Jak se (ne)domluvit v Číně

Před Čínou jsem měl vždy respekt. Prakticky v každé zemi, kterou jsem dosud navštívil, buďto existovala lingua franca, obvykle evropská řeč, kterou je možné se dorozumět, a kterou se dorozumívají místní etnika mezi sebou navzájem. Pokud ne, tak si národ alespoň uvědomuje, že je dost malý na to, aby se učil cizí jazyky - dnes převážně angličtinu. Pokud nefunguje ani to, obyvatelé chápou, že jim cizinci nerozumí a že se musí snažit. Čína je ale jiná. Je dost velká na to, aby si její obyvatelé vystačili bez znalostí jiných jazyků, navíc značná část Číňanů řeč, kterou my na západě označujeme jako "čínština" a Číňané jí říkají "putonghua" - obecná řeč, má jako de facto cizí jazyk, je to v podstatě jejich lingua franca jako pro Indy angličtina či hindí.

Nad kreativitou čínských angličtinářů občas zůstává rozum státAleš Gill

Na výpravu do Číny je tedy třeba být jazykově vybaven, a proto jsem jako náčelník naší čtyřčlenné výpravy rozdělil úlohy jednoduše - dva budou fotit, jeden se bude starat o finance, a já budu ten, který se s Číňany bude dorozumívat. Přesto, že jsem o výpravě do Číny snil už jako malý - kdo by se nechtěl vydat po stopách Marca Pola? - cestu jsem z jazykových důvodů odkládal. Bylo mi zřejmé, že Peking bude poměrně snadný - přecijen když už nikde jinde, tak tam nějaké ty nápisy v angličtině, minimálně alespoň latince snad budou. Tři měsíce před cestou jsem si tedy předsevzal, že bych se mohl naučit čínsky více, než obvyklé "Dobrý den", "Prosím", "Děkuji" a "Nashledanou".

Vyráběl jsem kartičky, učil jsem se znaky, a v podstatě mi to nebylo moc platné. Nejlepším přítelem se nám tak stala "zhuštěná konverzace" - na dvou listech A4 jsme měli všechny věty a slova, která mi přišla podstatná a z předchozích zkušeností použitelná. Když jsem pak zjistil, že existuje překladač mezi (téměř) libovolnými jazyky pro dnešní chytré telefony bez potřeby připojení k internetu, věděl jsem, že máme vyhráno, že budeme schopni sdělit komukoli téměř cokoli.

Přesto byla komunikace mnohdy složitá. Když došlo na lámání chleba, zjistil jsem, že byť jsem se snažil vstřebat s pomocí výukových videí na internetu slova, věty a hlavně tóny, stejně mi nikdo nerozumí víc než Ni hao (pozdrav), Xie xie (děkuji) a Piao (lístek - jízdenka nebo vstupenka).

Snažil jsem se učit i znaky, ale nejvíce jsme se jich stejně naučili až na místě – vchod vypadá jako človíček u dveří, východ jako dveře do lesa. Stanice či nádraží mi zase připomínala mašinku. Čaj začínal být postupem času o něco méně rozsypaný. A to v pevninské Číně používají zjednodušené znaky (na rozdíl od Taiwanu a Hong Kongu)!

Koupit lístky na metro bylo nejjednodušší. Metra jsou ve městech moderní a mají automaty v angličtině, případně stačí přijít ke kase a ukázat na prstech, kolik lístků potřebujete. Zvláštní je, že byť lístek odkudkoli kamkoli po celém Pekingu (i jiných městech) stojí směšných sedm korun, platí vždy jen ve stanici, kde jste ho koupili, v den, který jste ho koupili. Nikdy tak není možné lístky nakoupit najednou do zásoby, ale proces nakupování je třeba stále procvičovat. Obavu jsem měl z nákupu jízdenek na vlaky a autobusy, nutno říct, že poměrně zbytečnou. Napsat datum tak, aby to Číňan pochopil, není taková věda. Napsat čas taky ne. Rezervační systém, do kterého na pokladně požadavky vyťukávají, bere jména měst i v latince, takže ač jsem jim cílové město nakreslil (měl jsem seznam všech měst, které jsme chtěli navštívit, a obvykle to byly dva poměrně jednoduché znaky, navíc některé jsem uměl z paměti), nebylo to nutné. Nejdůležitější bylo připsat, zda chceme místa k sezení či ležení, jakou třídu, abychom se vyhnuli zbytečným doplňujícím otázkám, a jízdenky byly na světě. Autobusy byly ještě jednodušší - MHD se platí do kasičky u řidiče nebo průvodčímu, obvykle cca 3 až 5 Kč, dálkové linky jsou na tom podobně jako vlaky, s tím že třída je jenom jedna.

