Nakoukání do Lukašenkistánu
Od mistrovství světa v hokeji v roce 2014 je o Bělorusku slyšet jen zřídka, a když, tak v souvislosti s Lukašenkem. Lukašenko a Putin, Lukašenko a Minská dohoda, Lukašeno kosí vysokou trávu, Lukašenko a Gérard Depardieu, Lukašenko na světové scéně prosazuje svého syna. Zřejmě nechce skončit jako Islam Karimov bez nástupce. Sem tam něco o podezřelých volbách, potlačené demonstraci ale jinak... nic. Lukašenkistán.
Protože režimu úplně přispívat nechceme, dlouho jsme se Bělorusku vyhýbali. Jednou doslova, protože hlavní cesta z litevského Vilniusu do polského Białystoku vede přes Bělorusko, a tak jsme objížděli zmíněný úsek přes litevský Kapčiamiestis po štěrkové lesní cestě. Ale to je dávno a teď se otevřela nová možnost, jak se do Běloruska podívat. Poměrně nedávno byl pro turisty, pěší a cyklisty, otevřen hraniční přechod Pererov v Bělověžském pralese, a to bez víz. Teoreticky je potřeba pojištění (nemáme) a vstupenka do národního parku. Tu taky nemáme, přestože jsme zaplatili online - mailem ale nepřišla, a když jsme se po ní sháněli, napsali nám, že se nic neděje, že nás pustí i bez ní.
No tak jo, zbývá zajistit si na polské straně kola a před devátou už si to šlapeme na hraniční přechod. Běloruský pasovák se shání po pojištění, o kterém nám předem neřekli, ale neřeší to, razítko a jsme v Bělorusku. Větší problém je s vstupenkami do parku, ty jsou sice v systému na pokladně vidět, ale byrokratický proces jejich získání je poměrně zdlouhavý. Navíc tady nejsme první skupinka, paní na pokladně pro několik Poláků zařizuje autobus, který tady na ně měl čekat, ale nečeká. Naštěstí ale všechny skupinky před námi jsou starší ročníky a se slečnou na pokladně se bez problémů, stejně jako my, dohovoří rusky. Slečna mluví spisovně, jasně, pomalu, a funguje to. Žádné pokusy o angličtinu jsem v Bělorusku nezaznamenal.
Další skupinka Poláků na kolech lístky předem vůbec neřešila, tak platí až tady, na místě. Jde to, a jde to i kartou. Bankomat ani směnárna na přechodu není, teoreticky by se asi daly vyměnit peníze na polské straně, v Bělověži. Ale nebylo to třeba, všude jsme platili kartou. No všude... na recepci dostáváme naše předplacené lístky na farmu Dědy Mráze, do muzea a do "zoo", k výběhům lesních zvířat. Na místě bychom si je asi mohli koupit, ale tam by to chtělo hotovost.
Po cca hodině, kterou jsme strávili na hranici a v pokladně, odjíždíme do vnitrozemí. Nikoliv hluboko, máme mapku kam smíme, a kam už nesmíme. V podstatě nesmíme opouštět park. Oproti Severní Koreji nám ale nikdo nekouká přes rameno, neřeší, co děláme a co fotíme. Navíc tady nevyčníváme, Čecha na kole od Bělorusa na kole prostě není poznat. Auta zde jezdí jenom sporadicky, spíše služební parková, ale cesty jsou dobré, bez děr, asfaltové, a park není zrovna hornatý, i když lehké převýšení nahoru a dolů je občas třeba překonat. Polská kola nejsou úplně v ideálním stavu, trošku dofouknout, namazat a jelo by se líp. Ale jde to.
Značení trochu vázne, takže dům Dědy Mráze chvilku hledáme. A pak i nacházíme, dokonce zdarma dostáváme perník ke svačině a procházíme areál. Není to osamocená stavba jako ve filmu, ale je tady hodně jiných dřevěných staveb a poměrně stylové a vkusné atrakce pro děti.
Pokračujeme k výběhům místní zvířeny, na které sice máme lístek (asi za 25 korun), ale výběhy jsou volně přístupné a nikdo lístky nekontroluje. Před vesnicí Kamenyuki je muzeum, není velké, ale je velmi moderní. Vycpaná zvířata v lese, v různých ročních obdobích, velmi realistické. Vstupenky máme už od přechodu, takže nemusíme nic kupovat.
Zjišťujeme, že vesnice Kamenyuki je v podstatě rozdělená na dvě části. Jedna je v parku, tam se můžeme svobodně pohybovat. Jsou tady asi tři restaurace, nějaké krámky se suvenýry, ale asi by to chtělo místní rubly. Líbí se nám restaurace "Sosny", karty tam berou, ale o půl druhé místního času už nevaří. Tak ochutnáváme jenom místní pivo a nejkratší cestou míříme k přechodu. Nejkratší cestou je to asi 15 kilometrů. V pokladně parku kupujeme suvenýry, a vracíme se do Polska.
Boratovo nakoukání do Ameriky, JúEsendEj, trvalo déle a viděl toho víc. My jsme nakoukali, kam se v rámci omezeného času dalo. A omezeného prostoru - do mimoparkové části Kamenyuků vedla cesta přes bránu hlídanou poměrně značným množstvím vojáků. Prý se tam smí, ale kdo nám zaručí, že se dostaneme zpátky - lístky na všechny atrakce jsme už rozdali. A na nějaké handrkování čas není - cesta domů je ještě dlouhá.
Máme lehké podezření, že celý park je taková lehká šaráda, Potěmkinova vesnice, ve stylu KLRD. Ale nevíme. V budoucnu se mají v Bělorusku otevřít pro turisty další místa, mimo jiné i příhraniční města Brest a Grodno. Tak uvidíme, ve městech snad budeme moci použít i jinou dopravu než kola, po více než padesáti ujetých kilometrech nás totiž pěkně bolí zadek...
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Podmínky míru musí určit Ukrajina, říká ministryně obrany Černochová
Premium Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) o sbírce na munici pro Ukrajinu, komunikaci náčelníka...
Vědmy jdou do akce. Mladé dronařky tvrdě cvičí a chystají se na Rusy
Premium Ukrajina (od zpravodajů iDNES.cz) Válka na Ukrajině je v nemalé míře válkou dronů a technologií. Ukrajina, ale i Rusko je vyvíjejí,...
Americkou Oklahomu a okolní státy zasáhla série tornád. Úřady hlásí čtyři mrtvé
Nejméně čtyři mrtvé si vyžádala série tornád, která od sobotního večera zasáhla Oklahomu. Podle...
Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem
Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...
Nespí vaše dítě? Přečtěte si, jak nespavost vyřešit
Nespavost a problémy se spánkem se v různé míře objevují až u 30 % dětí. Mohou se projevovat častým buzením, problémy s usínáním, brzkým vstáváním...
- Počet článků 245
- Celková karma 17,64
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.