Hořící keř
Jako dítě jsem od známých rodičů slyšel o cestě z egyptského letoviska - mám za to, že šlo o Hurgadu - na horu Sinaj a do Jeruzaléma. Tehdy jsem to bral jako úžasné dobrodružství, asi jsem zrovna četl mou dodnes oblíbenou sérii Ve stínu pádišáha od Karla Maye a cokoliv spojeného s blízkým východem a arabským světem mi přišlo naprosto z jiné planety. Tehdy jsem byl nejdál v Maďarsku, možná Chorvatsku, a hranice Evropy mě ani nenapadlo atakovat.
Uplynulo dvacet let a doba se změnila. Jižní Amerika, Nový Zéland, Čína nejsou nedostupné a navštívil jsem už na desítku arabsky mluvících zemí. Můj dlouhodobý cíl, vydat se z Tuniska do Egypta, Iráku a napříč Tureckem po stopách Kary ben Nemsího, je ale ještě komplikovanější uskutečnit než když jsem ty knihy četl poprvé.
A tak mi nezbývá, než objevovat postupně. Jsou to už téměř dva roky, co jsem poprvé plul po Nilu, Jeruzalém jsem navštívil už drahně let tomu. Kdo máte rádi města s atmosférou, chcete-li, geniem loci, a ještě jste v Jeruzalémě nebyli - přidejte si město na seznam. Při své letošní návštěvě Sinajského poloostrova jsem ale nechtěl vynechat výstup na její nejvyšší horu a podniknout ono úžasné dobrodružství, které jsem si kdysi vyslechl, ale spíš z velké části vysnil. Jako deseti, dvanáctiletému klukovi mi výstup na horu - v podstatě jakoukoliv - připadal stejně náročný, jako výstup na Everest.
Hora má (podle wikipedie) 2285 metrů. Není to tedy žádné ořezávátko, a při představě některého z tatranských štítů, v kombinaci s lednem a předpovědí norských meteorologů, jsem měl docela malou dušičku. Předpověď počasí se ale časem zlepšovala, na vrcholu nemělo mrznout ani foukat vítr, a tak slovo dalo slovo, vyrazíme.
Veškerá romantika putování se rozplynula, když jsme si v obchodě se suvenýry, opalovacími krémy a šnorchlovacími potřebami v našem hotelu objednali balíček, který v sobě zahrnoval taxi z hotelu a zpět a služby nezbytného (byť zbytečného) průvodce, který nás měl z parkoviště u Kláštera Svaté Kateřiny pod horou bezpečně dovést na vrchol hory a zpět.
Dvouhodinová cesta na egyptské poměry neuvěřitelně čistým a udržovaným sedanem nehostinou Sinajskou krajinou nás, přes několik policejních kontrol, dovedla k budce, kde jsme si nad rámec balíčku museli asi za dolar padesát zakoupit vstupenku. Při pohledu na několik zaparkovaných autobusů padly veškeré obavy, že hora bude nad naše síly, byť pořád někde v hlavě hlodal červíček pochybností: třeba jenom přijeli Korejci na prohlídku kláštera, a na vrchol se vydávat nebudou... Ukázalo se, že budou, jen se nejedná o Korejce, nýbrž Rumuny.
Klášter ale leží na úrovni horní stanice lanovky na Sněžku a tak nás nečeká výstup 2285 metrů, ale nějakých sedm set a drobné. To už nezní ani romanticky, ani neproveditelně. Navíc, možná proto, že chcete zažít víc dobrodružství než je nutné, si můžete na cestu nahoru (i dolů) pronajmout velblouda. Toho ale vede opěšalý velbloudář, který je jenom o něco rychlejší než průměrný český pivní turista a tak svezením na velbloudu ušetříte námahu svým nohám, ale možná pocítíte svaly v těle, o jejichž existenci jste neměli dosud ani tušení.
Od kláštera až na vrchol hory vedou dvě oficiální cesty. Pro dobrodružnější povahy s dobrými lýtky jsou zde schody pokání - 3750 kamenných stupňů. Pro nás, běžné smrtelníky, je zde velbloudí stezka překonávající pozvolna prvních 3000 schodů po úbočích hory. Má asi 5 kilometrů a její překonání - v tempu daném velbloudy lehce nepříjemném, ale nikoliv nesnesitelném, nám zabralo 70 minut.
