Japonsko: poslední týdny, dny a hodiny před odjezdem

Tímto článkem bych chtěl volně navázat na rok a půl starý článek "Kuchyně individuálního cestovatele", kde jsem rozepsal fáze příprav na samotnou cestu. Teď bych se chtěl věnovat posledním týdnům, až hodinám před odjezdem.

Už víme, kam pojedeme. Přiletíme do Japonska, na Okinawu, budeme tam dva dny a pak přeletíme na Kjúšú. Po pár dnech se přesuneme na Honšú a pak dále na Hokkaidó - ze Sappora letíme do Koreje a domů. Všude si najdeme něco zajímavého, ale co přesně - to necháváme téměř na poslední chvíli, na posledních pár týdnů až dnů před cestou na letiště.

Naše plánování cesty do Japonska hraničí s přípravou plánu bitvy. Chceme za omezený čas vidět co nejvíce, ale nechceme vidět samé chrámy, zahrady a hrady, kterých je v Japonsku tolik, že obsazují první místa žebříčků oblíbenosti turistických atrakcí téměř kteréhokoli města na naší trase. Chceme ale vidět i místa, která se tam neumisťují, zajímavosti, které jsou možná trochu stranou turistických tras, stranou mas čínských turistů, kteří se do Japonska nahrnou v době sakur v plném květu, kterou jsme si pro cestu vybrali i my.

A tak je plánování nejdetailnější a nejnáročnější, jaké jsme kdy řešili. Už před odjezdem víme, kterými přesně pojedeme vlaky, dokonce víme, i ze kterého nástupiště. Celkem šestkrát si budeme půjčovat auto, abychom se dostali do míst, kam se dá dostat jen obtížně nebo za cenu časové ztráty. Chceme vidět sopky, horké prameny, chceme se potápět a předpokládáme, že dojde i na sníh.

Začínáme na Okinawě, kde předpokládáme pozdní jaro a začátek léta, moře, vítr, pláže, potápění; a pokračujeme přes jarní Kjúšú, kde si dáme kolečko autem, na jih Honšú, kde přesedláme z auta na vlak, který musíme řádně využít - budeme mít týdenní Railpass, který nás už stál takový ranec, že budeme vlaky používat i k dopravě po velkých městech - Hirošimě, Kjótu a Tokyu - namísto metra, pokud to bude možné. Tomu jsme přizpůsobovali i ubytování - tj. obvykle bydlíme blízko nádraží, abychom šetřili čas i peníze nekonečnými a četnými přesuny ráno a večer, do centra a z centra, na nádraží a z nádraží. Na Hokkaidu, kde čekáme zimu a sníh, opět přesedláme do auta, které pro nás bude i zdrojem tepla - nebereme si žádné zimní věci.

Nebereme si totiž celkově nějak moc oblečení. Naplánovali jsme třítýdenní cestu jenom s příručním zavazadlem. Japonsko možná není tak drahé, jak se o něm traduje, i přesto chceme šetřit tam, kde nemusíme utrácet zbytečně - a tak nebudeme na krátkých přeletech za zavazadlo platit, a možná se nám to vrátí větším pohodlím při cestování autem, vlaky, tramvajemi a pěšky - přecijenom tahat s sebou všude kufr taky není úplně komfortní.

Chceme z Japonska poznat co nejvíce, a to i pomocí široké palety ubytování, od místností s rohožemi v pronajaté části domku na Okinawě, přes různé tradiční penziony po pronajatý byt v Tokyu, business hotel v Sendai, nebo tradiční japonské "kapsle" pro jednoho v hostelu v Hirošimě.

Chceme někde jet lanovkou, procházet se po útesech, chceme vidět, jak vypadá okolí elektrárny Fukushima, chceme se dostat na vrchol nějaké přístupnější sopky, procházet se bambusovým lesem, potápět se s osmimetrovými žraloky, chceme jíst rybu Fugu, povídat si někde s robotem, navštívit několikero tradičních japonských horkých pramenů. V Naganu chceme zavzpomínat na školní léta a černobílou televizi značky Merkur, u které se scházela celá třída.

