Poprvé v neoprenu, poprvé pod hladinou
Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem v životě dvakrát šnorchloval. Zkušenost dobrá, ale celkem k ničemu, u potápění s lahví na zádech je vše jinak. Jinak, než to vypadá. A stovky hodin strávených v bazénu plaváním to taky nijak nevylepší - to co umím, se tak nějak nedá použít.
Dvouhodinovka teorie nás má teoreticky připravit na to, co přijde později v bazénu. Je to dobrá příprava, jsem rád, že jsem nešel do bazénu bez ní, nebo ještě hůře někde v banánové republice rovnou do moře. Umím – zatím teoreticky – výstroj smontovat dohromady, vím, co k čemu slouží, jenom ty kachní ploutve na nohách mi spíš překážejí, než aby pomáhaly. A teď se už ale musím, velmi prakticky, nasoukat do neoprenu.
Zásadní problém, který mám: neumím pod vodou dýchat. Léty těžce nabyté zkušenosti praví, že pod vodou se nedýchá. Nedělá to dobrotu. Ale tady musím. Když na to myslím, nádech, výdech, nádech, je to v pořádku. Když se začnu věnovat nějaké pokročilejší aktivitě, než je dýchání, dýchat zapomínám. To, co dvaatřicet let dělám tak nějak automaticky, najednou neumím.
Nikdy jsem si neuvědomil, že ke stoupání a klesání ve vodě nepotřebuju ruce. A ani nohy. Tohle při našem šnorchlování na Borneu nefungovalo, tam jsem si musel máknout, abych se ke korálům, oranžovým "Nemům" a jiným potvůrkám dostal. Tady mám dva čudlíky, napouštění vzduchu, a vypouštění vzduchu do postroje, batohu, který mám na zádech. Míň vzduchu je víc vody, víc vody je větší hmotnost. Větší hmotnost je cesta ke dnu. Víc vzduchu, míň vody, lehčí potápka, cesta k hladině. Láhev připevněná k "batohu" neslouží jenom k dýchání, ale hlavně k samotnému potápění. Tedy hlavně vynoření. Zajímavé.
Trocha teorie, jestli jsem to správně pochopil - na povrchu je tlak jedna atmosféra. V deseti metrech dvě atmosféry. Ve dvaceti tři. Z lahve dostávám vzduch se stejným tlakem, jako je okolní tlak (vody). Kdybych z deseti metrů vyletěl nad hladinu s "plnou nádrží" vzduchu v plicích, tak okolní tlak jedna atmosféra způsobí, že se plíce (a asi i jiné součástky) nafouknou... a to jednak nezní příjemně, a navíc to způsobuje zdravotní komplikace. Až, v krajním případě, smrt. A to bych nechtěl. Naštěstí má bazén jenom čtyři metry, a cestou nahoru stačí vydechnout. Nebo stačí prostě a jenom dýchat, a tak snižovat tlak vzduchu v plicích postupně.
Přichází na řadu tři cvičení, které jsem tušil, že mi budou dělat problém. První je vytažení "náústku" se vzduchem z úst, a za chvíli jeho vrácení. Čekal jsem, že budu polykat vodu. Ale jde to, je to v pohodě.
Další cvičení je horší. O dost. Jak si vylít masku plnou vody, pod vodou. A u toho zároveň dýchat. Nesmím zapomenout dýchat, ale nedaří se mi to. Je to jako první rozjezd v autě. Brzda, spojka, klíček, jednička, pomalu pouštět spojku, brzdu. Moc věcí najednou. Věcí, které po x letech vůbec nevnímáte a děláte je automaticky. Jako dýchání nad vodou. Nebudu to napínat, podařilo se mi to nějakou haluzí napoprvé, a pak asi pětkrát za sebou ne.
Třetí cvičení je postrach asi všech zájemců o potápění - vyrovnávání tlaku v uších, abych se vůbec dostal hlouběji, než dva metry. Ve dvou metrech je tlak 1,2 atmosféry. Jenom o trošku větší, než na povrchu. Uvnitř ucha je stále jenom jedna atmosféra. A i ty dvě desetinky způsobí, že vás bolí uši. Existuje několik technik, jak tlak vyrovnat, ale v praxi, pod vodou, kdy musím myslet hlavně na to, že mám dýchat, a který čudlík je který (pořád si je pletu a místo vypouštění vzduchu napouštím, a opačně).
Když se to nakonec podaří, je to fajn. Teď už jenom udržovat směr, uvědomit si, co je nahoru, co je dolů, a hlavně, dýchat. Naštěstí mám trpělivého instruktora, který mě navádí bazénem plným dalších studentů a instruktorů, kteří jsou většinou pokročilejší, než já.
Vracíme se ze čtyř metrů na mělčinu a zpět k mé oblíbené disciplíně. Vylévání masky plné vody pod vodou. A ono to jde, daří se, ikdyž velké potěšení mi to nedělá. Asi je to jednoduché jako řadit v autě dvojku. Ale na první hodině v autoškole to asi jednoduché přijde málo komu.
Tahle moje autoškola má pět hodin. Po první se můžu rozhodnout, jestli chci "řídit" i dál. Chci. Doplácím další čtyři hodiny a domlouvám termíny na leden. Není kam spěchat. Po zvládnutí teorie a bazénů následuje pět ponorů ve volné přírodě, a na ty u nás, ale i v Chorvatsku nebo Itálii, bude poměrně zima ještě tak do března. Takže není moc kam spěchat.
Pokud jste někdy řídili v autě s volantem vpravo, a prohozenými páčkami pro stěrače a blinkry, asi mi dáte zapravdu, že svět už není stejný. To, co po autoškole děláte automaticky a nemusíte o tom uvažovat - blinkry - je najednou jinak. Už jenom samo vědomí, že blinkry nemusí být vždy vlevo, vás nutí víc uvažovat. A já to teď mám stejně s dýcháním. Jdu po ulici, a uvažuju o tom, jak dýchám.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar
Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...
Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste
Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...
Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump
Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...
USA mění systém pomoci Ukrajině: už ne sklad, ale zbraně přímo ze zbrojovek
USA chystají dosud největší balík vojenské pomoci Ukrajině v přepočtu za více než 140 miliard...
Samoživitelka skončila v nemocnici a čtvrt roku nemohla pracovat
Téměř deset miliard korun – tolik jen za loňský rok poslaly pojišťovny lidem za úrazy, závažná onemocnění či úmrtí. Životní pojištění pomohlo za...
- Počet článků 245
- Celková karma 17,64
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.