Je čas na krátkou přestávku, nahoře, u velbloudího parkoviště (a několikrát po cestě) je stánek, kde si můžete dát čaj a pokud máte na tomto biblickém místě o něco světštější náladu, třeba i Coca-Colu. Jako já. Zbývá posledních 750 schodů a těm se vyhnout nedá. Pokud nejste Adam Ondra nebo tak někdo. Krpál. Výstup nám trvá asi tři čtvrtě hodiny, každopádně pokud se nebudete flákat, za dvě hodiny od kláštera (který je samotný asi 10 minut od parkoviště) vystoupáte na místo, kde se, stejně jako ve výše zmíněném Jeruzalémě, scházejí a rozcházejí všechna tři hlavní monoteistická náboženství. Starý Zákon i Korán se shodují v tom, že hora Sinaj (v arabštině "Mojžíšova hora") je místem, kde měl Mojžíš obdržet desky s Desaterem.
Na vrcholu hory Sinaj je dnes malý kostelík, malá mešita, koše na tříděný odpad, a krásný výhled. Výhled, který vás možná - stejně jako mě, obere o poslední zbytky iluzí. Iluzí, že hora Sinaj je nejvyšší bod Sinajského poloostrova a nejvyšší vrchol Egypta. Tím je ale hora Sv. Kateřiny, vedlejší, o několik set metrů vyšší kopec. Celou dobu není vidět, schody na vrchol vedou z protilehlé strany a tak horu Sv. Kateřiny uvidíte, až když vystoupíte na vrchol Sinaje. Je to zvláštní, ale přesto známý pocit. Stejný, jako když na D1 po čtrnácti kilometrech skončí stavební práce a vy s radostí najedete opravený úsek dálnice, široký a rychlý, šlápnete na plyn, abyste v dálce před sebou uviděli značky: Stavební práce: 2 km. Nejvyšší povolená rychlost: 80.
Je čas dát si svačinu a zahájit sestup. Zpět dolů ke klášteru. V tom je - jak název článku napovídá - ukryt "hořící keř". Místo, kde měl Bůh skrze anděla v plameni hořícího keře (který ale neshořel) promlouvat k Mojžíšovi a nabádat ho, aby vyvedl svůj lid z Egypta do země zaslíbené. Těžko říci, zda keř, který nám byl označen jako "tohle je ten keř" je opravdu Ten keř. Zlí jazykové tvrdí, že není. Jiní, že sem byl mnichy přesazen odjinud. A další zase, že byl klášter postaven na tomto místě úmyslně, aby se keř ocitl v jeho zahradě. Žádný "wow efect" se ale nedostavil. Prostě keř.
Jsem zvyklý na to, že ve mě cestování boří zažité představy dané mediální masáží, že na základě vlastních zkušeností vím, že Afghánistán není plný teroristů a Palestinci jsou daleko pohostinnější národ než Izraelci, byť nám tisk a televize servírují jedny jako ty zlé, a druhé jako ty hodné. Nejsem ale zvyklý, že si cestou bořím romantické představy z dětství, nebo se to přinejmenším neděje příliš často. Hora Sinaj už pro mě nikdy nebude nepřekonatelným výstupem srovnatelným s Everestem, ale dvouhodinovou vycházkou s poměrně náročným stoupáním pod vrcholem. Jak se v následujících dnech ukázalo, romantických "biblických" očekávání jsem si zbořil více. Google totiž cestu od hořícího keře do země zaslíbené (řekněme k Jeruzalému) dnes vidí taky trochu jinak, než čtyřicet let bloudění pouští: 6 hodin a 36 minut.
Grafika v perexu: www.vectorhq.com
Foto: Jakub Ševčík
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (1/2)
Je to pěkných pár let co jsem napsal "Návod na Safari v Tanzánii". A je to už nějaký ten pátek co jsme se vrátili z Keni. Dnes si uděláme takovou malou recenzi rezervací a parků, které Keňa nabízí.
