Washington DC na kolech

Je několik způsobů, jak prozkoumat památky hlavního města Spojených Států, ale nejlepší je to pěšky. A to chce čas. Je jen málo způsobů, jak vidět nejdůležitější památky za půl dne, a my jsme zvolili kolo. A zvolili jsme dobře.

Spojené Státy jsou o přírodě, je nemnoho amerických měst, která stojí za delší než jednodenní návštěvu. New York, San Francisco, možná Chicago a Boston, a pak Washington. Co ale dělat, když není času nazbyt?

Máme týden času na to, abychom se z New Yorku, kam jsme koupili letenky, dostali někam na hranici Kentucky a Tennessee, do míst, která navštěvuje zřídka kdo a která většina z nás zná jen z reklam na burbon a whiskey. Bude tam totiž zatmění slunce a to je důvod, proč jsme do USA letos přiletěli. To máme 1500 kilometrů jedním směrem, a pokud cestou chceme něco i vidět, jakože chceme, nemůžeme se na jednom místě zdržovat dlouho.

Na Washington tak vyzbylo něco víc než půlden času, a chtěli bychom vidět, alespoň z venku, všechny hlavní památníky, Bílý dům a Capitol. Pěšky je to dobrých deset, možná patnáct kilometrů chození, byť jsou všechny naše cíle prakticky "v jednom parku, na jednom náměstí. Jenomže to náměstí má od Lincolnova památníku ke Capitolu přes tři kilometry, a od Bílého domu k Jeffersonovu památníku přes dva. Vzdušnou čarou ovšem, takže po chodníčcích mezi jezírky a fontánami... nasbírá se to. Navíc je v půlce srpna příšerné vedro. V celém tohle "obdélníku" jsou asi čtyři zastávky metra, ale nikoliv v místech, která by nám nějak zásadně pomohla. A tak volíme kolo.

Je víkend a s parkováním není problém, v garáži domu v moderní rezidenční čtvrti Crystal City, nedaleko Reaganova letiště parkujeme půjčené auto. Ne náhodou zrovna tady, hned přes ulici je stojan, kde za osm dolarů na den platíme půjčovné a pak máme vždy půlhodinové jízdy zdarma. Tak akorát, abychom se stihli kola vyzvednout, a přejet k dalšímu stojanu, u další z pamětihodností. Kdybychom hodinu přešvihli, platili bychom nějaký drobný poplatek za každých x desítek minut. Ale to nechceme a daří se nám to.

Nejdelší úsek nás čeká hned na začátku, musíme se dostat na most přes řeku Potomac a ze státu Virginia, kde máme auto, dojet zpět do DC, k památníku Thomase Jeffersona. Tam se zbavujeme kol a občerstvujeme - občas jsou tady pítka, takže nemusíme nic víc než nezbytné foťáky zbytečně vláčet s sebou. Kola nejsou žádné střely, mají tři rychlosti, brzdy,... no to je asi tak všechno. Koš na řídítkách. A nastavitelné sedlo. Zámek není potřeba, tahle kola by stejně asi nikdo ukrást nechtěl, a přestože u dalšího z památníků (Franklin Delano Roosevelta), už na druhé sadě kol, po nich ještě házíme očkem, na příští zastávce u sochy Martina Luthera Kinga už je spouštíme z dohledu. Času není nazbyt, minuty utíkají, musíme do půl hodiny stihnout kola vrátit u Lincolnova památníku. Tam je trochu víc zázemí pro turisty a turistů samotných - takový Jefferson v podstatě nikoho nezajímá, zatímco u Lincolna jsou turistů stovky. Přinejmenším. Spíš tisíce.

Na mapce nacházím nedaleko zajímavou - a mimochodem taky úplně opuštěnou - sochu Alberta Einsteina. Tam si půjčujeme třetí sadu kol, zatím nám vše vychází, nikdy nebyl problém si čtyři kola najednou půjčit, ani je vrátit pro nedostatek volných míst. Těch je, plných a prázdných, obvykle tak dvacet až padesát. Existuje k nim samozřejmě aplikace, ta nám pomáhá je najít, kdybychom měli Internet, tak bychom mohli i zjistit, kolik prázdných a plných míst v daném stojanu je. To, co vypadá na mapě kousek, od Einsteina k Bílému domu, není tak blízko, zejména když si chcete udělat zastávku u památníku Druhé Světové a musíte si s bídnou přehazovačkou vyšlápnout kopeček, na kterém (byť se to z pohledu pěšího turisty nezdá) Bílý dům stojí.

