Kromě Benátek na Jadranu si název Benátky přivlastňují i další města a oblasti. Máme Benátky severu, hanácké Benátky, máme Benátky toho či onoho a máme Benátky v Las Vegas. A pak máme jedny, o kterých jste možná nikdy neslyšeli.
Kašmírský Šrínagar má přívlastek "Indické Benátky", a pokud jste v Indii byli, určitě potvrdíte, že indická města mají blízko k ledasčemu, jen ne k městu protkanému kanály, kde auta nemají žádnou přidanou hodnotu a jediným smysluplným dopravním prostředkem je loďka.
Po desetihodinové cestě, natlačení na sedadlo pro dva hubené Indy vedle řidiče místního jeepu, se chýlí ke konci naše strastiplná cesta. Cesta ze zimního hlavního města státu Jammu a Kašmír, tedy Jammu, do jeho letního hlavního města, Šrínagaru. Ten je v létě výrazně příjemnějším místem pro život - teploty tady v Kašmírském údolí v nadmořské výšce 1600 metrů nad mořem, tedy stejně vysoko, jako vrchol Sněžky, jsou daleko snesitelnější než na rozpálené indické placce, kde se nachází Jammu.
Spolu s přesouvající se vládní garniturou se sem stěhujeme na pár dní i my. Původně jsme chtěli jenom přespat a pokračovat do Ladakhu, do Lehu, ale cesta je stále zavřená. Je začátek května, a na cestě je pořád sníh, byť se ho indická armáda snaží odklidit už od března. Není to nic jednoduchého - v horských průsmycích je i šestimetrová vrstva.
Šrínagar je asi nejméně indické město v Indii. Má kolem miliónu obyvatel, což v Indii není žádným překvapením, je hodně roztahané po celém údolí, ale jeho samotné centrum rozhodně dojem velkoměsta nedělá. Nečekejte Švýcarsko, ale rozhodně je čistější a upravenější než průměrné indické město obdobné velikosti. Hotel nacházíme poměrně snadno, a začínáme chápat.
Chápat, že představa, kterou o městě máme, je poměrně nepřesná. Víme, že se rozprostírá na břehu jezera Dal, na kterém jsou ukotvené hausbóty, které slouží jako hotely pro turisty. Myslel jsem, že k hausbótům budeme muset někam jet, někde je hledat… nic z toho nehrozí. Jakmile se dostanete k jezeru, nemůžete je minout. Jsou jich stovky, podle našeho šikáristy (obdoba benátského gondoliéra), je na jezeře jedenáct stovek hausbótů. A protože k nim nevede cesta, a celé jezero je oblíbená turistická atrakce, prozatím především pro Indy, jezdí po něm i tisíce šikár.
Jezero na mapě a jezero ve skutečnosti jsou dvě naprosto odlišné věci. To, co na mapě působí jako jednolitá plocha tvaru fazole nebo ledviny, je ve skutečnosti z velké části soustava ostrovů, kanálů a můstků. Od italské konkurence se vše odlišuje. Šikáry nejsou černé, ale pestrobarevně zdobené. Ostrovy nejsou zastavěné paláci, ale spíše domy, dílnami na výrobu všeho možného a nemožného, no a mostky jsou tvořeny vetchou dřevěnou konstrukcí spíše než mramorem evropských mistrů.
Odmítáme šikáristy, kteří se nám snaží vnucovat, a vybíráme si jednoho, který mluví hodně dobře anglicky, pojede tam, kam si řekneme, a nestaví u žádných obchodů a dílen, kde bychom se mohli pouze podívat "just look, no need to buy" na místní látky, dřevěné výrobky nebo šafrán. Toho máme ostatně dost od prodejců, kteří dělají svůj byznys "z šikáry do šikáry." Prostě i podomní prodejci tady musí mít svou šikáru. Jinak to nejde.
Čím více zabředáme do zeleného bludiště, tím je provoz menší, velké hausbóty by se do úzkých kanálů nevešly, jsou tu jenom domky a dílny. Rozhodně zajímavé místo, za mě jedna z největších zajímavostí Indie, naprosto neznámá. Možná proto, že je v Kašmíru. Kašmíru, kam ještě donedávna průvodci jako Rough Guide a Lonely Planet nedoporučovali jezdit kvůli třenicím Indie s Pákistánem a Čínou, třenicím islámské většiny s náboženskými menšinami v Kašmíru, ale i hinduistickou většinou v Indii celé.
Teď je ale klid, a my si tak můžeme užít západ slunce a rozmlouvat s řidičem a průvodcem v jedné osobě, od kterého jsme se dověděli spoustu věcí. A řada z nich se potvrdila o dva dny později v praxi, když jsme chtěli jet znovu, tentokrát na otevřenou část jezera. Mezi šikáristy je velká konkurence, a to, co v neděli stálo dvě stě rupií, dnes stojí pět set. Odmítáme přistoupit na jejich hru "oškub bílého," ale zjišťujeme, navzdory chaosu, který napovrch panuje v Indii naprosto nad vším, jsou šikáristi výborně organizovaní do odborů, svazů, mafií a kartelových skupin. Je to podobné jako s taxikáři v Praze: Nemluvíš česky? Nevadí, nech se oškubat a enjoy your Prague.
Znechucení jejich přístupem ke smlouvání se nakonec rozhodujeme, že prostě nepojedeme nikam. Projdeme se kolem jezera a nafotíme si západ slunce, a taky bude dobře. Jasně, je to kapka v moři, tedy jezeře, ale myslím, že pár jich pochopilo, že když bílý ví, že cena je dvě stě, tak prostě pětistovku nezaplatí. Třeba příště změní přístup. Uvidíme. Nebo uvidíte vy. Protože konec konců i za tu pětistovku to stojí, a tohle západními turisty zapomenuté město si větší návštěvnost určitě zaslouží. Protože tady není jenom jezero, ale i krásné zahrady, kolem města se zvedají vrcholky čtyřtisícovek (z vrcholku jedné z nich prý lze, za dobrého počasí, vidět Nanga Parbat a K2), a tak je tady hodně možností k vyžití v létě i v zimě. Ale o tom zase někdy příště.
