Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Poprvé v neoprenu, poprvé pod hladinou

22. 11. 2016 8:04:04
Ukecali mě. Cestu do Černobylu jsem absolvoval se dvěma potápěči. Jejich evangelium zabralo lépe, než Strážní věž hlásající Jehovovo království. Dva týdny po návratu z Ukrajiny jsem poprvé pod hladinou. Moje první pojmy. A dojmy.

Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem v životě dvakrát šnorchloval. Zkušenost dobrá, ale celkem k ničemu, u potápění s lahví na zádech je vše jinak. Jinak, než to vypadá. A stovky hodin strávených v bazénu plaváním to taky nijak nevylepší - to co umím, se tak nějak nedá použít.

Dvouhodinovka teorie nás má teoreticky připravit na to, co přijde později v bazénu. Je to dobrá příprava, jsem rád, že jsem nešel do bazénu bez ní, nebo ještě hůře někde v banánové republice rovnou do moře. Umím – zatím teoreticky – výstroj smontovat dohromady, vím, co k čemu slouží, jenom ty kachní ploutve na nohách mi spíš překážejí, než aby pomáhaly. A teď se už ale musím, velmi prakticky, nasoukat do neoprenu.

Zásadní problém, který mám: neumím pod vodou dýchat. Léty těžce nabyté zkušenosti praví, že pod vodou se nedýchá. Nedělá to dobrotu. Ale tady musím. Když na to myslím, nádech, výdech, nádech, je to v pořádku. Když se začnu věnovat nějaké pokročilejší aktivitě, než je dýchání, dýchat zapomínám. To, co dvaatřicet let dělám tak nějak automaticky, najednou neumím.

Nikdy jsem si neuvědomil, že ke stoupání a klesání ve vodě nepotřebuju ruce. A ani nohy. Tohle při našem šnorchlování na Borneu nefungovalo, tam jsem si musel máknout, abych se ke korálům, oranžovým "Nemům" a jiným potvůrkám dostal. Tady mám dva čudlíky, napouštění vzduchu, a vypouštění vzduchu do postroje, batohu, který mám na zádech. Míň vzduchu je víc vody, víc vody je větší hmotnost. Větší hmotnost je cesta ke dnu. Víc vzduchu, míň vody, lehčí potápka, cesta k hladině. Láhev připevněná k "batohu" neslouží jenom k dýchání, ale hlavně k samotnému potápění. Tedy hlavně vynoření. Zajímavé.

Trocha teorie, jestli jsem to správně pochopil - na povrchu je tlak jedna atmosféra. V deseti metrech dvě atmosféry. Ve dvaceti tři. Z lahve dostávám vzduch se stejným tlakem, jako je okolní tlak (vody). Kdybych z deseti metrů vyletěl nad hladinu s "plnou nádrží" vzduchu v plicích, tak okolní tlak jedna atmosféra způsobí, že se plíce (a asi i jiné součástky) nafouknou... a to jednak nezní příjemně, a navíc to způsobuje zdravotní komplikace. Až, v krajním případě, smrt. A to bych nechtěl. Naštěstí má bazén jenom čtyři metry, a cestou nahoru stačí vydechnout. Nebo stačí prostě a jenom dýchat, a tak snižovat tlak vzduchu v plicích postupně.

Přichází na řadu tři cvičení, které jsem tušil, že mi budou dělat problém. První je vytažení "náústku" se vzduchem z úst, a za chvíli jeho vrácení. Čekal jsem, že budu polykat vodu. Ale jde to, je to v pohodě.

Další cvičení je horší. O dost. Jak si vylít masku plnou vody, pod vodou. A u toho zároveň dýchat. Nesmím zapomenout dýchat, ale nedaří se mi to. Je to jako první rozjezd v autě. Brzda, spojka, klíček, jednička, pomalu pouštět spojku, brzdu. Moc věcí najednou. Věcí, které po x letech vůbec nevnímáte a děláte je automaticky. Jako dýchání nad vodou. Nebudu to napínat, podařilo se mi to nějakou haluzí napoprvé, a pak asi pětkrát za sebou ne.

