Mám milión kilometrů čtverečních. Ale nikdo mě nezná.

Asi se ještě neznáme. Jsem velká země, ne nějaký pruh hlíny nacpaný mezi prales a oceán, žádný ostrov někde na druhé straně světa. Mám milión kilometrů čtverečních, ale jenom tři milióny obyvatel. A fakt nejsem Grónsko.

Kdyby takhle "hustě" bydleli lidi tam u vás v Praze, bylo by vás tam patnáct set. Obývají mě potomci Maurů, které znáte i u vás v Evropě, ale nejspíše jenom z hodin historie. Jsem osmadvacátá největší země na světě, třikrát větší než Německo, jsem země, o které nikdo nic neví. Na 99% neznáte ani mé hlavní město, a pravděpodobně jste o mně ve zprávách za poslední roky neslyšeli... nic. Nic dobrého, ale asi ani nic špatného. Sousedé, Mali, Senegal, tam mají alespoň nějaké ty bojůvky nebo tam hrají fotbal, ale o mně, ikdyž tu občas operuje Al-Kájda, noviny nějak nepíšou. Asi jste o mně četli naposledy, když kvůli mně přesunuli rally Paříž-Dakar do Jižní Ameriky. Kdo jsem? Jsem Mauretánie, nebo Mauritánie, jak kdo chce. 

Jsem země, kam z marockých turistických letovisek kolem Agadiru dojedete za 20 hodin autem. Země, kterou vede jedna asfaltka od severu na jih, od marockých (západosaharských) hranic do Senegalu, a jedna asfaltka od západu k východu, z hlavního města Nuakšottu na pobřeží, k hranicím s Mali. Jinak je všude poušť. Písek. Všude. Nic dobrého se o mně nepíše ani na Wikipedii - prý u nás žije čtvrtina obyvatel v otroctví, přesto, že bylo oficiálně zrušeno už v roce 1981. A prý je u nás za ateismus trest smrti. Taková jsem!?

Protože se Mauretánie představila sama, už asi tušíte, že tam na dovolenou jen tak nepojedete a asi to nebude ani optimální destinace na důchod. Já jsem tam strávil necelý týden, a nedokážu si představit, že tam někdo žije trvale. 

Znáte zemi, ze které utíkal švec, aby si mohl v Zemi krále Miroslava zazpívat? Tak to byla Mauretánie. Země, kde tvrdou rukou vládne právo šaría, nikdo se tam nesměje a nehraje tam hudba. Na ulicích se jenom troubí. Alkohol se mým spolucestovatelům sehnat podařilo. Pivo. Plechovku za 9€. Já jsem s díky odmítl. A situace se spíš horší, podle informací na internetu ještě před několika lety existovaly noční kluby, hudba, ženy, zpěv. Sice omezeně, ale existovaly. Po těch není dnes ani památka. Ženy tady sice nechodí striktně zahalené (obvykle ale ano), ale halí se, ženy i muži, do takových lehkých, průsvitných rouch, které chrání je i oblečení proti polétavému písku a prachu, který je tady všudypřítomný. A ani hlavní město na tom není lépe, leží u moře, a kdo jste byli někdy na Kanárských ostrovech, tušíte, jak tam fouká. Vrstva písku je na všem. Saharu máte, ať chcete nebo nechcete, ve sprše, ve vlasech, v uších. V posteli.

Auta tady vypadají o deset let starší, než ve skutečnosti jsou - lak tady díky písku nevydrží a auto vypadá jako nové jenom půl hodiny poté, co opustí autosalón. Pokud nějaký najdete - nových aut v Mauretánii moc neuvidíte. Jezdí tady hlavně třikrát odepsané sedany od Renaultu nebo Mercedesu. A hlavně nafťáky. Benzín mají na jedné pumpě z deseti, jinak všude jenom nafta.

Domluva - v Nuakšottu, venkov je ještě komplikovanější - tady není nejsnazší. Kolonizace měla co do usnadnění domluvy s místními v mnoha zemích pozitivní vliv, ale tady dvakrát nepomáhá ani francouzština, všechno je arabsky. Hlavnímu městu jsme přezdívali Mogadišo, přestože Poláci z jedné posádky – ve městě jsme byli coby účastníci rallye Budapešť-Bamako – prohlásili, že je docela pěkné, že to tam vypadá jako na Slovensku. Jenom tak škádlili popudlivé Slováky.

