Pondělí 10. srpna 2020, svátek má Vavřinec
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 10. srpna 2020 Vavřinec

Střípky z KLDR - Díl 22. - Komunistická katedrála

1. 07. 2020 8:03:00
V KLDR je na každém rohu místo, ke kterému Severokorejci přistupují s téměř náboženskou úctou. Je mezi nimi několik významnějších hodných kladení věnců a klanění lidu. Ještě o úroveň výše pak Palác Slunce Kumsusan.

Svět je plný pomníků vůdců národů, hrdinů válek a otců národů. V Pekingu je Mauzoleum Mao Ce-Tunga, v Moskvě v domku u zdi Kremlu odpočívá Lenin. Není to nicméně zvykem jenom v komunistických zemích, příkladem může být památník, kancelář a hrob Jásira Arafata v Ramalláhu nebo Anıtkabir, Atatürkovo mauzoleum v Ankaře. Taková místa svým významným státníkům prostě stavíme, něco jsme tady na kopci nad Prahou měli taky. Výjimkou nejsou ani západní země: jeden za všechny: hrobka osmnáctého amerického prezidenta Granta je všechno jenom ne zbytečně málo okázalá.

Všechny tyto stavby ale ztrácejí lesk v porovnání s tím, co vybudovali v KLDR. Všechny ostatní stavby v KLDR, byť samy o sobě monumentální, se krčí ve stínu paláce Kumsusan (dále jen "Palác"), místa posledního odpočinku Kim Ir-Sena a jeho syna Kim Čong-Ila. Kim Ir-Sen je pro Severokorejce všechno, co jsem popsal v předchozím odstavci. Velký milující otec, válečný hrdina a dlouholetý vůdce národa, který si jistě zasloužil, aby Palác, ve kterém úřadoval, byl proměněn v místo jeho posledního odpočinku. Po smrti Kim Čong-Ila byl Palác přestavěn a stal se rozhodnutím současného vůdce místem odpočinku obou předchozích Kimů.

Místo je to natolik speciální, že dle mého názoru jedno procento celého severokorejského HDP padne na údržbu paláce a zahrad, které ho obklopují. Dá se to jen těžko popsat: Zkuste si představit zámek ve Versailles nebo Schönbrunn. Obložte celý zámek zevnitř i zvenku mramorem a dalšími druhy pestrobarevných dekorativních kamenů, vytvořte síť podzemních cest a budov pro kontrolu návštěvníků, a všechna okna zazděte. Kolem paláce vykopejte vodní příkop, komplex obežeňte zdí a vstupní cestu uzavřete ohromnými mnohatunovými vraty.

Prohlídka paláce zabere dobře půlden. Z hotelu vyrazíte po snídani, a taky po kontrole, zda jste vhodně oblečeni. Už před odjezdem z Evropy dostanete od cestovní kanceláře jasné pokyny, že by bylo nanejvýš vhodné mít s sebou jednu sadu oblečení pro formální příležitosti, minimálně jedny slušné kalhoty, bílou košili, kravatu, lakýrky, dámy společenské šaty nebo kostýmek. I přes toto upozornění část turistů, zejména z anglofonního světa, pokynů nedbá a na místě se snaží deficit dohnat - může se stát, že pro zachování dobrého hodnocení skupiny (a tedy svého) průvodci zajistí nějakou tu košili navíc, nebo si s vámi prohodí tu svou a tu vaši nehodnou pohledu schová pod vlastní sako. Návštěva Paláce je to úplně nejvíc, co můžete v KLDR zažít a Vaši průvodci to vědí. Pro ně je to zase to nejvíc, co se může po dobu vašeho pobytu v zemi podělat. A budou dělat všechno proto, aby se to nestalo. V okolí Paláce je totiž váš dozor pod větším dozorem než jinde, a každý krok špatným směrem jsou mínusové body. Pro průvodce, ne pro vás (to byste museli udělat nějakou strašnou blbost).

No dobrá, přijíždíme k Paláci, na parkoviště. Možná bych měl spíš napsat seřadiště. V den státních svátků (a vy sem nejspíš přijedete ve státní svátek) se zde potkávají "delegace" zahraniční (to jste vy) s těm lokálními - zástupci továren, státních organizací, armády a vládního aparátu. Seřadiště je na místě, kde do devadesátých let byla stanice metra Kwangmyong (Svit), kterou dnes vlaky jen projíždí - z bezpečnostních důvodů, asi. Tady dochází k poslední kontrole vašeho oblečení a tak nějak první kontrole z mnoha, kterými budete procházet. Nastoupíte v hloučcích cca po dvaceti do dvoustupu a postupujete pomalým krokem k různým kontrolám, jako na letišti, ale mnohem spořádaněji.

