Safari pro chudé?!

Vidět v přírodě na vlastní oči slona, žirafu nebo lva je jistě snem mnoha Čechů. Pro většinu je to cíl jenom teoretický - po pohledu do katalogů cestovek se nám protáčí panenky. Dá se safari zorganizovat po vlastní ose levněji?

Pokud se podíváte na dvoutýdenní programy cestovek, jen sotva se dostanete v typických safari destinacích, Keni a Tanzánii, pod sto tisíc. Spíš se - s různými příplatky - budeme pohybovat kolem sto třiceti. A to se nebavíme o luxusních cestách. I tak jde o ranec, který není každý připraven vydat, nebo spíše nemůže. Cílem tohoto článku je vytvořit návod nebo snad přinést několik rad, jak je možné ušetřit - črnáctidenní safari nás totiž vyšlo pod 50000 Kč/os.

Kdybych vám nabídl dvoutýdenní výlet po Slovensku za 70000, asi byste si ťukali na čelo a říkali: to je nesmysl, přece pojedu svým autem, zastavím kde chci, hotelů je tam dostatek, památky si projdu sám a ušetřím desítky tisíc. A víte že safari se dá zorganizovat stejně?

A začneme hned z ostra:

1) Nejeďte s cestovkou. Kupte si letenky do destinace, kam vás to táhne (a chápu, že teď není vhodná doba, ale ona jednou zase přijde). Keňa? Tanzánie? Jižní Afrika? Nic není problém. Zaplaťte si jednu noc v hotelu a pak vyražte do města - a je asi jedno, jestli to bude Nairobi, Arusha nebo Dar Es Salaam. Najdete množství agentur, cestovek, jednodenních nebo vícedenních výletů, okruhů s jídlem a ubytováním, budete mít o dost větší výběr než u cestovky české. Za mnohem menší peníze. Jasně, je to něco za něco, přijdete o česky mluvícího průvodce, ale ušetříte.

2) Nejeďte ani s místní cestovkou. Řada lidí si myslí, že do národních parků nemůžete jinak než organizovaně, turistickým jeepem se sedadly na střeše, s doprovodem průvodců, rangerů, řidiče, kuchaře... na to zapomeňte. Nemusíte. Existují jistě výjimky, ale do drtivé většiny národních parků vás pustí autem z půjčovny, můžete si řídit sami, oflintěného drsného místňáka za zády nepotřebujete a zvířata si najdete sami. Jistě, zkušený místní stopař vidí více, než betonovou džunglí odchovaný středoevropan. Je to něco za něco. Bez místní posádky si můžete zastavit, kde chcete. Vystoupit, kde chcete. Fotit, co chcete a jak dlouho chcete. Existují omezení, některé parky zakazují vystoupení z vozidel úplně, někde ale najdete odpočívadla - stoly, lavičky, WC - nebo celé kempy, které nejsou od zvířeny nijak oddělené. Tam je to zřejmě bezpečné. Podle téhle logiky je to bezpečné skoro všude. Jasně, nepřibližujte se ke zvířatům, nevystupujte v jejich blízkosti. Ale zase tak nebezpečné to není. Píchlou gumu zevnitř auta stejně nevyměníte a bažanta pod sedadlem taky nikdo nevozí.

3) Volte méně profláknuté parky. Ty nejznámější parky v Tanzánii a Keni, řekněme třeba Serengeti a Ngorongoro, jsou pekelně drahé. Platíte za povolení, za místního rangera (který je tam povinný), za vstup na 24 hodin, za přenocování (parky jsou velké, takže vám nic jiného nezbývá). Můžete se dostat ke stovkám dolarů za osobu a den (noc). Ostatní, ne tolik známé parky, stojí 50 dolarů na den. Jako pět lístků do kina. Je to pořád hodně, ale vsadím se, že jste se už z hospody nad ránem nejednou vraceli s vyšší účtenkou. Nám se třeba líbil park Mikumi. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Hrochů, zeber, slonů i lvů tam ale bylo dost. A za 35 dolarů na den.

4) Volte méně profláknuté safari země. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že parky v Namibii (např. Etosha) nebo Botswaně (Chobe, Moremi - známější pod názvem "Okavango") stojí třeba jen třetinu toho co parky v Tanzánii. A že by byly horší, menší, méně zajímavé... to bych rozhodně neřekl. V Tanzánii je členitější krajina, Namibie a Botswana je placka. Rozdíl asi jako Slovensko a Maďarsko. Ale že by tam nebo tam bylo více nebo méně slonů, žiraf, zeber, antilop nebo hrochů? To nechci hodnotit. Co ale hodnotit můžu je, že jsou ceny v jihoafrických (Botswana, Namibie) parcích někde jinde. Co tam trochu chybí, jsou hotely. Bez stanu se dost dobře neobejdete. Samozřejmě jsou tam "lodže" kde vás ubytují, ale není to nejlevnější.