Třetí cvičení je postrach asi všech zájemců o potápění - vyrovnávání tlaku v uších, abych se vůbec dostal hlouběji, než dva metry. Ve dvou metrech je tlak 1,2 atmosféry. Jenom o trošku větší, než na povrchu. Uvnitř ucha je stále jenom jedna atmosféra. A i ty dvě desetinky způsobí, že vás bolí uši. Existuje několik technik, jak tlak vyrovnat, ale v praxi, pod vodou, kdy musím myslet hlavně na to, že mám dýchat, a který čudlík je který (pořád si je pletu a místo vypouštění vzduchu napouštím, a opačně).

Když se to nakonec podaří, je to fajn. Teď už jenom udržovat směr, uvědomit si, co je nahoru, co je dolů, a hlavně, dýchat. Naštěstí mám trpělivého instruktora, který mě navádí bazénem plným dalších studentů a instruktorů, kteří jsou většinou pokročilejší, než já.

Vracíme se ze čtyř metrů na mělčinu a zpět k mé oblíbené disciplíně. Vylévání masky plné vody pod vodou. A ono to jde, daří se, ikdyž velké potěšení mi to nedělá. Asi je to jednoduché jako řadit v autě dvojku. Ale na první hodině v autoškole to asi jednoduché přijde málo komu.

Tahle moje autoškola má pět hodin. Po první se můžu rozhodnout, jestli chci "řídit" i dál. Chci. Doplácím další čtyři hodiny a domlouvám termíny na leden. Není kam spěchat. Po zvládnutí teorie a bazénů následuje pět ponorů ve volné přírodě, a na ty u nás, ale i v Chorvatsku nebo Itálii, bude poměrně zima ještě tak do března. Takže není moc kam spěchat.

Pokud jste někdy řídili v autě s volantem vpravo, a prohozenými páčkami pro stěrače a blinkry, asi mi dáte zapravdu, že svět už není stejný. To, co po autoškole děláte automaticky a nemusíte o tom uvažovat - blinkry - je najednou jinak. Už jenom samo vědomí, že blinkry nemusí být vždy vlevo, vás nutí víc uvažovat. A já to teď mám stejně s dýcháním. Jdu po ulici, a uvažuju o tom, jak dýchám.

Autor: Aleš Gill | úterý 22.11.2016 8:04 | karma článku: 13.53 | přečteno: 265x

Další články blogera

Aleš Gill

Washington DC na kolech

Je několik způsobů, jak prozkoumat památky hlavního města Spojených Států, ale nejlepší je to pěšky. A to chce čas. Je jen málo způsobů, jak vidět nejdůležitější památky za půl dne, a my jsme zvolili kolo. A zvolili jsme dobře.

10.10.2017 v 8:02 | Karma článku: 8.65 | Přečteno: 167 | Diskuse

Aleš Gill

Nigel Farage na Náměstí Míru

Už dlouho mě nikdo a nic nedonutilo podniknout cestu po nejdelším českém eskalátoru. Až včera. Pro jedny hrdina, pro druhé zrádce, Nigel Farage.

22.9.2017 v 8:02 | Karma článku: 13.62 | Přečteno: 1217 | Diskuse

Aleš Gill

Úplné zatmění Slunce na vlastní oči

Už si dokážu představit, co pro naše předky, před stovkami a tisíci lety, muselo zatmění Slunce znamenat. Strach, překvapení, kouzlo. Mezi zatměními může uplynout mnoho generací. A já rozhodně na sedmý říjen 2135 čekat nechci.

13.9.2017 v 8:08 | Karma článku: 9.02 | Přečteno: 232 | Diskuse

Aleš Gill

Můj Londýn

Je to už jedenáct let co jsem ho navštívil poprvé, a pak ještě mockrát. Londýn, metropoli evropského bankovnictví, největší město EU, pravděpodobně nejvíce kosmopolitní město EU. Nic z toho již nemusí za pár let platit...

