Rychlocestovatel v Austrálii

Letět na dva dny do Austrálie je blbost. Bez debat. Ale zastavit se na dva dny v Sydney cestou na Nový Zéland? To už nám stálo za zvážení. Neuvidíte Uluru, neuvidíte australskou buš, neuvidíte doly, neuvidíte tohle, neuvidíte támhleto. V podstatě nemá ani cenu se tam zastavovat.

Opera v SydneyAleš Gill

Takhle nějak mí známí, vesměs (pomalo) cestovatelé, ohrnovali nos nad mým rychlocestovatelským plánem. Co se tedy v Austrálii, nebo spíše řečeno v Sydney a okolí, za dva dny dá nebo nedá stihnout?

Můžete vidět Sydney. Obrovské město, s tisíci bloků podobných domů, se svými známými plážemi, s památkami, muzei, nočním životem. Někdo by potřeboval i pět dní, já bych Sydney zase tak nepřeceňoval - za dva dny byste měli jako turisti stihnout to hlavní. Jistě, na plné pochopení velkoměsta potřebujete měsíce i roky. Znám to na vlastní kůži - čím déle ve městě jste, tím více si uvědomujete, že pochopit jeho duši trvá dlouho. Dva měsíce jsem bydlel v Londýně, a bylo to málo. Se Sydney to bude podobné.

Náš cíl byl jiný. Sydney, město jako takové, jsme odsunuli trochu na vedlejší kolej. Vybrali jsme to nejznámější. Procházku po Harbour Bridge, k opeře po Circular Quay. Nevidět operu a most by byl nenapravitelný hřích. Jinak jsme město využili jenom jako základnu - hotel, letiště, autopůjčovna... a pryč. Chceme vidět, byť maličký, kousek Austrálie nesvázaný dálnicemi a ploty.

První den jsme proto vyrazili na jih, do Royal National Parku, krásné přírody, naprosto nepřipomínající Austrálii tak, jak ji známe z fotek. Všude zeleň, papoušci Kakadu, krásné pláže, oproti Sydney, byť park leží na jeho okraji, minimum lidí. Pikniky, opalování, koupání v moři, skokani do laguny z útesu. Všechno tohle a mnohem víc park nabízí. Vzhledem k únavě po dvou nocích strávených v letadlech mezi Prahou a Soulem, resp. Soulem a Sydney, máme ale chuť ulehnout někam do stínu a dát si dvacet. Je pod mrakem a nabízí se krásná písečná pláž, a kdo z vymrzlých Evropanů - uznávám, vymrzlých se k letošní zimě moc nehodí - by odolal v půlce února vyhřátí prokřehlých kostí.

Druhý den jsme chtěli vidět nejznámější přírodní zajímavost u města (100 km v Austrálii, podobně jako v Rusku, nic neznamená) - Modré hory. Soustava pískovcových kopců, roklí, propastí a stolových hor.

Časový posun nám šetří hodinku, možná i dvě, neboť vstáváme brzy a už se cítíme vyspaní. Víme, že nejsme, ale dospíme si to na Zélandu. Nebo v důchodu. Do hor se vydáváme ještě za tmy, a nejznámější místa - Wentworth Falls, Three Sisters, Govet's Leap si procházíme nejdříve úplně sami, následně spolu s aktivnějšími ranními ptáčaty. Když se začnou blížit sovy, my už míříme dál - za zvířaty.

Naše tajné tužby se ukázaly, nebo spíše potvrdily, jako nereálné. Vidět klokana v přírodě v okolí Sydney asi není úplně nemožné, ale rozhodně to není pravděpodobné. Značku "Pozor klokan" jsme viděli asi jenom dvakrát. A tak nezbylo, než se vydat do ZOO. Tedy ne úplně do Sydneyské ZOO. Mají tady i možná menší, nicméně velmi doporučovaný park, kde můžete vidět australskou zvířenu v kostce. A proto jsme sem jeli. Žirafy, slony a gorily si můžeme dosyta užít i doma.

Poslední hodiny do vrácení auta a odjezdu na letiště tedy trávíme ve Featherdale Wildlife Parku, nevelké, ale krásné "kontaktní" ZOO, kde zvířata mají více svobody než návštěvníci. Ano, jsou tady i klece, ale v těch jsou jenom zvířata, která by mohla být návštěvníkům nebezpečná - krokodýli, tasmánští čerti a další. Největší lákadla - několik druhů klokanů a koaly (neplést s Kaolou - kakao z Tuzexu!), mají po areálu, nebo jeho oddělených částech, svobodný pohyb. Mají svou část, kam turisti nesmí, oddělenou spíše symbolickým plůtkem, který jim nijak nebrání volně se pohybovat mezi návštěvníky. Zajímavé řešení, velmi odlišné od evropských zoo, kde je obvykle jeden výběh, obvykle kozy, ovce, poníci..., vyhrazen návštěvníkům, zejména pak dětem.

Tento přístup má své kouzlo. Jednak člověk překoná psychický strach z těchto zvířat - klokani a koaly jsou ještě milá stvoření, ale pštros má nebezpečný kukuč - a pak může, pokud technika dovolí, fotit tato nádherná a pro nás "neprotinožce" neobvyklá zvířata, naprosto bez jakýchkoliv bariér a zblízka. Samozřejmě si uvědomujeme, že potkat klokana v přírodě, nebo hůře zraněného či ztraceného v pro něj neobvyklém prostředí, může být nebezpečné, ale tady jsou zvířata opravdu krotká - můžete je, opět na rozdíl od toho, na co jsme zvyklí, i krmit. Nikoli tedy donesenými pamlsky, ale speciální stravou dostupnou v automatech za symbolický poplatek.

Odlet v devět večer nám poskytl ještě jednu možnost - poznat místní dopravní špičku. Nic až tak světoborného. Semaforů jsou stovky, aut tisíce, a na letiště je to čtyřicet kilometrů. Zip se tady taky teprve učí, a byť jsou řidiči jinak poměrně ohleduplní, sem tam se najde doslova blbec. Jeden takový, když jsme ho na zúžení dle pravidla zipu donutili přibrzdit, nám plivnul z kabiny své dodávky na střechu. Zase se učím nový manévr. Zdravím Coca-Colu!

Pobyt v Sydney a okolí, byť krátký, nám poskytl dostatek času, abychom viděli alespoň to nejdůležitější. Je jedno, jestli vás zajímá spíš Tasmánský čert nebo Harbour Bridge. V Sydney by byla škoda se nezastavit. A vlastně kdekoliv - pokud jenom trochu můžete, využijte přestup na letišti ke krátkému náhledu do země, kterou byste jinak mohli bez povšimnutí minout. Zejména bezvízové destinace - Reykjavík, Dubaj, Soul, Singapur, abych jmenoval jen některé - k návštěvě přímo vybízejí.