5) Spěte mimo parky. Tohle je hodně kontroverzní rada. Kdo jste na safari někdy byli, určitě mi řeknete, že safari bez noci mezi zvířaty není safari. Jasně, něco za něco. V Tanzánii jsou problémem vysoké ceny. Parku totiž platíte poplatek za ubytování (obvykle 30 dolarů za osobu a noc), a to je jenom za to, že tam můžete přespat. V kempu, který taky není nejlevnější. Mimo park pak přespíte třeba za 15 dolarů za noc nebo i méně. V samostatném pokoji. Pokud jste ochotni pokoj sdílet (jedete třeba čtyři), pak za větší pokoj nemusíte zaplatit více než 40 dolarů. S funkční wifi, teplou vodou, moskytiérou, snídaní a často parkováním v uzavřeném dvoře. S dnešními možnostmi, vyhledávači ubytování, mapami, googlem, hromadami recenzí, obvykle nešlápnete vedle. V Botswaně a Namibii zase na tolik hotelů nenarazíte. Chce to stany. Kempy jsou ale velmi levné - a drahé nejsou ani v parcích, kde navíc nemusíte platit poplatek za přenocování, jako v Tanzánii. Prostě platí bod 4.

6) Spěte tam, kde místní. Místní po zemi cestují a musí někde přespávat. Je velmi snadné najít rozumné (na evropské standardy) ubytování ve velkých městech jako je Arusha, Iringa nebo Dodoma. Ale rozumné ceny můžete najít i u národních parků. Tam jsou ale rozdíly propastné. Existují luxusní lodže, kde může noc na osobu přijít na 1000 dolarů. Vedle může být lodž méně luxusní, bez stravování, stříbrných příborů, značkových prostěradel a pětihvězdičkových ručníků... ale za 20 dolarů na hlavu. Jasně, bazén a hromada personálu. Ale nedává mi to smysl. Pokud myslíte, že jsem s těma cenama ustřelil, podívejte se do svého oblíbeného rezervačního systému na městečko "Mto Wa Mbu" šikovně umístěné mezi tři národní parky. Nejlevnější ubytování pro 2 za nějakých 550 Kč. Nejdražší 23 000 Kč. A může být hůř, pořád se totiž bavíme o ubytováních mimo národní parky.

7) Nejezte v hotelu a jezte to, co místní. Ceny prakticky všeho, co potřebuje místní člověk, jsou v Tanzánii třetinové oproti našim. Banán stojí korunu, půllitr Coca-Coly deset. Normální jídlo u silnice, kde zastavují místní - řekněme kuře s hranolkama, stojí třicet, maximálně čtyřicet korun. Pozor ale na hotely, zejména ty turističtější. Coca-Cola může stát 4 dolary, jídlo nebo snídaně deset dolarů. Přitom v levných hotelech pro místní je snídaně téměř zpravidla automaticky zdarma. Cestovka vás samozřejmě nikdy nevezme do jídelny pro místní. Bude vás nutit jíst příborem (místní jídlo se jí obvykle rukama - umyvadlo je ale standard), budete mít burgery, steaky nebo pizzu. Je to důvod, proč jedete do Afriky? Pokud ne a chcete vidět zvířata, dejte si ugali (místní "knedlík") s fazolovou omáčkou. Dvacet korun. Místní ocení, když jíte to, co oni. Dají se s vámi do řeči, zajímají se, odkud jste, kam jedete, co jste viděli a jak se vám jejich město nebo země líbí. Do parku nepotřebujete kuchaře, vystačíte si s trsem banánů po koruně. Nadlábnete se, za pár korun, až večer.

8) Letenka nemusí stát takový ranec, jak si myslíte. Letěl jsem už do Afriky třikrát (na safari, jinak už vícekrát) a nikdy jsem za letenku nedal více než 15000. Je třeba si pohlídat termíny, odletová města, letět třeba z Mnichova nebo z Vídně. Ale jde to. I teď v krizi.

Možná si teď říkáte: no ale já bych to nedal, měl bych strach půjčit si auto, řídit, jezdit s ním po národních parcích, provoz je tam určitě chaotický, cesty špatné a ještě se tam řídí vlevo.

Možná si říkáte: no ale když už jedu do té Afriky, tak chci vidět to Serengeti, to nejlepší.

Možná si říkáte: no ale když já chci slyšet v noci za stanem lva a po kempu dupat hrochy.

Možná si říkáte: já si raději připlatím pár dolarů za lepší ubytko pro turisty, kde mám nějakou jistotu komfortu...

Možná si říkáte: no to s tím jídlem, to já bych nedal, já bych se bál, že mi bude špatně, něco chytím. Já bych se zase bál, že něco chytím z jídla, které čtrnáctní dní čeká na svého strávníka a raději jím tam, kde stojí místní frontu.

Možná si říkáte... to já raději zaplatím té cestovce a nebudu muset nic řešit, domlouvat, zajišťovat, řídit, umět anglicky, shánět ubytování, dohadovat se o cenu jídla a hlavně nebudu muset jíst rukama. Možná si říkáte, že je lepší zaplatit sto třicet a mít klid. Pokud ano, pak tenhle článek není pro vás.

Naučili jsme se jezdit po vlastní ose po Evropě. Do USA. Odvážnější do JV Asie. Před desíti lety jsem si připadal jako průkopník, když jsem po vlastní ose letěl do Indie nebo Malajsie. Dnes se to dělá běžně. Pomalu už nadáváme na to, jak je tam těch turistů moc, jak je to tam komerční. Jen té Afriky se trochu bojíme. Jistě, jsou tam země, kam se se stanem a karimatkou ještě asi dlouho nevydáme. Ale Tanzánie nebo Botswana? Klidně. Stačí jen se nebát. Přepnout si něco v hlavě a vyrazit.