30.8.2017 v 8:11 | Karma článku: 15.39 | Přečteno: 863 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Ervín Dostálek

La Manga: Cílem je léčivé bahno "Velkého rybníku" Jeleního ostrova španělského Středomoří

Brodíme se mělčinou slané vody mořského zálivu označenou bójemi na Jelení ostrov. Už kdysi staří Římané pod názvem Paulus a pak i Maurové, nazývající tuto oblast Al Buhayrat Al Qsarand, poznali přednosti zdejší přírody a teď i my.

21.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.56 | Přečteno: 84 | Diskuse

Ervín Dostálek

Opravdu severská romance 10: V Bergenu průměrně prší 213 dní v roce, my ale měli slunečno

Světové firmy v nádherných domech z 18. st., v přístavu lodě z celého světa, plody moře kupované přímo od rybářů, 1 lanovka a 1 pozemní dráha na kopec nad městem, jež vzniklo jako "zelená louka mezi horami", bývalá metropole země.

20.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 5.67 | Přečteno: 88 | Diskuse

Jan Vaverka

Baskicko – 3. díl: Cesta do Baskicka

Do Baskicka je to z České republiky zhruba 1800 km. To je dost daleko na to, aby cestování autem, autobusem nebo vlakem zabralo hodně času. Jak se tedy sem dostat, když většina přímých letů od nás léta do Madridu nebo Barcelony?

20.10.2017 v 8:20 | Karma článku: 5.80 | Přečteno: 98 | Diskuse

Michal Dokoupil

Jak v Kambodži utéct z civilizace

Pod jménem Kambodža si každý vybaví dvě věci, Angkor Wat a Rudé Khméry. Já ale při svých návštěvách postupně prozkoumávám i další části a zajímavosti této divoké země. Tentokrát jsme zamířili na pobřeží.

19.10.2017 v 14:30 | Karma článku: 10.00 | Přečteno: 314 | Diskuse

Jana Schlitzová

Zřícenina Lopata

Zřícenina Lopata, název trochu zvláštní, ale rozhodnutí udělat si tady procházku, byl báječný. Vystupujeme na skalní plošinu, kde se hrad nacházel. Ohýnek a voňavé buřtíky umocňují romantiku na Lopatě.

19.10.2017 v 11:46 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 404 | Diskuse
Počet článků 98 Celková karma 11.67 Průměrná čtenost 1301

Jsem rychlocestovatel. Kladu důraz na první dojmy. Ujel jsem 1700 kilometrů v Sýrii za necelé 3 dny a mám pocit, že jsem viděl vše podstatné. Jel jsem na otočku do Japonska - když říkám na otočku, myslím tím na oběd. Mám rád dopravu, dopravní prostředky, letiště, letadla, vlaky, lodě, a hlavně auta. Jsem jedním z prvních Čechů, který si půjčil auto (bez ozbrojeného doprovodu) v Iráku. Na týden jsem dal do zástavy pas bossovi místní maf..., prostě jakémusi kápovi na Jávě, jenom abych ji mohl projet autem. Mým dlouholetým snem byla Severní Korea, což se mi v roce 2015 splnilo. Ve zkratce: Mé okolí si občas myslí, že jsem blázen. V posledních letech mi učaroval volant. Účastnil jsem se rally Budapešť-Bamako, s projel všechny státy USA, a na otočku vyrazil na Nordkapp.

Cestuji pokud možno nalehko, a pokud možno co nejlevněji. Nevyhýbám se stanu (ale nerad ho tahám na zádech), pokud si to situace žádá, nepohrdnu (pokud najdu voucher na 90% slevu) ani pětihvězdičkovým hotelem.

Opuštěná místa, místa, kam se nejezdí, to je moje. Černobyl, KLDR, Afghánistán, Mali...

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.