Autem po Íránu - 2. díl - Ceny

Pokud vás zajímá, jaká je cenová hladina v Íránu, za kolik si obstaráte hotel, jídlo, pití nebo litr nafty, je tenhle článek právě pro vás. Některé věci jsou tam extrémě levné, jiné zase atakují evropské ceny.

Možná vás nepřekvapí, že Írán je jednou z nejlevnějších zemí světa. Není tam tedy levné úplně všechno, ale asi nic tam není dražší, než u nás. Snad s výjimkou půjčení auta. Začněme tedy dopravou. Ceny jsou k září 2023, obvykle přepočítané na koruny nebo eura, neboť místní měna je poněkud zvláštní a trpí vysokou inflací.

Doprava

Jednoznačně nejdražši položkou na našem seznamu útrat bylo auto. Za 17 dní jsme zaplatili za 750€, řekněme necelých 19 tisíc korun. Další raketa na našem seznamu byly vnitrostátní zpáteční letenky Teherán-Mašhad, které stály, pro tři lidi, 250€, tj. cca 2000 Kč na osobu. Tím jsme utratili asi 1000€, a druhých tisíc euro nám zbylo na živobytí: hotely, památky, palivo a jinou dopravu, jídlo, pití.

Nejzajímavější položkou z rubriky doprava je jistě benzín. Ten stál, v době naší návštěvy 15000 riálů pro místní (75 halířů) do určitého limitu (máme za to, že 50 litrů měsíčně), a 30000 riálů nad limit a pro turisty (1,5 Kč/litr). Konečně máme auto v zemi, kde je benzín levnější než voda.

Jenže benzín je drahý, a tak místní raději jezdí na CNG (asi 30 halířů za jednotku, netušíme jestli za kilo nebo metr krychlový). Naftová auta v Íránu v podstatě asi nejsou, ale kamióny berou naftu asi za 15 halířů za litr. Pokud byste přijeli nafťákem, budete mít levný, ale asi složitý život. Možná ani ne tak levný, pokud vám naftu benzínky neprodají, budete muset šmelit s kamioňákama.

Benzín se kupuje na kartu, tj. každý motorista má tankovací kartu, kterou zasune do stojanu, zadá PIN, čímž se stojan oživí a můžete pumpovat. Obvykle na posezení 30 litrů. Kdyby vás to zajímalo, všechny karty, které jsme viděli, měly PIN 1111. Občas se to hodí, protože kartu si musíte jako turista od někoho vyprosit: buď přímo od pumpaře, nebo od ostatních zákazníků. Občas je ale ke stojanu přidělaná špagátem.

Za taxíky jsme platili od 25 Kč za jízdu (cca 6 km) po asi 75 Kč za jízdu (v noci z letiště, cca 8 km).

MHD jsme jezdili jen zřídka, tramvaje jsme snad ani nikde neviděli, autobusy rády mívají nejasné trasy, a tak nám zbylo metro. Nejdražší je v Teheránu, jízdenka stojí asi 2 Kč (na vstup, pak můžete jet jak daleko chcete), levnější je Tabríz (1,5 Kč) a Mašhad (1 Kč). Metro jezdí ještě v Isfahánu a Šírázu, něco se buduje v Qomu. Jedna linka jezdí v Karaji, což jsou takové teheránské Průhonice.

Většina dálnic v Íránu se platí nějak elektronicky. Nám naúčtovala půjčovna paušál 10 dolarů, a že jako je to na dálnice. Jezdili jsme tedy automatickými pruhy bez zastavování (někde to ani jinak nejde). Dva úseky, z Tabrízu do Sahandu a z Dezfulu do Khoramandu, nejsou napojené na centrální systém a tam jsme platili 5 nebo 10 korun na klasických mýtných branách.

Parkování není problém, obvykle parkujete na ulici zadarmo. Pokud je někde placené parkoviště, bývá to kolem dvou korun na hodinu. Za parkování přes noc jsme platili 15 Kč. Největší raketu vybíralo parkoviště v Persepoli, platili jsme 100 Kč, což je více, než za všechna ostatní parkoviště v zemi dohromady.

Památky a vstupné

Vstupné je v Íránu velké téma, zejména pro turisty, kteří si dokáží přečíst cenovky pro místní. Které jsou 20x až 50x nižší. Nedá se nic dělat. Památky obvykle stojí milión, tj. 50 Kč. Je celkem lhostejno, jestli je to památka, k jejíž prohlídce vám stačí 20 minut, nebo Persepole, kde můžete procházet 2 nebo i 3 hodiny. V Persepoli se teda připlácelo nějaké to muzeum.

