Už jste se někdy sprchovali v Tequile?

Co si asi představí takový Američan nebo Japonec pod nápisem "Pilsner" na sklenici piva? Tuší, že je to typ piva s názvem odvozeným od města kdesi uprostřed Evropy? Ale můžeme se na ně zlobit? Víme my, odkud pochází Tequila?

Tequila je asi dvacetitisícové město ve státě Jalisco, cca 500 km západně od Mexico City. Troufnu si tvrdit, že 90% nás Čechů a Slováků o ní nikdy neslyšelo. Ani já jsem o ní neslyšel do doby, než jsem začal tuhle cestu plánovat. Když už se ale vydáváme do středního Mexika, není důvod se tam nepodívat.

Po dobu našeho pobytu jsme narazili jen na velmi málo míst, které by se daly označit za mexický "Český Krumlov". Mám na mysli malá města, která jsou velmi, velmi turistická, zaměřená na turisty co se obchodů, hotelů a restaurací týče. Tequila je jedno z nich. Dost možná její věhlas nepřekročil Atlantský oceán, ale překročil hranice mexicko-americké hranice. Každopádně v těchto těžkých časech jsou tady jenom dva druhy turistů: Mexičani, a Mexičani z USA. Třeba druhá, třetí generace, hloučky, které vypadají, jako místní, jen jsou jinak oblečení a baví se spolu anglicky, a s místníma španělsky. A těch turistů jsou tady mraky.

A pak jsme tady my. Trojice Čechů, kteří sem nepatří a nezapadají sem. Trojice Čechů se zájmem o tequilu. Tequilu s malým t. V podstatě to jediné, co nás tady zajímá, je návštěva nejstarší fabriky, likérky José Cuervo, která jméno města rozšířila po celém Mexiku, za jeho (zejména) severní hranice a pak do celého světa. Byť v názvu nápoje, který si už dnes téměř nikdo nespojí se jménem tohoto zapadákova někde u Guadalajary, druhého největšího mexického města (říkáme mu Brno).  Stejně jako málokterý Američan s plechovkou Bud Light v ruce přemítá nad krásami českobudějovického náměstí.

Trvá půl hodiny, než se nám podaří zaparkovat. Uličky starého města jsou nacpané k prasknutí lidmi se stejným problémem - není kde parkovat. Do toho davy místních, těžko říct v jakém stádiu tequilosti. Když ale zaparkujeme a přicházíme do pokladny v továrně, lidí už není tolik. Španělsky (angličtina v Mexiku obvykle moc nefunguje) se ptám na lístky. Nejbližší prohlídka je v pět. No nazdar, jsou teprve dvě. Hm... to nepotěší. A je ta prohlídka v angličtině? Není. V angličtině je prohlídka ve tři. Ideál. Bereme prohlídku ve tři.

V pauze do prohlídky zajišťujeme hotel na dnešní noc a vracíme se do továrny. Na prohlídku je nás tady odhadem tak padesát. V malém kině nám pouští film o historii Tequily-města i Tequily-nápoje. Je ve španělštině, ale s anglickými titulky. To je fajn, dokud se přede mě neposadí nějaký turista se sombrérem na hlavě. Vidím kulové. Naštěstí si ho brzy sundal. Film fajn, přichází rozdělení skupiny. To se povedlo, naše anglofonní je menší než hispanofonní, čítá nějakých 15-17 členů. Většinou právě Američani mexického původu. A tedy tři Češi. Náš průvodce, budeme mu říkat třeba Ramón, mluví perfektně anglicky. Tohle se fakt povedlo.

Ramón má prohlídku fakt vychytanou. Je místní. Ne místní jakože Mexičan, nebo jakože je z Jalisca. Je z Tequily. Narodil se tady, a žije tady celý život. Dalo by se říci, že je odkojený tequilou. Zná proces její výroby ne nazpaměť, zná ho od píky rukama. Od prací na poli po lahvování a distribuci. Navíc dokáže prohlídku prokládat vtipnýma historkama, zjišťuje si, kdo odkud je, špičkujeme se alkoholovými vtípky a celá prohlídka probíhá v neuvěřitelně uvolněné atmosféře.

Procházíme různé provozy a sklady, a hlavně klademe spoustu otázek a dostáváme spoustu fundovaných odpovědí. Hlavní informace, kterou by si každý návštěvník měl odnést je, že se tento alkohol nevyrábí z listů rostliny (Agáve modrá), ale z jejího "jádra", kterému se tady neodborně říká "piňa" neboli ananas. S ananasem má ale pramálo společného (byť na první pohled vypadá podobně). Ochutnáváme nehotový produkt v několika stádiích. Začínáme tedy až na prvním stádiu, kdy je tekutina zbavena methanolu. To dá rozum.

Tahle "stará" továrna je stále funkční, byť nevyrábí velké procento celkové produkce José Cuervo. Hned vedle je nová továrna, a někde za městem je další. Ty vyrábějí řekněme masové produkty. Tady se vyrábí špička ledovce - to nejlepší a nejdražší.