Tam nás nemohou překvapit různí performeři s hlasem v hrdle, případně klouby ze želé, ani dvě demonstrace, kterých v dnešní polarizované době bude v USA - a jak se ukazuje, i v Evropě - spíše přibývat. O to víc nás překvapilo, že tam není moc stojanů a ten, ke kterému jsme mířili, je trochu jinde, než jsme ho čekali. Chybička v navigaci. 

Jakmile demonstranti přejdou, vytahujeme ze stojanů čtvrtou sadu a pozvolným sjezdem se vracíme zpět na Mall, hlavní třídu/park/náměstí města, a jedeme rovnou k Washingtonovu památníku, který máme už na mnoha fotkách, ale vždy z dálky. Washingtonův památník neboli obelisk je z blízka opravdu impozantní, i když to samozřejmě není obelisk v pravém slova smyslu, jak jsme je mohli vidět v Egyptě.

Vlevo před Capitolem vracíme kola a máme několik starostí. Čas běží, máme hlad, žízeň, a už máme těch kol dost. Stačilo. K Muzeu letectví a vesmíru dojdeme pěšky, dáme si tam nějaký ten dlabanec, třeba místní specialitu - hot dog - a místní tradiční černý bublinkový nápoj. Muzeum je fajn, ale je zadarmo, je víkend, a jsou prázdniny, tak je tady narváno. Ale mají pár zajímavých exponátů, třeba letadlo Spirit of St. Louis, jedno z nejslavnějších letadel světa, se kterým Charles Lindbergh za 33 a půl hodiny přeletěl Atlantik. Před devadesáti lety. Jenom patnáct let po cestě dinosauřího Titaniku, dokázalo tohle letadlo a jeho pilot něco, co dnes považujeme za samozřejmé. Jen to dnes zvládáme trochu rychleji.

Zajímavých exponátů je zde více, namátkou lunární modul z Apolla, řídící modul z Apolla 11 nebo model letadlové lodi Enterprise, ale nám tady nejvíc vyhovuje jiná věc - klimatizace. A možnost zase koupit nějaké ty suvenýry. A po delší době taky WC - do průvodců knižních ani televizních Objektivů se tato místnost většinou nedostane, ale i cyklocestovatel tam občas musí.

Od zaparkovaného auta jsme dost daleko, na "jeden nádech" bychom to nezvládli a museli bychom kola cestou měnit. Volíme nákladnější (2 dolary nevratná záloha za kartu, 2 dolary jízdné) cestu metrem z nejbližší stanice. Parkoviště, kde máme auto, opravdu nebylo vybrané náhodně, zastávka metra je hned vedle, počítali jsme i s touto srabáckou, ale kvůli počasí nutnou, ústupovou strategií. A je nutná i z jiného důvodu - čas nás tlačí, a na hotel v Charlestonu v Západní Virginii je to přes 500 kilometrů. Takže poslední z ikonických staveb, Pentagon, vidíme jenom z okna auta. Třeba zase někdy příště.

Celkově mi, s odstupem času a pod vlivem současného chřestění zbraněmi, Washington velmi připomíná Pchjongjang. Obě města jsou upravená, obě plná soch zakladatelů a významných osobností, vládních budov, knihoven, památníků válek a jim příslušných hřbitovů, a v centru obou věž s výhledem na město. Je to zřejmě divné, možná až bizarní srovnání, ale nemohu si pomoci, ani z jednoho nedýchá historie jako z Chicaga, New Yorku nebo většiny evropských metropolí.

Jen v tom Pchjongjangu jsme neměli svobodu. Svobodu utratit své dolary za to, za co chceme. Svobodu půjčit si kola, jet na nich, kam se nám zlíbí, a svobodu sednout si na obrubník a vychutnat si párek v rohlíku s colou.