Aleš Gill
Výlet do Quseiru a jak se zbavit průvodce
El Quseir nebo prostě jenom Quseir je město na severu egyptské oblasti, kterou české cestovky rády z nějakého důvodu nazývají Marsa Alam. Už dlouho jsem se tam chtěl podívat, jen k tomu nebyla vhodná příležitost. Až teď.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 4. díl - Ubytování
Máme na to systém. Jedeme si nějaký ten roadtrip, kolem té třetí, kdy už víceméně víme, kam bychom chtěli dojet, koukneme na Booking nebo jiný server, rezervujeme hotel s rozumným poměrem cena/výkon. Jenže tohle v Íránu nejde.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 3. díl - Půjčení a provoz auta
Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 2. díl - Ceny
Pokud vás zajímá, jaká je cenová hladina v Íránu, za kolik si obstaráte hotel, jídlo, pití nebo litr nafty, je tenhle článek právě pro vás. Některé věci jsou tam extrémě levné, jiné zase atakují evropské ceny.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 1. díl - Měna postavená na hlavu
Už dříve jsem psal článek o divných měnách, Írán je ale ještě o kus dále. Podíváme se na zvlášní místní měnu, u které jsme často ani po deseti dnech používání nevěděli, která bije a kolik máme platit.
Aleš Gill
5 km egyptského pobřeží - Česká ulice
Kdo jste někdy byli u Rudého moře v Egyptě víte, že je jiné. Jiné než Itálie, Chorvatsko, Řecko nebo Turecko. Kolem pobřeží tam vede jen jedna silnice, a není tam žádné vnitrozemí. A jeden krátký úsek je Mekkou čechů.
Aleš Gill
Nejlepší nejhorší země - Írán
Parafrázuji citát anonymního autora: Každá země na světě se v médiích a navenek snaží vypadat lépe, než jaká je. Írán je asi jediná země, která se v médiích tváří strašně, ale v reálu je úplně super.
Aleš Gill
Faeřané - národ tunelářů
Nerozumějte tomu prosím nijak špatně. Slovo tunelář zde označuje osobu, která staví tunely. A tunelů je tady v porovnání s počtem obyvatel opravdu požehnaně. Cíl místní vlády je totiž propojit všechny hlavní ostrovy silnicemi.
Aleš Gill
Neznámá místa 14: Místo posledního odpočinku Jamese Bonda
Je to tady. Bez varování. Kdo jste neviděli posledního Jamese Bonda, máte smolíka. Dostane se vám kruté pravdy: James Bond v "posledním" filmu, Není čas zemřít, zemřel. Nakazil se nějakýma potvůrkama a nechal se zastřelit raketou.
Aleš Gill
Fotoreport - Faerské ostrovy
Přeneste se se mnou na chvíli ze spalujícího horka a žluté spálené trávy do míst, kde je pořád mokro, sem tam se tam vyklube sluníčko, teplota máloky přesahuje 15°C a je tam naprosto všechno zelené.
Aleš Gill
Můj první let vrtulníkem
Vrtulníky máme spojené se záchranáři, hasiči, zdravotníky, policií, a maximálně si je ještě představíme jako luxusní dopravní prostředky bohatých. Pokud se ale chcete proletět vrtulníkem, nemusíte kvůli tomu spadnout ze skály.
Aleš Gill
Neznámá místa 13: Balmoral, hrad královny Alžběty II.
V kopcích daleko od civilizace, daleko od hlavních silničních tahů, letišť a měst, uprostřed hor a lesů, je hrad Balmoral. Oblíbené místo královny Alžběty, kam se podívali jen vyvolení. Nebo ne?
Aleš Gill
Neznámá místa 12: Orkneje
Orkneje nejsou úplně neznámým místem, ale spadají spíše do kategorie "učili jsme se, že něco takového existuje, ale pak jsem o tom už nikdy neslyšel". Máte to stejně? Pojďte se tam se mnou podívat.
Aleš Gill
Návod na ... Petru, nejkrásnější z divů světa
V době nízkonákladových aerolinek máme za humny, sotva tři a půl hodiny letu, nejkrásnější z divů světa. V nejbezpečnější z arabských zemí, Jordánsku, pár hodin cesty od Ammánského nebo Aqabského letiště. Za cenu alpské permice.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 245
- Celková karma 16,98
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.