Plitvická jezera uprostřed Číny

Před cestou do Číny jsme měli jasno - chceme vidět Peking, Velkou čínskou zeď, terakotovou armádu, pak jsme přidali Pandy. Když jsme začali připravovat detailní program, zjistili jsme, že uprostřed Číny, daleko od "civilizace", v horách, kam zahraniční turisti nejezdí, je něco, o čem jsem, ač člověk v zeměpise a cestování poměrně zběhlý, nikdy neslyšel. Národní park Jiuzhaigou, neboli čínská "Plitvická jezera".

Pětibarevné jezírkoAleš Gill

Kdo nebyl nikdy sám nebo s rodiči v Chorvatsku zvedne ruku (nebo hodí kamenem, je mi to v zásadě jedno). Pokud se, stejně jako já, nedokážete jen tak válet celé dny na pláži, o Plitvických jezerech jste nemohli neslyšet. Nebo jste alespoň museli vidět německé filmy s Vinettouem. To už je ale jedno. Je mi tak poměrně záhadou, že kdesi v horách a lesích severu provincie Sečuán, v posledním útočišti Pand velkých, se nachází jejich kopie, o které jsem ještě před rokem nevěděl. Kopie je možná tvrdé slovo, rozhodně to není kopie, o jakých se dovídáme ve zprávách - kdesi v Číně prý mají postavenou kopii italských Benátek, středověkého anglického města atp.

Mají tam hluboko v horách soustavu desítek, možná stovek jezer a jezírek, vodopádů, desítky kilometrů chodníků, stezek, lávek, můstků, všechno na několikanásobně větší ploše než v Chorvatsku. Celý park má v podstatě tvar písmene Y. "Dole" je pokladna, parkoviště, nedaleko jsou hotely a přilehlá vesnice. Za pokladnami s neuvěřitelně vysokým vstupným (cca 1000 Kč, asi nikdy nikde jsem neplatil více) čeká autobus, který nás veze cca 20 kilometrů na "křižovatku". Tam je centrála autobusů, když to zjednoduším, tak každým ramenem jezdí jedna linka. Dále je tady několik restaurací a obchodů, a v podstatě jsou to, až na asi dvě výjimky, jediné stavby komerčního charakteru v celém parku.

Každé z ramen, které mají také obě po více či méně dvaceti kilometrech, vede údolím dále do hor. Pokud se tedy podíváme na písmeno Y jako na mapu, sedáme do autobusu, který pokračuje pravým ramenem, na konečnou, která je vysoko v horách - více než 3000 metrů nad mořem. Procházka v této nadmořské výšce už některým z nás začíná působit potíže, a tak autobusem sjíždíme o několik set výškových metrů níže. Vystupujeme, a dvě hodiny, stále v podstatě mírně z kopce, procházíme neuvěřitelným náhrdelníkem větších či menších jezer, pospojovaných potůčky, kaskádami, vodopády a různými jinými útvary pojmenovanými anglickým výrazivem, se kterým jsem se dosud nesetkal.

Tabule v parku jsou (na rozdíl od téměř celého zbytku Číny) nejenom v čínštině, ale i angličtině, a obvykle i v japonštině a korejštině. Možná jsme viděli Japonce, Korejce, ale kdo by je v té záplavě Číňanů hledal. Nevybavuju si, že bychom v parku potkali jediného západního turistu. Přes vysoké vstupné, vyjma brzkého rána, jsou, zejména ty nejkrásnější a nejfotogeničtější části parku doslova v obležení. A Číňani fotí rádi. Jestli dnes máme podvědomě uloženo pro turistu s fotoaparátem synonymum "Japonec", příští generace už to tak mít nebude. Bude to "Číňan". Fotí vším, čím se dá. Obvykle mobily a tablety, ti rozumnější pak zrcadlovkami. Obyčejných kompaktů (jaké máme s sebou my), je pomálu. Divné fotoaparáty ale nejsou zřejmě to jediné, čím vyčníváme z davu. Ač se jim jeden z mých spolucestujících snaží vysvětlovat (česky nebo anglicky), že jsme Číňani, nikdo tomu nevěří. Pořád se s námi někdo fotí.

Střídáme autobus v méně zajímavých pasážích za pěší pochod v těch atraktivnějších. Kolem oběda se vracíme na hlavní křižovatku, bereme bus, a necháme se vyvézt do horních partií "levé" větve. Ta je celkově méně zajímavá, ale na jejím konci je nádherné dlouhé jezero, které samo o sobě vybízí k procházce. Pod ním pak leží pětibarevné jezírko, které je asi nejzajímavější v celém parku. Opravdu, průzračně čistou vodou je vidět dno, které v závislosti na úhlu pohledu, denní době, intenzitě světla a asi i jiných okolnostech mění barvu.

Celkově je park velmi proměnlivý v různých ročních obdobích, a když tak teď článek píšu, tak zpětně vzpomínám, že ani počasí nebylo nejlepší. Pokud si chcete udělat jasnější obraz o tom, jak park v průměnách roku vypadá objektivem profesionálních fogorafů, prohlédněte si fotogalerii na stránkách parku.

Vracíme se zpět na křižovatku, kupujeme nějaké ty suvenýry, a vracíme se pomalu, na střídačku busem a pěšmo, k východu z parku. Říčky a potůčky, které oběma horními rameny protékají, se někde nedaleko křižovatky spojují, a tak jsou ve spodní části vodopády širší, mohutnější, jezera větší, ale jedno mají společné - voda je křišťálově čistá, a díky slunečním paprskům nebo podivně zabarvenému podloží, je prostě modrá. Modrá, jako na fotkách z Plitvických jezer.

Jsem rychlocestovatel. Málokde se zdržím déle, na Plitvická jezera by mi stačily dvě-tři hodiny. V parku Jiuzhaigou jsem ale strávil celý den. Odcházeli jsme čtvrt hodiny po oficiální zavíračce - přecijen musíte urazit, autobusem nebo pěšky, 120 kilometrů, pokud chcete projít a projet obě údolí. Ideální by bylo rozložit návštěvu na dva dny, což ale v sezóně znamená platit dvakrát vstupné. Mimo sezónu, v zimě, můžete na stejný lístek dva dny po sobě. Musí to být nádhera.