Přichází konec prohlídky. Tedy jak pro koho. My jsme si připlatili "vyšší balíček" s ochutnávkou. Dá se připlatit ještě vyšší s prohlídkou plantáží, ale ty už jsme viděli z auta. Jsou tady všude. A jak se ukázalo, vyšší balíček jsme si připlatili právě jen my tři. Fajnšmekři. Další hodinové povídání o tequile, o tom, jak ji správně pít, správně ochutnávat, správně očichat... no je to stejná alchymie jako ve sklípku někde v Čejkovicích. Jen tady není úplně zapovězené sousloví "míchat s colou". Ramón je poměrně tolerantní člověk, a okřídlené "dá se Pražákovi" tady ještě taky neznají.

Máme před sebou čtyři typické produkty. Blanco (bílá), je čistá tequila po destilaci. V podstatě to, čemu se u nás říká "stříbrná". Má svéráznou chuť, která ne každému vyhovuje, a právě s tou neměl Ramón problém do míchaných nápojů. Proč by tady míchali vodku s džusem nebo rum s colou, když jim tady teče (s trochou nadsázky) tequila z vodovodu.

Druhý, u nás poměrně běžný produkt, je Reposado. Asi bychom ji v našich podmínkách označili za "zlatou", ale není to úplně přesné. Levné zlaté "supermarketové" tequily vznikají obarvením čiré tequily karamelem. A to není úplně totéž. Černé pivo taky nevytvoříte tak, že do ležáku nalijete colu. Reposado vzniká z bílé tequily zráním kolem půl roku až roku v sudech. Stejně jako brandy nebo whisky. Různé fabriky používají různé sudy, různou dobu zrání, a tady se tequila nejvíc liší.

Pokud tequilu v sudu necháme ještě déle, několik let, získáme Anejo. Nápoj je tmavší, více než tequilu je z něj cítit původní sud, často předtím používaný ke skladování vína. Chuťově se už velmi blíží starým rumům a whisky, což je právě cíl - konkurovat z Mexika nejvyšším řadám produktům z Tennessee, Kentucky a Kuby.

Třešničkou na dortu je Reserva de la Familia. Tu už jsme dostali jenom my, Ramón vysvětluje, že je jenom pro hosty. Prodává se v limitovaných edicích (několik desítek tisíc lahví ročně do celého světa) a jen málo lahví skončí na evropských trzích. Tady prohlídka končí. Bavíme se s Ramónem ještě o všem možném, o naší prohlídce ve fabrice v Tullamore v Irsku, o pivu a dalších jistě zajímavých tématech. Ne že bychom si při všech těch panácích všechna pamatovali. Asi bude lepší dát si nějaký gáblík (pizza je dobrý neutralizátor tequily) a jít si dát sprchu (už jste se někdy sprchovali v Tequile?) a pomalu lehnout. 

Co mě překvapilo je, že se nijak nesnažili prodat. Jasně, ve fabrice je obchůdek, jasně, vychválili svůj produkt, ale ne stylem, že ostatní to dělají špatně a jedině naše tequila je ta správná. Nikde nebyl žádný zákaz focení, fabrika dobře ví, že facebooky a instagramy jsou nejlepší reklama - pro prohlídku, i pro nápoj. A ten se prodává sám - pořád je třeba zvětšovat plochy osázené modrým agáve.

Tequila-nápoj má poměrně zásadní výhodu - je-li kvalitní: není po ní druhý den ráno blbě. Máme to vyzkoušeno už z minula, pokud se opravdu nedostanete na stupnici navátosti na úroveň carský důstojník, ráno nevíte, co se dělo včera večer. Tedy ne že byste měli okno, ale máte čistou hlavu. Pokud ovšem nepijete nějakou srágoru s mexickým kloboukem, lasem a kaktusy na vinětě, kde není o takových drobnostech, které dělají tequilu tequilou, ani slovo: 100% blue agave, Made in Jalisco (nebo několik okolních států - např. Michoacán nebo Guanajuato). Nebo alespoň Made in Mexico. Často tam chybí i slovo "Tequila". Dali byste si "Chmelený nápoj"? Nebo "Alkoholické hrozny"? Nebo "Agávovici"?

Právě k pití různých "srágor" byly vynalezeny různé metody potlačení srágorovité chuti rádoby "tequily": podchlazení, sůl a citrón, skořice a pomeranč, které stále v hlavách mnohých dělají tequilu tequilou. Jestli je někomu po tequile druhý den blbě, tak to buď přehnal, což se stane (ruku na srdce), nebo pil nějakou samohonku právě s různým kořením a ovocem, které tam nemá co dělat.

Tequilu jsme objevili, ale co dál? Je někde na Kubě městečko Rum, v Rusku vesnice Vodka nebo na Spiši Borovička?