Petra - největší z divů světa

Jsou místa, na která se má smysl vracet. Poprvé si projdete hlavní turistickou trasu, ale časem zjistíte, že se tam chcete vrátit. Prohlédnout si místo více do do detailu. A Petra je rozhodně jedním z takových míst. 

Ve svém minulém článku jsem se zaměřil na sedm novodobých divů světa, a na pomyslný stupínek nejvyšší jsem umístil Petru. A právě na tu bych si teď chtěl posvítit trochu víc z blízka. Má to smysl, protože když si odmyslím římské Koloseum, jsou všechny ostatní novodobé divy světa poněkud "z ruky". Tři jsou v Americe, po jednom v Indii a Číně, ale jeden, právě Petra, je skoro za humny.

Při první cestě jsme se sem dostávali poněkud komplikovaněji. Autem do Ženevy, letecky do Tel Avivu, pak vnitrostátním spojem do Eilatu, hodinu pěšky na hraniční přechod s Jordánském, a pak už autem z půjčovny.

Při naší druhé cestě bylo vše jednodušší. Nové letecké spojení Bratislava-Eilat, navíc za málo peněz, ušetří den na cestě. Z letiště Eilat-Ovda nás autobus po hodině a půl vyklopil přímo na hraničním přechodu. A tam se toho moc nezměnilo. Hraniční přechod "Wadi Araba" mezi izraelským Eilatem a jordánskou Akabou má tu zásadní výhodu, že tam lze získat tzv. ASEZa vízum, které je zdarma při splnění několika podmínek, poměrně snadných. Musíte si nechat papír z přechodu potvrdit na pokladně v Petře, a strávit v Jordánsku alespoň dva dny. Když tam budete dny tři, jako my, neplatíte ani poplatek za opuštění země. Ano, zní to absurdně, ale takový poplatek vybírá i Izrael (cca 600 Kč) a jsou to jediné peníze, které na hranicích potřebujete.

Pokud máte pocit, že to nezvládnete, že je to komplikované, nebojte se. Není. Ani překročení hranic, ani půjčení auta, ani řízení v Jordánsku není žádný problém. Jasně, přechod hranic je trochu komplikovanější než si pamatuje z mávání pasem ze Slovinska do Chorvatska. Jasně, musíte v Aqabě půjčovnu najít nebo si domluvit vyzvednutí na přechodu. Jasně, cesty v Jordánsku nejsou nejlepší, občas je někde nějaký ten výmol, ve městech je občas provoz a bílé čáry na silnicích občas chybí, nebo už skoro nejsou vidět - a jízda v noci se tak nedoporučuje. Ale komplikované to není, a arabsky rozhodně umět nemusíte. Pokud chcete, můžete jet taxíkem, slovenská skupina platila 50 dinárů (1800 Kč) z hraničního přechodu až před hotel ve Wadi Musa, městě, kde je pokladna a vstup do Petry. Samotný vstup pak stojí 55 dinárů (necelé 2000 Kč). Je to hodně, ale je to na celý den. Vícedenní vstupenky existují a jsou levnější, za každý další den zaplatíte jenom o 5 dinárů víc.

Do Petry se dá dostat i komfortněji, přiletět přímo do Ammánu nebo Akaby, ale to vás může přijít i násobně dráž, a časově to nemusí být výhodnější. Výše popsaná cesta má tu výhodu, že ráno vyrazíte na Bratislavské letiště, a stejný den večer si můžete zaplatit noční prohlídku Petry.

O tu my ale nestojíme, chceme hlavně hodně vidět a hodně fotit, a Petra je pro nás hlavně o výhledech do širého kraje téměř bez turistů. Když jsem tam byl cca před pěti lety, bylo informací ještě poměrně málo. Na prohlídku Petry jsme si naplánovali cca 6 hodin, a to je tak akorát, pokud chcete stihnout základní trasu. Od pokladny k nejslavnější stavbě, Pokladnici, je to pěšky cca hodina, pokud budete chtít sem tam něco vyfotit. To je maximum, kam se dostanete v rámci akce "Petra by night", trasa je nasvícená svíčkami... Nemám osobní zkušenost.

