Čtvrtek 13. srpna 2020, svátek má Alena
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 13. srpna 2020 Alena

Brána k moři otevřená

15. 06. 2020 10:49:19
Pravidla se mají dodržovat, ať si o nich myslíme co chceme. A tak jsme se vypravili do v médiích stokrát skloňovaného Chorvatska hned, jak to bylo možné. Abychom věděli, jak to na hranicích funguje. Nebo nefunguje.

Je středa, 10. června večer. Vyrážíme z Prahy přes Jihlavu a Znojmo na hraniční přechod Hatě. Věříme své neomylné vládě, že dodrží své slovo, nebude měnit pravidla (zdravíme Portugalsko) na poslední chvíli a budeme se moci i vrátit.

Nikdo z nás nebyl čtvrt roku mimo republiku, což je pro nás cestovatele očistec.

Nikdo. Hranice je volná, po žádných dočasných stavbách, vojácích, policii, kontrolách, nikde žádná památka. Pecka, za chvilku jsme ve Vídni. Pár dní poté, co Rakousko zrušilo povinnost zemí jen projet bez zastavení. I tak zastavujeme až někde na benzínce za Štýrským Hradcem, abychom koupili dálniční známku do Slovinska (tu rakouskou máme koupenou přes Internet). Rakousko jede roušky, tak my jedeme taky roušky.

Rakousko-Slovinská hranice se jeví ucpaná, Google vidí kolonu na 40 minut. Tak sjíždíme na starou cestu přes Šentilj, kde není nikdo. Za pět minut jsme zpět na dálnici a kolonu (a možná kontrolu) máme za sebou. Fyzicky, za zády. Na staré silnici žádná neproběhla, nemuseli jsme ani zastavit. Nikde nikdo. Mrtvo. Netušíme, co se dělo nahoře na dálnici, možná tam jenom stály kamiony a osobáky projížděly, možná taky ne. Vsadili jsme na jistotu. Stejně jako v Rakousku nejsou třeba žádné rezervace, registrace, formuláře ani doložky.

Kdesi na Slovinské dálnici dáváme pozdní, po-půlnoční večeři. Taky se jedou roušky, ale jíst se na benzínce může, stejně jako u nás, bez ní.

První hraniční kontrola nás čeká na hranici s Chorvatskem. To sice zavedlo jakýsi elektronický systém rezervací, ale protože ji přejíždíme ve tři ráno, není tu nikdo (žádná kolona). Registraci nemáme, a nevypadá to, že by byla potřebná. Chorvatsko chce příliš mnoho údajů, které si pasovák stejně načte z občanky. Nedáváme víc než je třeba.

Za pár desítek vteřin si už to metelíme - po staré silnici, abychom zabili čas - a kolem páté přijíždíme do Rovinje. Procházíme si ospalé (my jsme taky ospalí) městečko, a po sedmé dáváme v pekárně snídani a připadáme si, že zase trochu žijeme. Na roušky se tu evidentně nehraje a je to strašně návykové.

V Pule pak supermarket, restaurace, benzínky, kemp, potápěčské centrum, všechno bez roušek. Doufáme, že to vydrží, že si Chorvatsko nějakou zbytečnou chybou nepřivodí červenou od Petříčka.

Za tři dny na místě jsme českých (případně slovenských, polských) SPZek viděli minimum. Jednu, dvě. Češi se stále nevrátili. Zato Němců a Rakušáků je zde přehršel. Kdybych nevěděl, co se děje, neměl bych zásadní pocit, že je něco jinak. První půlka června, sezóna začíná, karavany přijíždějí, lidi sedí v restauracích a potápěčské lodě jsou naplněné ze tří čtvrtin. Jen skoro všichni mluví německy. Jiných tradičních SPZ, Maďarů, Italů, Srbů, Bosňáků, je minimum. SPZ ze Severní nebo západní Evropy (kromě Itálie a Německy mluvících zemí) jsme neviděli. Ruštinu jsme slyšeli jednou. Češtinu a polštinu jestli si dobře pamatuji vůbec. Slovenštinu jednou, v kempu byla jedna smíšená slovensko-britská rodinka. Ta byla taky zdrojem jediné rodilé angličtiny.

Je čtrnáctého června (pro ty, co budou nynější události studovat v budoucnu doplním rok 2020). Kolem poledne, po ranním ponoru, celkově sedmém a posledním, startujeme po dálnici k severu na hraniční přechod Dragonja. Máme celkem kliku, ve směru z Chorvatska vezme slovinský pasovák dokumenty do ruky, zběžně na ně koukne a jedeme dál. V protisměru je ale kolona tak na hodinu. Evidentně jsme vychytali "první vlnu". Nikoliv rozvolňování nebo pandemie, ale chorvatské turistiky. Při odjezdu z pulského kempu Stoja, kde jsme se potápěli, bylo obsazených odhadem dvakrát tolik míst, než když jsme před třemi dny přijeli. Pořád se bavíme o patnácti procentech kapacity, ale už je tady živěji. A další SPZ s D a A se hrnou.

Škocjanské jeskyně, jindy masová atrakce se zájezdy turistů, prohlídkami po deseti minutách, u které si lidi doslova podávají dveře, jdeme na poslední z dnešních tří plánovaných prohlídek. Místních bylo asi třicet, cizinců ke dvaceti. Jedou se tady roušky. Po třech dnech svobody nezvyk. V jeskyni známé obrovskými prostory nedávají žádný smysl. Všichni to víme. Ví to průvodkyně. Ale slovinský Prymula si to tak přeje. To že bufet na hoře jede bez roušek a čekalo nás tam padesát skoro hodinu...