Jsou výjimky, některé hodně opuštěné nebo méně zajímavé věci stojí třeba jenom 25 Kč, nejvíce jsme za standardní památku platili 75 Kč. ZOO v Ali Sadr (dost děsivá na naše poměry) stála 60 Kč.

Sem tam nějaká památka je plánovaně (prostě se nevybírá) nebo neplánovaně (rekonstrukce, nepřišel výběrčí) zadarmo. Nic jsme neplatili v Šuštaru, v Takht-e-Soleymanu a na dalších místech. Obě zmíněné jste nejspíš neznali, a tak si teď myslíte, že je to nějaký kostelík v Horní Dolní, a proto se tam neplatí. Tak ne, obě zmíněné jsou v UNESCO.

Pak jsou tady tři mimoňové:

Bronzovou příčku si uzurpovala vodní jeskyně Ali Sadr se vstupným 200 Kč. Nelitovali jsme ani koruny, opravdu moc pěkné místo.

Stříbrnou příčku hned další den obsadila jeskyně Katale Khor. Mnohem méně navštěvovaná, mnohem méně známá, ale delší, větší, a asi i zajímavější. Jen tam chyběla podzemní lodní doprava. 300 Kč.

A o prsa korejské závodnice získal zlatou příčku teheránský palác Golestan. 350 Kč. Nutno uznat, že jsme jeho prohlídkou strávili určitě dvě hodiny.

Někde se zase neplatil vstup vůbec, nebo se platilo vstupné za auto, tj. zaplatilo se za vjezd do areálu, ale pak už se neplatilo za lidi. Takhle jsme platili třeba za areál u vodopádu Margún (20 Kč za auto) nebo za vjezd do oblasti u vesnice Abyaneh (350 Kč/auto). Tam to možná bylo za lidi, ale platilo se to z auta.

Jídlo a pití

Poměrně levné je jídlo a pití. První dobrá zpráva je, že v Íránu je přítomna jak Pepsi, tak Coca-Cola, takže kdyby vám někdo tvrdil opak, nevěřte mu. Silným třetím vzadu je místní ZamZam Cola. Všechno se samozřejmě vyrábí v Íránu. Kromě tradičních nápojů těchto výrobců najdete ale spoustu lokálních značek, troufnu si tvrdit, že podobný výběr nealka mají jenom v USA a Japonsku. Naopak s alkem je to tristní, to se neprodává. Neříkám, že se nedá sehnat, ale já na nějaké černé trhy moc nejsem. 

Voda se prodává v půllitrovkách a různých větších lahvích, bublinkované nealko obvykle v 0,33 a 1,5litrových lahvích. Voda začíná na cca 2,5 Kč za malou lahev, končíme někde velkou colou s cenou max. 25 Kč. V restauracích si připlatíte, ale rozhodně ne trojnásobek jako u nás. Tak třeba 1,5 násobek. Někdy taky vůbec. Dražší jsou různá speciální nealka (chia semínka, s kousky manga, aloe vera)... klasicky jako všude. Mají tam i energeťáky, i Red Bull (originální, i fejkový). Nejdražší, co jsme pili, byl čerstvě vymačkaný džus z granátových jablek, 3 deci asi za 35 korun.

Troufnu si tvrdit, že 90% restauračních zařízení se dělí na dvě kategorie: Bufety s bagetama, kdy dostanete něco (maso, falafel, ale taky třeba nudle) do bagety, která nebývá úplně moc chutná. Někde ale prostě nic jiného není. Za takové bagety s pitím jsme ve třech lidech dohromady obvykle platili kolem 100 Kč. Druhou oblíbenou možností jsou restaurace, kde se dělá tzv. kebab. Nic si nepředstavujte, kebab v íránském provedení je maso na jehle. K tomu chleba, rýže, rajče po kremaci, cibule. Není to špatné, ale chtělo by to omáčku, občas je to sušší. Za porci pro tři lidi jsme s pitím obvykle platili kolem 250 Kč. Zbytek jsou lepší restaurace, kde toho mají třeba víc. Ale blbě se hledají a je jich málo. Hodně je cukráren a zmrzlináren (obvykle jsou to neslučitelné podniky).

Zase si můžeme udělat stupně vítězů:

Bronzovou medaili za třetí nejdražší jídlo patří obrovskému obloženému talíři v Romhormozu (foto níže), za který jsme zaplatili asi 400 Kč. Nutno uznat, že se to nedalo sníst, a bylo to i dobré. Říkám tomu Kuvajtské ptáčky.

Stříbrnou medaili získává jakési tradiční jídlo Korma ve vesnici Meymand. Bylo to s atmosférou, seděli jsme v místnosti vydlabané ve skále, na kobercích, a široko daleko nebylo nic jiného k jídlu. Byla to obrovská porce trhaného masa, fakt to bylo dobré a taky se to nedalo sníst. Platili jsme 600 Kč.