Poměrně snadné se ukázalo nakupování - běžný čínský obchod vypadá jako „naše“ vietnamská večerka, čili v podstatě se jedná o malou samoobsluhu. Pokud máte štěstí, jsou u zboží i ceny, pokud ne, platíte cenu obvyklou - stačí pár dní a přijdete na to, kolik stojí voda, cola, pivo. Pokud se vás budou snažit natáhnout, což není moc obvyklé, není problém se otočit na podpatku a koupit vodu či pivo za cenu obvyklou o deset metrů dál.

Druhá věc ale je, že byť při nakupování není problém s komunikací, je problém s výběrem zboží. Tedy - ne že by byl problém s nedostatečným sortimentem, jen je jiný než u nás. Zapomeňte na čerstvé pečivo, narazíte maximálně na balené, Ečkama napuštěné rok "čerstvé" nasládlé housky, které na rozdíl od USA v Evropě málokoho uspokojí. Zapomeňte na mléčné výrobky, těch je poskrovnu, zapomeňte na salámy, paštiky či sýry. Stravovat se v supermarketech prostě nedá. Nejoblíbenější potravinou je tady pařát. Čerstvý, vařený, smažený, balený, vakuovaný... Ale to jsem odbočil, jídlo by vydalo na vlastní článek.

Domluva v hotelech byla stěžejní. V Pekingu to ještě celkem šlo - jednak jsme měli hostel (jako jediný) domluvený dopředu - kvůli vízům - a pak přeci jenom slečny na recepci trochu anglicky uměly. Dál už to ale bylo s jazykovou vybaveností recepčních jenom horší. V Xianu nám s ubytováním v nedalekém hotelu pomohla recepční z hostelu vedle, který měl ovšem plno. Horší to bylo ráno, když se nám recepční snažil vysvětlit, že nám nevrátí zálohu kvůli zašpiněnému ručníku (utřeli jsme s ním mokrý stůl po pitvě melounu kapesním nožem). V Chengdu se zase slečna na recepci snažila, ale pak se na dvě minuty odmlčela a pak nám vítězoslavně na monitoru počítače ukázala: "Omlouvám se, mluvím špatně anglicky, je tady jazyková bariéra". Přesto se nám podařilo se ubytovat. Zádrhel byl, že se v Číně všude platí hotely cash (asi kromě pětihvězdičkových, ale ty jsme obcházeli obloukem), a všude se platí záloha. Někdy byl ale problém si navzájem vysvětlit, kolik je cena za hotel, a kolik záloha. U přehrady tři soutěsky nás z jakéhosi rodinného hotýlku vystěhovali. Otec rodiny nám několik minut vysvětloval proč, a pak nám to (čínsky) napsal na papír, abychom to líp pochopili. Až doma jsem zjistil, že je někdo asi udal na policii, že ubytovali, zřejmě bez povolení a desátku pro velkého bratra, cizince. Když jsme pak po tmě v dešti hledali další hotel a půlku týmu nechali u báglů na schodech jednoho luxusního hotelu, došlo k pokusu o komunikaci ve španělštině. Bohužel jsem se toho osobně neúčastnil - zrovna jsem se snažil přesvědčit recepční jiného hotelu, že nás může ubytovat, aniž umíme čínsky.