Kolem sedmé překračujeme hranice do Rakouska, opět nad Mariborem (kde jsme se stavili na rychlou čínu k večeři), a opět to vypadá na kolonu na dálnici. Na staré jsme třetí auto v řadě, pasovák nad nabízenými pasy jen mávne rukou. Cesta je volná, jediná komplikace je déšť.

Paralelně sledujeme druhou partu testerů. Měli jsme dorazit do Mariboru současně, ale parta jedoucí ze Senje přes Záhřeb se zasekla na dobrou hodinu na hranicích se Slovinskem, a v Grazu se jejich cesta odpojí na Vídeň a Brno, když už my pokračujeme na Linec.

Tam - v souladu s požadavky vlády - čekáme na půlnoci. Nevíme, jak to úřední šiml myslel, nevíme, jestli je lepší po pobytu v Chorvatsku přijet na Dvořiště v jedenáct večer, nebo se jít na hodinu projít po Linci a přijet pár minut po půlnoci. Rozdíl asi nula nula nic. Nastalo ale magické datum 15.6., od kterého platí bez zjevné příčiny už snad třikrát změněný semafor, a už se nemusíme nikde hlásit, testovat a karanténovat. Je 0:09, hranice je volná a my jsme zpět v bezpečné náruči našeho krizového štábu.

Čekám, že se do mě pustíte stejně, jako jste se (mnozí) pouštěli do "těch bláznů, co se snažili přijet z Itálie před půlnoci a nakazit půlku republiky". Naše situace je ale jiná. Alespoň nám to tak připadá. Nevidíme důvod sedět za pecí. Naopak je teď nejlepší čas pomoci evropské ekonomice na nohy - pokud tedy můžeme, nepřišli jsme o práci, a můžeme nějakou korunu utratit. Kdy zase bude tak prázdno, kdy jindy si můžeme prohlédnout perly středomoří v létě a bez davů?

Autor: Aleš Gill | pondělí 15.6.2020 10:49 | karma článku: 15.12 | přečteno: 537x

Další články blogera

Aleš Gill

Nová realita cestování: Do Řecka autem a zase zpátky

Jako asi každému, i mě zhatila současná situace letní cestovatelské plány. Jako vždy v létě jet někam, kde není horko. To se letos tak úplně nepodařilo, Himaláje necháváme na jindy, a míříme autem do Řecka.

12.8.2020 v 8:49 | Karma článku: 32.77 | Přečteno: 4016 | Diskuse

Aleš Gill

Valparaíso: Hlavní město státu Graffiti

Kdybych měl v Latinské Americe vybrat jedno město, které ve mě zanechalo nehlubší vzpomínku, bylo by to chilské Valparaíso. Možná jste o něm nikdy neslyšeli. Tato dřívější "Perla Pacifiku", jen pomalu hledá svou zašlou slávu.

28.7.2020 v 8:15 | Karma článku: 11.71 | Přečteno: 193 | Diskuse

Aleš Gill

Nová realita cestování: Madrid

Je nová doba. Hosté už sice nevyhazují vrchního, ale cestování, jak jsme ho znali, je pryč. Doba, kdy jsme mohli za několik dní a hodin doputovat na téměř jakékoliv místo na světě, je ta tam. Snad ne navždy.

9.7.2020 v 8:38 | Karma článku: 13.87 | Přečteno: 614 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 22. - Komunistická katedrála

V KLDR je na každém rohu místo, ke kterému Severokorejci přistupují s téměř náboženskou úctou. Je mezi nimi několik významnějších hodných kladení věnců a klanění lidu. Ještě o úroveň výše pak Palác Slunce Kumsusan.

1.7.2020 v 8:03 | Karma článku: 21.56 | Přečteno: 656 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Bajnar

Chorvatské dobrodružství

Jsem typ člověka, který o dovolené dává přednost aktivnímu programu před ležením u moře. Letošní rok však cestování příliš nepřeje a možnosti kam jet jsou mnohem omezenější, než v minulých letech.

12.8.2020 v 10:50 | Karma článku: 23.06 | Přečteno: 975 | Diskuse

Aleš Gill

Nová realita cestování: Do Řecka autem a zase zpátky

Jako asi každému, i mě zhatila současná situace letní cestovatelské plány. Jako vždy v létě jet někam, kde není horko. To se letos tak úplně nepodařilo, Himaláje necháváme na jindy, a míříme autem do Řecka.

12.8.2020 v 8:49 | Karma článku: 32.77 | Přečteno: 4021 | Diskuse

Josef Pavlík

Na Havaji je havaj.

Vždycky mě zajímalo, podle čeho se u nás vžil výraz „je to havaj...“ Tak jsem se tam vypravil. Honolulu.

11.8.2020 v 16:58 | Karma článku: 12.03 | Přečteno: 362 |

Marcel Burkert

Česko má Český Krumlov, Slovensko má Banskú Štiavnicu

Samozrejme, v Česku aj na Slovensku je veľa aj iných pekných mestečiek, ale obe v názve článku spomenuté, sú, aspoň podľa mňa, najšpecifickejšie zo všetkých. Nehovorím, že najkrajšie, ale najšpecifickejšie.

11.8.2020 v 15:05 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 406 | Diskuse

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma článku: 14.59 | Přečteno: 280 | Diskuse
Počet článků 165 Celková karma 18.99 Průměrná čtenost 1378

Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.

Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.

Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.

Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...

Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.

Jsem potápěč. Pokud se ocitnu na břehu moře, neumím se tam jen tak válet. Ze břehu vypadá každé moře stejně, ale svět pod hladinou je pokaždé jiný. Začínám, učím se, ale chci víc. Zatím Chorvatsko, Egypt, Okinawa.

Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.

Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o věcech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mě někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více