Korea International Travel Company, hlavní vládní cestovka, která přesně ví, co chcete a máte vidět. Existují i jiné, které se specializují třeba na sportovní akce a podobně. Pravděpodobně ale jako turisti skončíte pod křídly KITC.

S KITC se ale nedá – nijak jednoduše – komunikovat napřímo. Běžný postup je kontaktovat některou cestovní kancelář, která se na skupinové cesty do KLDR specializuje, a těch je několik různě po světě. Nejvíc v Číně, ale pro Čínu platí jiná pravidla hry a tak nejspíš sáhnete po nějaké západní, která může mít sídlo v Londýně, Sydney, nebo i u nás.

Před příjezdem

Z nabídky cestovky si vyberete předpřipravený itinerář. Může to být dvoudenní výlet z příhraničního Dandongu za několik set eur, může to být klasická sedmidenní návštěva nejprofláknutějších památek letecky za patnáct set, nebo dvoutýdenní cesta po zajímavostech mimo hlavní město za tři tisíce eur. Můžete přidat pár tisíc eur a zbavit se skupiny, jezdit autem, ale řidiče, průvodců a nalajnovaného programu se nezbavíte. Máte větší šanci něco změnit, nahradit návštěvu cirkusu návštěvou ZOO, snáze se dostanete do obchoďáku pro místní, ale velké zázraky nečekejte.

Zaplatíte převodem na účet, který nemá podle jména s cestovkou nic společného. Pošlete všechno, polovinu, nebo zálohu, a taky pas na adresu podle instrukcí, nebo vám západní cestovky vyřídí jenom vstupní kartu, kterou dostanete v Pekingu, a pak pas nemusíte nikam posílat. Obě cesty jsou rovnocenné, záleží na vás, zda chcete severokorejské vízum a razítko v pase. Modrou vstupní kartu vám totiž na odjezdu seberou.

Zbývá se dostat do Číny, to už ale cestovka nechá na Vás. Za příplatek, v případě větší skupinky možná i bez něj, můžete do Pchjongjangu přiletět z Šanghaje, Šenjangu nebo Vladivostoku, můžete přijet i vlakem. Den před odletem možná budete mít orientační brífink, večeři, dostanete modré vízum na zvláštním papíře (pokud nemáte vízum v pase), doplatíte v hotovosti zbytek ceny zájezdu, a dozvíte se, jak se máte a nemáte v zemi chovat. Tam asi potkáte i svého průvodce za západní cestovku. Možná ale setkání s průvodcem proběhne až další den na letišti, kde je třeba být s dostatečným časovým předstihem, kontroly jsou na dlouho. Už na přepážce se ocitnete mezi privilegovanými Severokorejci, kteří společně s vámi letí domů – neletíte totiž žádným speciálem, ale normální pravidelnou linkou – na kterou se jen hodně těžko dají koupit letenky. V letadle společnosti Air Koryo dostanete sendvič, napít, zakážou vám fotit, a za necelé dvě hodinky přistanete na jiné planetě.

Po příjezdu

Už v letadle dostanete k vyplnění tři formuláře. To je nejvíc, co jsem kdy při vstupu do země vyplňoval, zase ale není čeho se bát. Krátký dotazník o sobě, nějaký ten zdravotní dotazník, aby úřady věděly, že jste se nemazlili se skotem v rizikových afrických zemích, a seznam dovážené hotovosti, elektroniky a knih. Pasovka je standardní, kontrola víza, a jdete na celnici. Žádný zelený pruh, kontrolují se všichni, jen někteří méně důkladně. Můžete mít notebook, zrcadlovku, mobil, nic z toho už dnes není problém. Asi bych si nebral nápadný pětikilový teleobjektiv, ale s klasickými objektivy režim netrápí. Možná vám prohrábnou zavazadlo, aby si ověřili seznam deklarované literatury - neměli byste dovážet materiály o Koreji (je jedno, o které), náboženské knihy a pornografii. Můžou vám letmo projít notebook či mobil, neměli byste tam mít žádné protirežimní filmy či jiné materiály. Naopak doporučuji množství fotek z dovolených, dále zmíním proč. Nesmíte mít GPSku jako samostatné zařízení, v telefonu to nevadí. Proč? Proto.

Za kontrolami vaši skupinu, a zřejmě další skupiny z vašeho letadla, budou čekat korejští průvodci (zaměstnanci KITC). Minimálně jeden z nich bude mluvit anglicky, a bude vás čekat s cedulkou vaší západní cestovky, třeba „Pchjongjang Travel“. Hala není zase tak velká, ale pokud budete mít (ne)štěstí a přiletí najednou tři letadla, bude tady celkem veselo. Dřív nebo později najdete celou svou skupinu, dva až tři korejské průvodce, nafasujete řidiče. Někdo z nich se určitě bude jmenovat Kim, Lee, Če nebo Oh, tahle jména - vlastně příjmení - se dobře pamatují. Těm odevzdáte pas, abyste se o něj nemuseli starat. Jak praktické.

Hotely

Z letiště pak na hotel, případně se zastávkou u nějaké zajímavosti. V Pchjongjangu je situace celkem přehledná. Turisti bydlí buď v hotelu Yanggagdo nebo Koryo, které ale nejsou žádná hitparáda. Když se ve městě koná nějaká akce, turistů se sejde víc, k tomu nějaké oficiální delegace, využívají se další hotely Sosan, Rjanggang, nebo Chongnjon. Hotel si nejspíš nevyberete, takže budete muset vzít za vděk tím, co vám vybrali soudruzi.