V podobném duchu komunikace pomocí slovíček na papíře a mobilním Google Translatorem (a jeho čínskými klony u našich komunikačních protějšků) jsme se probili až do Mekky turismu v Číně, Guilinu, města, kde jsme opět viděli cizince, opět byla situace s domluvením o něco lepší, a taky místa, kde nás poprvé za celou dobu pobytu odchytil anglicky mluvící nadháněč a samozvaný průvodce. Tvrdil, že je učitel angličtiny, a asi i byl, protože byť měl příšerný přízvuk, tak měl jako vůbec první člověk ponětí o anglické gramatice. Přes to vše jsme se ubytovali v hotelu, kde si recepce vystačila se sešitkem základních frází, ale základní slovíčka, která znají recepční na celém světě - taxi a airport - se tu setkala jen s nechápavými pohledy a krčením ramen.

Pokud už cizinec místnímu úspěšně vysvětlí, co by potřeboval, přichází ke slovu smlouvání o ceně. Tam, kde Rus, Arab nebo Hispánec automaticky sáhne po kalkulačce, pokouší se Číňan ukázat předmětnou částku, jakkoli vysokou, na prstech. Tedy až pochopí, že mu nerozumíte. Znova opakuji: Čína je jiná, i počítání na prstech tady funguje jinak. Když si ani pomocí prstů nerozumíme, a tužka a papír není k dispozici, pak Číňan vytáhne peněženku, z ní obnos, který po vás chce. Naproti tomu vytahujeme svoji peněženku, nebo na mobilu píšeme částku. A už to funguje, nemáme jazyk, ale máme systém.

Úplně nejhorší domluva je pak v restauracích, kterým se, pokud s sebou nepotáhnete kufr uheráku a konzerv, nevyhnete. Jedna z mála věcí, které jsou v Číně stejné jako v Evropě, jsou čínské polévky. Ale ty se taky nedají jíst pořád. Dražší restaurace zřejmě mají jídelníčky v angličtině, ale jsme v Číně a tak chceme jíst jako Římani, tedy Číňani. Nejjednodušší je obrázkové menu známé i z "našich čínských" restaurací. To ale není všude. Pak, pokud nechcete riskovat husí krky nebo slepičí pařáty, je nejlepší vybrat restauraci s bufetem, kde si můžete nabrat, co uznáte za vhodné, nebo takovou, kde klasický jídelníček (obvykle spíše na zdi než na papíře) doplňují ilustrační obrázky. My jsme se tak obvykle snažili vysvětlit obsluze, že bychom chtěli jídlo na obrázku, ale nejdřív chceme vědět, co z jídelníčku okolo že to vlastně bude. Někdy se podařilo, někdy ne, vždycky to ale byla zábava a zajímavý zážitek - lingvistický i kulinářský.

Svérázné jsou pak často překlady do angličtiny. Občas se vyskytnou překlepy, občas kouzelná slovní spojení, která jsou ještě pochopitelná. Z některých varovných nápisů jsme ale byli poněkud zmatení – schválně, čeho byste se vyvarovali při spatření cedule „Not to parabolic“? Dostala nás taky jedna recepční, která si nás odchytila na recepci a s výrazem „podívejte, jak jsem skvělá“ nám podala rukou psaný papír s nápisem (v angličtině): „Každé ráno kartáčujte kartu od pokoje.“

Do světa vyrážíme právě proto, že chceme zažít něco jiného, než doma. Někdy si chceme odpočinout a mít si s kým popovídat, a pak vyrazíme na Slovensko nebo někam, kde se domluvíme anglicky nebo jak kdo umí. Stojí ale za to nebát se, a sebevědomě na otázku přátel a kolegů "A jak se tam domluvíš?" odpovědět: "Nijak". Hrajete často Activity? Při cestě do Číny oceníte každou minutu toho, jak jste o víkendu na chatě s přáteli kreslili nádražní čekárnu, a předloni na Silvestra pantomimou předváděli sprchový kout.