Kišiněv - metropole na okraji zájmu turistů
S Moldávií mám nepěknou zkušenost z roku 2007. Jeli jsme takhle z Oděsy, bez navigace, jen s pomocí autoatlasu Ukrajiny v ruštině, a chtěli jsme do Rumunska. Ukrajinská strana přechodu byla relativně brnkačka, a za zatáčkou na nás, místo očekávané rumunské, čekala moldavská vlajka. Ukázalo se, že přechod mezi Ukrajinou a Rumunskem zanesený v autoatlase, na samém okraji dunajské delty, neexistuje, resp. není to přechod Reni (UA) - Galati (RO), ale dva přechody: Reni (UA) - Giurgiulesti (MD) a po dvou kilometrech Giurgiulesti (MD) - Galati (RO). Anabáze překonání těchto dvou přechodů nám zabrala skoro celý den, a na všimném a úplatcích nás připravila i na tehdejší studentské časy o dost peněz. Zařekl jsem se, že do Moldávie už nepojedu.
Nikdy neříkej nikdy. Po deseti letech si to přes Maďarsko a Rumunsko míříme do příhraničního města Jasy, kde necháváme - na "bezpečné" půdě EU - auto, a dále pokračujeme přes hraniční přechod autobusem do Kišiněva. Kišiněv není náš hlavní cíl, cílem cesty je Tiraspol, metropole Podněstří, o které jsem psal článek nedávno. Ale poslouží nám jako základna, útočiště, a tak není důvod se tady trochu neporozhlédnout.
Při plánování nás zaujala maticová struktura ulic v centru, na to nejsme z Evropy příliš zvyklí. V té se schovává autobusové nádraží, několik parků, náměstí, žádná vyložená pecka, která by sem turisty nalákala tady ale není. Je tu ale levně - možná o něco dráž, než na Ukrajině, ale jízdenka na trolejbus stojí pětikorunu, velký kvas na místním trhu podobně, a pak tady mají pár atrakcí, které chceme vyzkoušet, protože u nás se za podobné srandy platí poměrně dost. První jsou motokáry na prostranství před hotelem Cosmos - jedné dominant města a zvažované variantě pro ubytování. Motokáry jsou fajn, ale chtělo by to posilovač. Bolí nás ruce - nezvyk.
Další zajímavostí, na kterou jsme narazili, je půjčovna segwayů. Žádné organizované turistické výlety, prostě zaplať asi 60 korun, a tady máš na čtvrthodinu segway, jezdi si po parku. A tak jsme jezdili. Zajímavá zkušenost, něco jako segway na zkoušku jsem u nás nikdy neviděl, jedinečná šance poznat něco nového.
Pokud znáte fotky z oblasti Černobylu, asi jste už někdy viděli místní opuštěné ruské kolo, jak si reziví na prostranství za pripjaťským kulturním domem, a vyzařuje ještě i dnes solidní dávky radiace. Tak přesně tohle kolo jsme našli v Kišiněvě. Sovětský bratr, přesná kopie, jen o něco lépe udržovaná a o pár nátěrů lépe vypadající. A nedalo nám to, byť lístek stál nekřesťanských 25 korun za jednu otáčku, museli jsme vyzkoušet, jak by to v Pripjati jezdilo, kdyby nedošlo k černobylské havárii.
Nedaleko místního "zábavního parku", který se stejně, jako ten pripjaťský, zasekl v osmdesátých letech, je jeden z největších městských parků. Tam nacházíme další atrakci, kterou bychom asi jinde nezaplatili - zip-line neboli česky lanový skluz, po které se asi za stovku (korun, jinde ve světě zaplatíte i stejnou částku v dolarech) na kladce spouštíme z kopce lesem a přes jedno z jezer. Pod námi se prohánějí šlapadla ve tvaru sportovních aut Made in Poland. Lehce infantilní zábava, no atrakce zase za pár korun, a tak si jdeme trochu zablbnout.
Jak mi na Ukrajině a v Pobaltí nechutnal kvas a Rusku jsem ho raději už ani nezkoušel, tady jsem se nechal ukecat a dobrý. Taková sovětská náhražka coly. Nejlepší bylo ale jídlo. Byť ne úplně typicky místní. Natrefili jsme na "americký steakhouse", kde se za málo peněz (na naše poměry, na místní zřejmě hodně draze) vařilo. Steaky luxusní, saláty luxusní, pivo výborné, a ten účet nakonec taky nebyl úplně k zahození.
Spíme v hotelu Kišiněv a jestli jste někdy viděli hotel nebo pokoj s přídomkem "Soviet style", tak tohle je naprosto přesné. Nábytek po babičce, starý koberec, na tom všem větrák, osmdesátka postel, televize s dálkovým ovládáním (pokrok nezastavíš), klimatizace otevřeným oknem, a zásuvky v naprosto nevhodných místech. Nicméně lobby hotelu vyložené mramorem, žulou a s několikajazyčně mluvícím personálem, který se nás snaží přesvědčit, že to, v čem spíme, je ten největší luxus ve městě. To, že nad prvním schodištěm už jsou zárubně a dveře do vrtule, které o pravém úhlu slyšely jenom z rozhlasu po drátě, je asi ono - ten zmiňovaný největší luxus.