Dovnitř paláce není dovoleno vnášet žádné předměty určené k pořizování obrazového či zvukového záznamu, žádná zavazadla, vše musíte nechat v šatně. Žádné nože, batohy, nic takového. Nejlépe je nemít nic, jen kapesník. Kdyby ukápla slza. Od vystoupení z autobusu přes kontroly k šatně je to dobrá hodina. Další půlhodinu vám bude trvat cesta systémem chodeb a travelátorů (po kterých se ale nechodí, to by bylo velké faux-pas) dovnitř paláce, kde opět systémem výtahů a eskalátorů projdete do místnosti, kde se postupně po malých skupinkách pokloníte voskovým figurkám (takový lehký bizárek) vůdců v nejlepším rozmaru. Celou cestu na stěnách můžete obdivovat fotografie z jejich života, i ze života dnešního Kima III., zejména schůzky se světovými státníky a klasické výjevy "Kim mezi klasy" nebo "Kim radí slévačům".

Všude kolem vás je už hodinu tolik mramoru, že nechápete, která bije, když přijdete velkého předsálí. Dostanete poslední instrukce, jak se chovat v "trůnním sále" a jste po malých skupinkách, řekněme po čtyřech, vpuštěni - přes dveře s fukarem, který vám rozhodí účes, máte-li vlasy. Vcházíte do místnosti ve které je téměř tma, jen čestná stráž a rafinovaně volené světlo ozařující katafalk se skleněnou rakví, v ní leží Kim Ir-Sen. Přicházíte od jeho nohou. Seřadíte se před rakví, ukloníte se (čím déle a hlouběji, tím víc plusových bodů), uděláte čtvrtkruh po směru ručiček - jste tak u pravé ruky vůdce, opět se ve čtyřstupu ukloníte. Uděláte půlkruh (u hlavy se neklaní), u levé ruky se ukloníte znovu, potřetí, a odcházíte z místnosti. Další skupinka vás střídá.

Další prostory jsou vyhrazeny sbírkám medailí, diplomů, řádů a podobných memorabilií dokládajících zásluhy velkého vůdce, čestné doktoráty, uniformy a další skvosty. Nemalá část z nich pochází i z Československa. Další prostory obsahují sbírky osobních předmětů vůdce, od knih, stolů, pečetí, po auta, vlaky a letadla. Ano, vlak i letadlo je v místnosti, kam vedou pouze malé dveře. Jak se sem dostalo? Asi zázrak.

Když už si myslíme, že je konec a že zase spatříme slunce (po kterém je Palác pojmenován), čeká nás druhé kolečko. Neumím říct, zda jiné křídlo nebo jiné patro, Palác je bludiště, nepřehledné, rozsáhlé, zajišťující, aby se přicházející, procházející a odcházející návštěvníci spolu nepotkali - výjimkou je pak zmíněný nekonečný travelátor, kterým se dostanete zpět ke svým kamerám, foťákům a mobilům, tj. do šatny. To jsem ale předběhl.

Druhé kolečko je stejné jako první: nejdříve mramor, předsálí se stejnou instruktáží jako minule, naprosto stejné, naprosto stejný fukar a naprosto stejná místnost - jenom Kima vyměnili. Dokážu si představit různé konspirační teorie, že místnost je jenom jedna: vypadá stejně, stráže vypadají stejně, katafalk s rakví vypadá stejně, jen Kim je jiný. Procedura je taky stejná. U nohou, "na šesti hodinách", první úklona, na devíti hodinách druhá, obejít kolem hlavy, úklona na třech hodinách a odchod. Do místností s diplomy, medailemi, mercedesem, vlakem a Kim Čong-Ilovým osobním MacBookem.

Teprve teď je čas "nasednout" na nekonečný travelátor a dlouhými chodbami (literatura říká, že jedna z chodeb má přes kilometr) se dobelhat do šaten. Tam dostanete zpět své ajfouny a můžete začít fotit. Ale ne kontrolu, ne vojáky, jen budovy, park, a to tak, aby fotky byly hezké. Když máte s sebou šikovného fotografa a průvodce s dobrou náladou, může se vám podařit zorganizovat i fotku s místním oddílem mladých pionýrů.