Od Pokladnice k "římskému městu", centrálnímu komplexů staveb z římské doby, dlážděnou silnicí, chrámy, divadlem a jedinou opravdovou restaurací v komplexu, vám cesta zabere další hodinu - zejména, pokud si budete chtít prohlédnout hrobky po cestě. A další hodinu vám zabere výstup k tzv. "Klášteru", anglicky "Monastery", který vede po stovkách schodů nahoru zajímavou soutěskou lemovanou, stejně jako ostatní hlavní trasy, stánky místních, kteří prodávají cokoliv od kusů pískovce po drahé suvenýry za stovky dolarů. A občas něco k pití.

Cesta zpět je o něco kratší, ale pokud párkrát zastavíte, dáte se do řeči s prodejci, nebo si budete chtít půl hodinky posedět nahoře u Monastery, zabere vám cesta těch zmíněných šest hodin. Něco málo můžete ušetřit pronájmem povozu na prvním úseku, velblouda na druhém, a osla na třetím. Je na vás, zda vám pár (desítek) ušetřených minut stojí za pár (stovek) ušetřených korun. My jsme chodili raději pěšky.

Při naší druhé návštěvě v lednu - a vyplatí se sem jet v zimě, není tady takové horko - jsme chtěli vidět víc, než uvidí 90% turistů, kteří Petru navštíví. Studovali jsme podrobné mapy, stáhli si detailní navigaci do telefonu, a vydali jsme se tam, kam jenom málo kdo. První byl cca dvouhodinový trek už mnohem méně frekventovanou stezkou, kdy jsme se po mnoha schodech dostali velkým obloukem na vyhlídku nad pokladnici, ke stanu s občerstvením (toho času bez obsluhy, a bez občerstvení), a ke kamerovému systému, který ze skály celou oblast střeží.

Druhý trek byl ještě zajímavější. Namísto vyšlapané silnice jsme se z římského města k Pokladnici vydali po stezce, kudy, jak to tak vypadá, nechodí už vůbec nikdo. A tam to bylo nejlepší. Úžasné vyhlídky, kromě pár místních s oslíky jsme snad dvě hodiny nepotkali ani živáčka. A ta krajina, schody vytesané do skály, staré hrobky (v podstatě všechno, co se v Petře zachovalo, jsou hrobky), reliéfy, starý vodovod... Těžko se to popisuje, je to jedno z nejzajímavějších míst, kde jsem kdy byl. Naprosto mimo hlavní turistickou trasu, ani v průvodcích se o téhle zapadlé stezce, vedoucí naprosto skvostnou krajinou, nedozvíte. Tři hodiny se pohybujeme v kulisách, o kterých bychom si, kdyby je někdo použil do filmu s Indiana Jonesem nebo Larou Croft, mysleli, že jsou vytvořené počítačem.

Na tuhle "rozšířenou" trasu jsme potřebovali 10 hodin. S nějakým odpočinkem, zastávkama na focení. Nachodili jsme něco přes 20 kilometrů. Vyšlapali, a zase sešlapali, několik tisícovek schodů různé kvality. Vyplatilo se sem vrátit. Viděl jsem mnohem víc, než minule.

Jordánsko má jednu velkou smůlu, a tou je poloha uprostřed nestabilního regionu. Ale Jordánsko samotné je klidná země, stabilní, a při cenách podobných jako u nás i dobře dostupná. A to nejenom finančně, ale i geograficky. Je strašná škoda, že turisté z Evropy na Jordánsko zanevřeli. Kdysi se denně do Petry podívaly tisíce lidí. Dneska s bídou stovky. Přitom je Petra (po Koloseu) nejbližším z Divů.

A tím nejkrásnějším, už proto, že za současné situace (ale i dříve), když budete jenom trochu chtít a najdete si místo mimo hlavní trasu, budete ji mít sami pro sebe. A to se vám u sochy Krista, na Velké Čínské zdi nebo u Taj Mahalu nestane. Tam si musíte dávat pozor, abyste nedostali selfie tyčkou po hlavě...