Za těch pár rán a krátkých večerů, které jsme strávili mezi centrem a hotelem Kišiněv jsme pochopili, že místní specialita je zřejmě Hot Dog. Respektive Pegas Hot Dog. Nevíme, zda je to mrkev, která mu dodává ten zvláštní přídomek Pegas, každopádně právě mrkev je základ každého pořádného Hot Dogu. Nebo jste dosud jedli párky v rohlíku bez mrkve?
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (1/2)
Je to pěkných pár let co jsem napsal "Návod na Safari v Tanzánii". A je to už nějaký ten pátek co jsme se vrátili z Keni. Dnes si uděláme takovou malou recenzi rezervací a parků, které Keňa nabízí.
Aleš Gill
Výlet do Quseiru a jak se zbavit průvodce
El Quseir nebo prostě jenom Quseir je město na severu egyptské oblasti, kterou české cestovky rády z nějakého důvodu nazývají Marsa Alam. Už dlouho jsem se tam chtěl podívat, jen k tomu nebyla vhodná příležitost. Až teď.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 4. díl - Ubytování
Máme na to systém. Jedeme si nějaký ten roadtrip, kolem té třetí, kdy už víceméně víme, kam bychom chtěli dojet, koukneme na Booking nebo jiný server, rezervujeme hotel s rozumným poměrem cena/výkon. Jenže tohle v Íránu nejde.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 3. díl - Půjčení a provoz auta
Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 2. díl - Ceny
Pokud vás zajímá, jaká je cenová hladina v Íránu, za kolik si obstaráte hotel, jídlo, pití nebo litr nafty, je tenhle článek právě pro vás. Některé věci jsou tam extrémě levné, jiné zase atakují evropské ceny.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 1. díl - Měna postavená na hlavu
Už dříve jsem psal článek o divných měnách, Írán je ale ještě o kus dále. Podíváme se na zvlášní místní měnu, u které jsme často ani po deseti dnech používání nevěděli, která bije a kolik máme platit.
Aleš Gill
5 km egyptského pobřeží - Česká ulice
Kdo jste někdy byli u Rudého moře v Egyptě víte, že je jiné. Jiné než Itálie, Chorvatsko, Řecko nebo Turecko. Kolem pobřeží tam vede jen jedna silnice, a není tam žádné vnitrozemí. A jeden krátký úsek je Mekkou čechů.
Aleš Gill
Nejlepší nejhorší země - Írán
Parafrázuji citát anonymního autora: Každá země na světě se v médiích a navenek snaží vypadat lépe, než jaká je. Írán je asi jediná země, která se v médiích tváří strašně, ale v reálu je úplně super.
Aleš Gill
Faeřané - národ tunelářů
Nerozumějte tomu prosím nijak špatně. Slovo tunelář zde označuje osobu, která staví tunely. A tunelů je tady v porovnání s počtem obyvatel opravdu požehnaně. Cíl místní vlády je totiž propojit všechny hlavní ostrovy silnicemi.
Aleš Gill
Neznámá místa 14: Místo posledního odpočinku Jamese Bonda
Je to tady. Bez varování. Kdo jste neviděli posledního Jamese Bonda, máte smolíka. Dostane se vám kruté pravdy: James Bond v "posledním" filmu, Není čas zemřít, zemřel. Nakazil se nějakýma potvůrkama a nechal se zastřelit raketou.
Aleš Gill
Fotoreport - Faerské ostrovy
Přeneste se se mnou na chvíli ze spalujícího horka a žluté spálené trávy do míst, kde je pořád mokro, sem tam se tam vyklube sluníčko, teplota máloky přesahuje 15°C a je tam naprosto všechno zelené.
Aleš Gill
Můj první let vrtulníkem
Vrtulníky máme spojené se záchranáři, hasiči, zdravotníky, policií, a maximálně si je ještě představíme jako luxusní dopravní prostředky bohatých. Pokud se ale chcete proletět vrtulníkem, nemusíte kvůli tomu spadnout ze skály.
Aleš Gill
Neznámá místa 13: Balmoral, hrad královny Alžběty II.
V kopcích daleko od civilizace, daleko od hlavních silničních tahů, letišť a měst, uprostřed hor a lesů, je hrad Balmoral. Oblíbené místo královny Alžběty, kam se podívali jen vyvolení. Nebo ne?
Aleš Gill
Neznámá místa 12: Orkneje
Orkneje nejsou úplně neznámým místem, ale spadají spíše do kategorie "učili jsme se, že něco takového existuje, ale pak jsem o tom už nikdy neslyšel". Máte to stejně? Pojďte se tam se mnou podívat.
Aleš Gill
Návod na ... Petru, nejkrásnější z divů světa
V době nízkonákladových aerolinek máme za humny, sotva tři a půl hodiny letu, nejkrásnější z divů světa. V nejbezpečnější z arabských zemí, Jordánsku, pár hodin cesty od Ammánského nebo Aqabského letiště. Za cenu alpské permice.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 245
- Celková karma 17,04
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.