Největší raketa byla rádoby indická restaurace u bývalé americké ambasády v Teheránu (dnes Muzeum špionáže), kde jsme za nic moc dobré jídlo platili, ve třech lidech, 700 Kč. Nejhorší poměr cena/výkon, zatímco bronzovou i stříbrnou příčku bych si klidně zopakoval, tenhle Ind se moc nepovedl. Musím si zajít na pořádný indický oběd v Praze.

V poznámkách mám ještě tak půlkila křížal za 25 Kč, 9 ks zákusků celkem za 60 korun (to byla fakt super věc), zmrzlinové poháry kolem 15 až 30 korun, výborný bramborovo-vajíčkový "rolex" za 15 korun, štrůdl asi za 5 korun, mrkvový koláč za 10 Kč. Prostě nejlépe a nejlevněji zároveň se najíte při chození po různých stáncích a trzích. Jenže těch je mimo velká města proklatě málo, a ve velkých městech se špatně hledají.

Ubytování

V Íránu můžete bydlet hodně spartánsky a levně, i hodně luxusně, ale v zásadě ne až tak draze. Měli jsme plánovaný rozpočet 1500 Kč/třílůžák/noc, s tím že, jsme obvykle vyžadovali snídani, tři samostatné postele, a vlastní WC (což jsme s výjimkou spaní u rodiny měli vždy). To se nám víceméně podařilo, obvykle za mnohem nižší ceny.

Nejlevnější hotel, kde jsme přespali, byla nějaká snad ubytovna pro učitele. Platili jsme 200 Kč za třílůžkový pokoj. Naše obvyklá cena byla kolem 700-800 Kč, se snídaní. Za tisícovku jsme přespali u rodiny, která pronajímala pokoje hostům (foto níže). Takové íránské AirBNB. Ale zase to mělo nějakou přidanou hodnotu. Přesně na rozpočet 1500 jsme se dostali jednou, kdy jsme platili 1500 za hobití noru ve vesnici Kandovan. Bez snídaně, ale super ubytko vysekané ve skále. Rozpočet jsme přešvihli jenom jednou, když v Teheránu jsme za hotel platili 1800 Kč.

Nejdražší opravdu luxusní a krásné boutiqové hotely, které jsme viděli, byly asi v Šírázu, tam už jeli v dolarech a chtěli za třílůžkový pokoj kolem dvou tisíc korun. V Isfahánu jsme jen tak jako omylem zabrousil do pětihvězdy, kde za pokoj chtěli kolem tří tisíc na noc.

Problém s hotely je, že, s výjimkou Mašhadu, jich je málo. Ani takové perly jako Šíráz nebo Isfahán jimi úplně neoplývají. V běžném "okresním městě" do sto tisíc obyvatel nejspíš nenajdete žádný. Musíte hodně plánovat, googlovat, booking v Íránu nefunguje a tak vám ani nepomůže. O hotelích asi napíšu samostatný článek.

Ubytko alespoň na první noc je něco, co budete potřebovat do žádosti o vízum. Nám se osvědčil server 1stQuest, funguje ale jenom pro "lepší" hotely a velká města.

Do tisícovky za noc byla loterie, zda na pokoji bude evropský, nebo turecký záchod. Od tisícovky výše už byl evropský záchod jistotou, nebo byly v místnosti oba. Teplá voda nebyl nikdy problém. Často byl ale problém s wifi, takže je lepší mít vlastní místní SIM kartu (100 Kč/20 GB dat). Ani signál telefonu ale často nebyl nejlepší.

V zemích bez mezinárodních sankcí, s funkčními kartami, volně směnitelnou měnou a alespoň zdáním tržní ekonomiky, obvykle pro získávání představě o cenách dobře funguje server Numbeo. Nicméně co se Íránu týče, je úplně mimo. Tedy problém je, že ne až tak úplně, některé položky celkem sedí, jinde jsou o řád vedle.

Numbeo říká, že:

Jídlo v levné restauraci stojí 80 Kč. To celkem sedí.
Třetinka coly stojí 15 Kč. Spíš deset. Ale OK.
Třetinka vody ale má stát taky 15-17 korun. Půllitr ale stojí 2-3 koruny.
Dva kilometry tágem i s nástupní sazbou cca 30 Kč. To by mohlo být.
Litr benzínu má stát 12 Kč. Úplně mimo, zaplatíte 1,5 Kč.
Takže pokud byste se do Íránu chystali (doporučuji), určitě si dejte na podobné servery pozor. Neumí převádět ceny z místní měny, a dost se v cenách pletou.