Přijeli jste sem na osmou a je po jedenácté. Možná máte ještě trochu času na prohlídku parku a hlavního nádvoří, které je cílem místních instagramerů. Každý chce mít na svých fejsbůčcích (neberte mě doslovně) selfíčko s místem posledního odpočinku milovaných vůdců. Park samotný není nějak super velký, ale je udržovaný do sebemenšího detailu. Místní trávníky jsou v lepším stavu než anglický trávník okolo Buckinghamského paláce nebo mezi tribunami Wembley. Starají se o něj desítky žen a mužů a to dost nezvyklou metodou: nůžkami. Tohle místo je natolik důležité, že i kdyby poslední Severokorejec měl trpět hlady, tady bude vždy tráva krásně zelená, střižená nůžkami a stromy pečlivě upravené a cestičky zametené. Tady spočívá vůdce, prezident, jediný a věčný. Tady bije srdce KLDR. A když se tady letos výjimečně na oslavách narození svého otce neobjevil Kim Čong-Un, imperialistická média začala spekulovat, že srdce Severní Koreje bít přestalo.

Turistům je návštěva Paláce prezentována jako privilegium, kterého se každé skupince nedostane. Já byl v KLDR dvakrát a v Paláci taky dvakrát. Ale mohl jsem mít "štěstí". Návštěva tohoto místa je natolik svérázná, že prostě bez ptaní uděláte, co se po vás chce: nahodíte nejlepší kvádro, uvážete vázanku, vypulírujete maturitní mokasíny a pod tíhou všeho toho naleštěného mramoru (a teda taky bajonetů čestné stráže) se sedmkrát pokloníte. Protože proto jste sem přijeli a protože to tak má být.

Autor: Aleš Gill | středa 1.7.2020 8:03 | karma článku: 20.82 | přečteno: 610x

Další články blogera

Aleš Gill

Valparaíso: Hlavní město státu Graffiti

Kdybych měl v Latinské Americe vybrat jedno město, které ve mě zanechalo nehlubší vzpomínku, bylo by to chilské Valparaíso. Možná jste o něm nikdy neslyšeli. Tato dřívější "Perla Pacifiku", jen pomalu hledá svou zašlou slávu.

28.7.2020 v 8:15 | Karma článku: 11.57 | Přečteno: 171 | Diskuse

Aleš Gill

Nová realita cestování: Madrid

Je nová doba. Hosté už sice nevyhazují vrchního, ale cestování, jak jsme ho znali, je pryč. Doba, kdy jsme mohli za několik dní a hodin doputovat na téměř jakékoliv místo na světě, je ta tam. Snad ne navždy.

9.7.2020 v 8:38 | Karma článku: 13.82 | Přečteno: 567 | Diskuse

Aleš Gill

Brána k moři otevřená

Pravidla se mají dodržovat, ať si o nich myslíme co chceme. A tak jsme se vypravili do v médiích stokrát skloňovaného Chorvatska hned, jak to bylo možné. Abychom věděli, jak to na hranicích funguje. Nebo nefunguje.

15.6.2020 v 10:49 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 534 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma článku: 13.93 | Přečteno: 248 | Diskuse

Erika Valkovičová

Magický tanec svetiel

Je tajomná, skrýva sa pod rúškom noci. Je hanblivá, ale keď zatancuje, rozjasní oblohu a je neopísateľne krásna. Polárna žiara. Mnohí ju túžia vidieť aspoň raz v živote. Ti, čo ju videli, sú ňou posadnutí.

6.8.2020 v 10:11 | Karma článku: 14.65 | Přečteno: 183 |

Pavla Hermannová

Můj Izrael 12

Jsme lehce rozrušení, ale těžko říct, z čeho. Nevíme, zda větší roli hrají cestovní záležitosti, nebo opuštění Izraele. Neopouští se vůbec lehce!

5.8.2020 v 11:56 | Karma článku: 10.25 | Přečteno: 289 | Diskuse

Hana Van Soest Jarocka

Moje trable s australskými živočichy

Chystám se vyprat. Vyndávám bezmyšlenkovitě špinavé prádlo z prádlového koše a dávám je pomalu do pračky. Ještě poslední kousek a je to. "Oh," vykřiknu a zkoprním. "Co je zase tohle?" Na dně prádlového koše

5.8.2020 v 10:02 | Karma článku: 28.39 | Přečteno: 764 |

Libor O. Novotný

Nejkratší tunel u nás a asi i na světě

Certifikátem má sice potvrzený jen český rekord, ale tunel Pekařova brána asi bude i ve světě jen těžko hledat konkurenci. Vždyť kdo by prorážel tunel dlouhý v nejkratším místě jen 3,4 metru...

3.8.2020 v 15:00 | Karma článku: 20.05 | Přečteno: 586 | Diskuse
Počet článků 164 Celková karma 15.33 Průměrná čtenost 1361

Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.

Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.

Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.

Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...

Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.

Jsem potápěč. Pokud se ocitnu na břehu moře, neumím se tam jen tak válet. Ze břehu vypadá každé moře stejně, ale svět pod hladinou je pokaždé jiný. Začínám, učím se, ale chci víc. Zatím Chorvatsko, Egypt, Okinawa.

Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.

Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o věcech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mě někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více