Chceme řídit vlevo a jezdit rychlými vlaky, které dodržují jízdní řád. Chceme toho hodně, a začínáme se těšit. V době, kdy čtete tento článek, už máme první japonské kilometry za sebou, pravděpodobně jsme předávkovaní syrovýma rybama a rýže nám už leze ušima. Japonsko je pro mě v podstatě nová země. Jednou jsem tady sice byl, ale jen na pár hodin (a z této cesty pocházejí i fotky doprovázející tento článek).

Pochopil jsem, že nemá smysl přehánět s šintoistickými chrámy, protože by nás to přestalo rychle bavit, a je třeba cestu po Japonsku pojmout jinak. Největší sranda bude balení. Víme, že příruční zavazadlo není nafukovací. Naštěstí všechny nízkonákladové aerolinky na naší trase povolují bez příplatku příruční zavazadlo a k němu ještě nějakou malou věc. V mém případě tou malou věcí bude velká brašna s foťákem.

No a do batohu hlavně oblečení. S nějakým super létem, ani se super zimou, moc nepočítáme. Největší luxus jsou náhradní boty, nebo spíš kecky - zabírají míň místa. Po vzoru Stopařova Průvodce jsem se tentokrát - kvůli plánovanému potápění, snad i nějaké pláži na Okinavě, a onsenům, japonským termálním pramenům, rozhodl pořídit si ručník - tedy skladný, tenký, rychleschnoucí, cestovatelský. Pak něco na sebe, pár triček, mikina a bunda, redukce na zásuvky, nabíječka, mobil, powerbanka, a tím pomalu končíme.

Zbytečnosti jako lékárnička nemá smysl tahat - jestli je Japonsko jenom trochu podobné Koreji, tak tam bude lékárna na každém rohu. Jídlo taky nebereme, ani neplánujeme nikde vařit, jedeme do Japonska, a tak chceme jíst, pokud možno levně, v japonských bufetech japonské jídlo s japonskými Japonci. Jediné, co se hodí, je plastová kombinace vidličky a lžičky, a kovové pohárky/panáky, které jsem si kdysi dovezl z Ruska.

Napůl vymačkaná zubní pasta, kartáček snad dostaneme v letadle i s nějakou tou brašnou. Šampóny snad budou na hotelu, tak ještě přibalit žiletku, pěnu na holení vyrobíme na místě z mýdla. Cokoliv dalšího z oblasti kosmetiky je zbytečnost navíc (ano, máte pravdu, určitě s sebou nebereme holky). Ostatně cokoliv můžeme koupit v každé drogérii. Trochu riskujeme, nebereme nic proti dešti. Beztak bude hezky. Vždycky si můžeme něco obstarat na místě, když bude pršet, nebo repelent, kdyby nás něco žralo, nebo krém, kdyby pálilo slunce - tak nač to tahat už z Čech.

Vyměnit pár desítek tisíc jenů do začátku, kreditní karty, pas, řidičák, mezinárodní řidičák, mapu, a to je všechno přátelé. Oblečení lze úhledně zabalit do igelitových sáčků se zipem, ze kterých lze snadno odstranit přebytečný vzduch, boty a ručník zaberou spodní část batohu, oblečení s několika dalšími nezbytnostmi (nabíječka do auta, sluneční brýle) do hlavní části batohu, a je to. Ještě zůstala kapsa na víku batohu na suvenýry. V půlce cesty budeme prát, v Tokyu máme na tři dny domluvené AirBNB s pračkou. Deset dní si musí chlap vystačit - pokud nejede do horoucích pekel Indie nebo jihovýchodní Asie, s několika sadami oblečení.

Bude to velké, na tři týdny jsme už nejeli hodně dlouho. Neumíme japonsky, ale předpokládáme, že to od nás v Japonsku nikdo očekávat nebude. Stříháme poslední centimetry, poslední dny a hodiny do odjezdu na letiště. Tahle cesta určitě přinese hodně zajímavých míst a hodně námětů na články, takže dost možná velká část roku 2018 bude věnovaná právě blogům z Japonska. Tento je nultým z nich.