Silvestr pod hladinou moře

Je začátek října a letmý pohled do kalendáře říká, že je třeba vymyslet nějaký trip na Silvestra. Co takhle vyrazit někam, kde bude klid a Nový rok 5779 tam oslavili už v září? Hádáte správně, míříme do Svaté země.

Do Nového roku zbývají 2,5 dne, když přistáváme na letišti v Tel Avivu. Nutno říci, že plní očekávání. Slaví tady ten "náš" Nový rok vůbec? Jak to vypadá? Přejídají se tady? Pije se tu? Střílí? Ostrýma?

Izrael je zajímavá země. Každý na ni má nějaký názor, každý tak nějak tuší, kde by ji hledal, a řada lidí tam byla. Buďto dole u moře, nebo v Tel Avivu a Jeruzalémě. Možná v Betlémě. Neznám zrovna moc lidí, kteří by se vydali na sever, do míst, která v Bibli nacházíme pod pojmem Galilea, ke Galilejskému jezeru.

Galilejské či Genezaretské jezero, Tiberiadské či Kineretské moře má mnoho názvů, a je nejníže položeným sladkovodním jezerem světa. Po přesoleném Mrtvém moři druhým nejníže položeným jezerem světa vůbec. A podle již zmíněné naučné literatury po jeho hladině lze za určitých okolností chodit. To jsme si vyzkoušet netroufli – přeci jenom je prosinec a voda zřejmě nebude úplně teplá, úplně nám stačí ledová podlaha našeho ubytování. Navíc spíš věříme, že se dá chodit po hladině onoho moře Mrtvého, minimálně ta část výpravy, která s ním už měla tu čest.

Náš hotel ve městě Tiberias - největším široko daleko - je tedy nějakých 180 metrů pod úrovní světového oceánu. Takhle hluboko jsem byl teprve třikrát. Dvakrát právě u Mrtvého moře, a jednou na dole Lazy v Orlové.

Je pondělí, 31. prosince 2018. Po ranní návštěvě Haify a prošmejdění křivolakých uliček Stínadla připomínajícího města Akko na pobřeží Středozemního moře padla tma a my se deštěm smáčeným severem Izraele vracíme na hotel. Tedy spíše byt, který si pronajímáme od Izraelce z Jeruzaléma, kterého jsme nikdy neviděli, všechno domlouváme mailem nebo telefonicky. V podstatě i předávku klíčů - zámek dveří do bytu je na kód, a vchod domu se nezamyká. Rádiu v autě ani za mák nerozumíme, ale pořád dokola se tam moderátoři baví o něčem jako "Nový god" a "Silvestr".

Je sedmá, děláme jednohubky ze surovin, které izraelský supermarket dal. Nemají tu rohlíky, klobásy, možná nějaká okurčička by se našla… no každopádně improvizujeme. Hodně. Ladíme na Nově Mrazíka - tradici musí být učiněno za dost, pojídáme dost možná jediné české cukroví, které se právě nachází pod hladinou moře. Je to zvláštní pocit, všude kolem jsou kopce a vůbec si nepřipadáme "na dně".

Hrajeme kulečník - ten bychom na hotelovém pokoji asi neměli - a hodiny pomalu utíkají. Mrazík skončil, pouštíme vánoční hitovky a koule se nám stále zběsile prohánějí po stole. Je čas vypadnout, nikoliv ze stolu, ale do ulic. To ale není tak snadné: pamatujete, jak jsem nahoře psal, že vchod se nezamyká? Tak je zamčený. Máme číslo na Ráchel, sousedku, která v bytě pro majitele asi uklízí, a pak číslo přímo na majitele, ten by nám ale z Jeruzaléma nejspíš moc nepomohl. Trn z paty nám vytrhne až další sousedka, která se vrací domů a pouští nás ven. Tak snad nebude po půlnoci zase zamčeno.

Ulice vypadají dost mrtvě. Ale uvidíme, do centra to máme deset minut pěšky. A tam to určitě bude žít. Nebo ne? Ani ne. Je tu v podstatě stejně mrtvo jako předevčírem o šabatu. Pár podniků funguje, ale lidmi zrovna nepřekypují. V ulici se prohání víc zbloudilých koček než lidí. Jdeme k jezeru, na náplavku. Pár lidí sice prochází kolem, ale nezdá se, že by je nadcházející půlnoc nějak zajímala.

Největší humbuk je paradoxně v okolí policejní stanice, ve které hraje hlasitá hudba. O kus dál je ticho. Jen sem tam nějaká ta kočka. Dvě minuty do půlnoci. Vytahuju z batohu skleničky, tedy spíš skleněné hrnky, sklenice na víno se zdály příliš křehké k transportu. Otevírám izraelský šampus. Opatrně, aby to moc nebouchlo. Nechceme přece rušit noční klid.

Půlnoc. Ticho. Nalévám šampus a připíjíme na Nový a nový rok 2019. Jsme asi sami. Máme luxusní výhled na dlouhé kilometry protějšího břehu, ale nic. Až najednou, na jedné z přistavených lodí v malém osobním přístavišti kousek od nás - ohňostroj. Tedy spíš takový improvizovaný ohňostrojíček. Ale potěší. Asi se sem vypravila ještě jedna evropská skupinka a pronajali si hausbót.

Máme radost, že přecijen k něčemu tradičně půlnočnímu vůbec došlo. Na druhou stranu se nám dostalo naprosto unikátního zážitku. V centru velkého města, s výhledem na krásné jezero, se o půlnoci (málem) nestalo nic. Vůbec nic. A to je přesně ten důvod, proč jsme tady. Víme zase o něco víc, víme, že se Nový rok v Izraeli neslaví - přinejmenším ne v ulicích židovských měst. Třeba by to v nedalekém Nazaretu, prakticky čiště muslimském městě, bylo jinak. Uvidíme. Zase někdy příště.