V noci je ve městě tma, přes den žlutá písečná mlha. Vzhledem ke změně v trase závodu jsme v Nouakchottu zůstali dva dny, namísto plánovaného přespání, a přestože organizátoři důrazně nedoporučovali se po městě pohybovat, museli jsme. Nakoupit zásoby, vodu, sprej proti všudypřítomným nenažraným komárům, a našli jsme i solidní restauraci se západním jídlem. A za západní ceny, byť v místní měně - Ouguiya. Úplně jsme nepobrali, jak může někdo poskládat ze šesti samohlásek a jedné souhlásky slovo, ale zřejmě to jde. Někomu tahle písmenka - O U U I Y A G - zřejmě zůstala na konci hry Scrabble ve stojánku. Našinci by zároveň zůstaly i oči pro pláč, ale Maurovi  jejich náhodná kombinace prošla. A tak vznikla měna. Jinak to nevidím. My jsme jim říkali ougy, jednotné číslo ouga. Nebo ougadougy.

Život je tady extrémně těžký, a snažíme se lidi chápat. Ve městě ještě nejsme taková atrakce, přeci jenom, pod vrstvou písku, to tady tak nějak funguje. Ale na venkově, kde chcípnul velbloud (poměrně častý obrázek kolem cest), jsme se svými auty atrakce. Když nám děti, a někdy i dospělí, mávají, zastavujeme a dáváme jim nějaké dárky. To se ale stává málo kdy. Většinou stojí u cesty, a chtějí "cadou", dárek. Prostě stojí s nataženou rukou a křičí na vás "Cadou, Cadou Cadouuuuu!!!". Nezastavujeme. Na tohle si nemůžou zvykat, strategie "čím víc křičím, tím víc dostanu" by neměla fungovat ani tady, přestože je tu obrovská chudoba.

Horší je to s policií. Ta chce "fiše", ale nemyslí tím ryby, ale formulář s údaji o autě a posádce. Je třeba jich mít desítky, chtějí je pořád, a když je nemáte, je to na dlouhé vyptávání. A když jim dáte formulář, často chtějí ještě, no hádejte, cadou. Nikdy si neřekli přímo o peníze, nikdy nehledali, jak to známe u nás, prošlý obvaz v lékárničce, za který by mohli pokutovat. Ale chtěli cadou. Už nám docházely propisky, mýdla a sušenky. Cadouuuu! A jsou všude. Na vjezdu do vesnice, ve vesnici, a na konci vesnice. A za deset kilometrů je další vesnice.

Mauretánie je hodně zaostalá země. Na ploše jako střední Evropa jsou čtyři bankomaty. Lidé bydlí v hliněných chýších, které připomínají naše garáže. Jenom jsou menší, bez dveří (jenom otvor) a oken (ani otvor). Něco jako hliněná iglů, jen hranatá. Vesnici tvoří deset-dvacet takových iglů, rozesetých po deseti hektarech. Města jsou lepší, ale když pominu Nouakchott, mohli bychom města na trase spočítat na prstech jedné ruky - Nouadhibou, Aleg, Kiffa, Ayoun. A pryč, po šesti dnech do Mali. 

Čekali jsme všechno. Jen ne výše zmíněnou zemi krále Miroslava. A přece: jen co jsme přejeli hranice, lidé se začali usmívat. Mávat. V kanceláři, kde jsme si měli vyzvednout nějaké to lejstro, nás vítá Mireček jako z básníků. Černoch, úředník někde v Mali, promluvil česky. Ve vesnicích hraje hudba, v kempu se prodává pivo a na uvítanou nám přijela zahrát skupina místních bubeníků. Dali jsme dohromady nějaké peníze a koupili dvě basy lahváčů.

Dnešní večer bude dlouhý, slavíme, že jsme po týdnu z Mauretánie pryč. Podobnou dobu jako tady jsem strávil i v Afghánistánu a necítil jsem se tam tak stísněně. Jsme v Mali, zemi, kterou terorizuje Boko Haram, malárie, ebola, a sem tam tady něco vybuchne. A my slavíme. Zítra předáme veškerou humanitárku (lékárničky, hračky, a další posádky hromadu dalších věcí) místní neziskovce vedené zodpovědnou Angličankou. Ne, že by to Mali potřebovalo více, než depresivní Mauritánie. Ale tam jsme nikomu nevěřili. Každý tam hraje sám za sebe, lidi se spolu nebaví, domy si staví v uctivé vzdálenosti od sebe. A už jsem se zmínil, že tady, v Mali, mají pivo?