Hotel je po nějakou dobu váš druhý domov. Najdete tam obchůdek, bar, bazén, několik restaurací. Do jedné z nich budete chodit na snídani, která vám bude první den chutnat, poslední den už méně a možná skončíte u chleba s máslem na talíři a vajíčkem v nějakém známém skupenství. Pokoje na úrovni evropských dvou až čtyř hvězdiček. Tekoucí voda je jistá, teplá už méně. Elektřiny pomálu, osvětlení slabými žárovkami. Výpadky elektřiny časté, ale spíše mimo hlavní město.

Svoboda pohybu a doprava

Nejspíš nedostanete jasné instrukce, jak se můžete okolo hotelu pohybovat, rozhodně ale nemůžete vyrazit někam daleko. Pokud je hotel na ostrově, Yanggagdo, tak se asi můžete pohybovat po ostrově. Nesmíte na most. Pokud je hotel v parku, Sosan nebo Rjanggang, můžete se celkem bez problémů pohybovat po parku. Pokud je ale hotel na ulici, máte smůlu, můžete si tak maximálně vyjít na parkoviště, jakmile vyrazíte někam dál, asi za vámi vyrazí někdo neuniformovaný. Nebo taky nevyrazí, ale kdo by to zkoušel? Třeba já. Já mám rekord asi 1300 metrů od hotelu, ale z hotelu Sosan, v noci, za chabého osvětlení. Pak naši dobrodružnou skupinku zastavil... někdo. Něco říkal. Nerozuměli jsme mu, ukázali směrem k hotelu a začali se vracet. Odvaha došla.

Pohybovat se budete autobusem KITC, pokud nebude na programu zrovna organizovaná procházka po městě. Z bodu A do bodu B. Nikdo kvůli vám nebude vyklízet ulice, jako se to dělalo dříve - třeba před deseti lety, když v Pchjongjangu natáčela Linda Jablonská film „Vítejte v KLDR“, který o takovém výletu do země za oponou pojednává. Kromě organizovaných vycházek ale přijedete všude autobusem, vyskáčete pod dohledem průvodců, a jdete si prohlídnout nějakou tu památku. Nebo taky třeba nepamátku.

KLDR je detox. Mobil sice máte, ale nemáte signál. Za desítky dolarů si můžete koupit místní SIM kartu, můžete si volat mezi sebou ve skupině a volat domů. Celkem draze. Ještě dráž, cca za 2€ za minutu, můžete volat z hotelu. Internet na místní SIM kartu stojí 200 dolarů. Kolik dat za to dostanete, je nejasné. Některé zdroje uvádějí 50 MB, jiné 2 GB. Podle průvodkyně, která si službu zaplatila, data došla po čtyřech dnech. Emailu a webu. Dostanete tak spíše méně než více. Wi-fi ani jiný přístup na Internet než předražená SIM karta nečekejte.

Co můžete a nemůžete fotit, záleží na vztahu s vašimi průvodci. Neměli byste fotit armádu, vojenská zařízení, dělníky, rozestavěné budovy a vůbec všechno, co neukazuje KLDR v dobrém světle. Nesmíte fotit nekompletní portréty a sochy vůdců, někdy taky nesmíte fotit nic, kde jsou vůdci jen jakýmsi vedlejším motivem. Jenže tohle je velmi, velmi vágní definice. Dá se za ni schovat úplně všechno, když bude váš průvodce chtít. Obecně v Pchjongjangu je větší volnost, mimo město jsou pravidla dodržována striktněji.

Restaurace

Stejně jako u hotelů si nevyberete, kde se budete stravovat. Snídaně jsou – až na výjimky – v hotelu kde spíte. To je logické. Obědy a večeře jsou obvykle mimo (ale mohou být výjimečně taky v hotelu). KITC po celé zemi provozuje řadu restaurací, primárně tedy jíte tam, někde ale jíte i mimo tato zařízení. Mimo je větší šance, že natrefíte na místní, ve většině případů máte ale celou restauraci pro sebe. Demokracie se nenosí, nevyberete si, co budete jíst, nikdy nedostanete do ruky jídelníček a jíte – nebo nejíte – co je pro vás připraveno. Naštěstí je obvykle obložený stůl, něco málo masa, a pak hlavně ryby, mořské plody, a zelenina na tisíc způsobů. Nikdo nehladověl, ale dělali jsme si – černý humor – legraci z toho, že za nás hladoví celé vesnice. Nikde nic neplatíte, jídlo je v ceně. Pokud si teda nedáte pivo navíc, nebo vám nenabídnou nějakou lokální specialitu za příplatek. Třeba polévku se psím masem.

S personálem restaurací si nepokecáte, ale když budete mít štěstí, budou rozumět slovům jako „Beer“, „Water“, „Rice“... možná ještě dobrý den. Je fajn umět korejsky alespoň pozdravit: „An-njong-ha-šim-ni-ka“, poděkovat: „Kam-sa-ham-ni-da“, a „pivo“: „Mek-džu“. Čtěte dohromady, po slabikách to uvádím záměrně proto, aby se to líp četlo, ale neoddělujte je. Na internetu obvykle najdete přepisy do latinky pro anglicky mluvící publikum. Korejci pokusům to přečíst obvykle nerozumí.

Povídat si můžete mezi sebou ve skupině a je to poměrně snadné, pokud umíte nějaký ten cizí jazyk. Nikdo si nehraje s telefonem, nikdo nesurfuje, neinstagramuje, nikde a nikomu nic nezvoní. Paradoxně maximálně místním. Jejich síť je ale oddělená od té pro turisty, na místní čísla si – i kdybyste moc chtěli – nezavoláte.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Příště se podíváme na to, jak je to v KLDR s památkami, co tak můžete na své cestě vidět, povíme si něco o přírodě a pomalu už budeme muset domů... a konečně dojde i na onu avizovanou Orwellovskou úvahu.