Silvestr pod hladinou moře

8. 01. 2019 8:02:00
Je začátek října a letmý pohled do kalendáře říká, že je třeba vymyslet nějaký trip na Silvestra. Co takhle vyrazit někam, kde bude klid a Nový rok 5779 tam oslavili už v září? Hádáte správně, míříme do Svaté země.

Do Nového roku zbývají 2,5 dne, když přistáváme na letišti v Tel Avivu. Nutno říci, že plní očekávání. Slaví tady ten "náš" Nový rok vůbec? Jak to vypadá? Přejídají se tady? Pije se tu? Střílí? Ostrýma?

Izrael je zajímavá země. Každý na ni má nějaký názor, každý tak nějak tuší, kde by ji hledal, a řada lidí tam byla. Buďto dole u moře, nebo v Tel Avivu a Jeruzalémě. Možná v Betlémě. Neznám zrovna moc lidí, kteří by se vydali na sever, do míst, která v Bibli nacházíme pod pojmem Galilea, ke Galilejskému jezeru.

Galilejské či Genezaretské jezero, Tiberiadské či Kineretské moře má mnoho názvů, a je nejníže položeným sladkovodním jezerem světa. Po přesoleném Mrtvém moři druhým nejníže položeným jezerem světa vůbec. A podle již zmíněné naučné literatury po jeho hladině lze za určitých okolností chodit. To jsme si vyzkoušet netroufli – přeci jenom je prosinec a voda zřejmě nebude úplně teplá, úplně nám stačí ledová podlaha našeho ubytování. Navíc spíš věříme, že se dá chodit po hladině onoho moře Mrtvého, minimálně ta část výpravy, která s ním už měla tu čest.

Náš hotel ve městě Tiberias - největším široko daleko - je tedy nějakých 180 metrů pod úrovní světového oceánu. Takhle hluboko jsem byl teprve třikrát. Dvakrát právě u Mrtvého moře, a jednou na dole Lazy v Orlové.

Je pondělí, 31. prosince 2018. Po ranní návštěvě Haify a prošmejdění křivolakých uliček Stínadla připomínajícího města Akko na pobřeží Středozemního moře padla tma a my se deštěm smáčeným severem Izraele vracíme na hotel. Tedy spíše byt, který si pronajímáme od Izraelce z Jeruzaléma, kterého jsme nikdy neviděli, všechno domlouváme mailem nebo telefonicky. V podstatě i předávku klíčů - zámek dveří do bytu je na kód, a vchod domu se nezamyká. Rádiu v autě ani za mák nerozumíme, ale pořád dokola se tam moderátoři baví o něčem jako "Nový god" a "Silvestr".

Je sedmá, děláme jednohubky ze surovin, které izraelský supermarket dal. Nemají tu rohlíky, klobásy, možná nějaká okurčička by se našla... no každopádně improvizujeme. Hodně. Ladíme na Nově Mrazíka - tradici musí být učiněno za dost, pojídáme dost možná jediné české cukroví, které se právě nachází pod hladinou moře. Je to zvláštní pocit, všude kolem jsou kopce a vůbec si nepřipadáme "na dně".

Hrajeme kulečník - ten bychom na hotelovém pokoji asi neměli - a hodiny pomalu utíkají. Mrazík skončil, pouštíme vánoční hitovky a koule se nám stále zběsile prohánějí po stole. Je čas vypadnout, nikoliv ze stolu, ale do ulic. To ale není tak snadné: pamatujete, jak jsem nahoře psal, že vchod se nezamyká? Tak je zamčený. Máme číslo na Ráchel, sousedku, která v bytě pro majitele asi uklízí, a pak číslo přímo na majitele, ten by nám ale z Jeruzaléma nejspíš moc nepomohl. Trn z paty nám vytrhne až další sousedka, která se vrací domů a pouští nás ven. Tak snad nebude po půlnoci zase zamčeno.

Ulice vypadají dost mrtvě. Ale uvidíme, do centra to máme deset minut pěšky. A tam to určitě bude žít. Nebo ne? Ani ne. Je tu v podstatě stejně mrtvo jako předevčírem o šabatu. Pár podniků funguje, ale lidmi zrovna nepřekypují. V ulici se prohání víc zbloudilých koček než lidí. Jdeme k jezeru, na náplavku. Pár lidí sice prochází kolem, ale nezdá se, že by je nadcházející půlnoc nějak zajímala.

Největší humbuk je paradoxně v okolí policejní stanice, ve které hraje hlasitá hudba. O kus dál je ticho. Jen sem tam nějaká ta kočka. Dvě minuty do půlnoci. Vytahuju z batohu skleničky, tedy spíš skleněné hrnky, sklenice na víno se zdály příliš křehké k transportu. Otevírám izraelský šampus. Opatrně, aby to moc nebouchlo. Nechceme přece rušit noční klid.

Půlnoc. Ticho. Nalévám šampus a připíjíme na Nový a nový rok 2019. Jsme asi sami. Máme luxusní výhled na dlouhé kilometry protějšího břehu, ale nic. Až najednou, na jedné z přistavených lodí v malém osobním přístavišti kousek od nás - ohňostroj. Tedy spíš takový improvizovaný ohňostrojíček. Ale potěší. Asi se sem vypravila ještě jedna evropská skupinka a pronajali si hausbót.

Máme radost, že přecijen k něčemu tradičně půlnočnímu vůbec došlo. Na druhou stranu se nám dostalo naprosto unikátního zážitku. V centru velkého města, s výhledem na krásné jezero, se o půlnoci (málem) nestalo nic. Vůbec nic. A to je přesně ten důvod, proč jsme tady. Víme zase o něco víc, víme, že se Nový rok v Izraeli neslaví - přinejmenším ne v ulicích židovských měst. Třeba by to v nedalekém Nazaretu, prakticky čiště muslimském městě, bylo jinak. Uvidíme. Zase někdy příště.

Autor: Aleš Gill | úterý 8.1.2019 8:02 | karma článku: 10.40 | přečteno: 241x

Další články blogera

Aleš Gill

Hořící keř

Je jediné rozumné místo v dosahu, kam má smysl vyrazit v zimě za relativně teplým mořem, sluncem a potápěním. Tím místem je Egypt. A byla by škoda pobyt u Rudého moře nespojit s návštěvou nějakého zajímavého místa ve vnitrozemí.

7.2.2019 v 18:45 | Karma článku: 11.81 | Přečteno: 402 | Diskuse

Aleš Gill

Střípky z KLDR - Díl 15. - Mávači a vítači

Není to nic, co bychom neznali z dob komunismu u nás. Při oslavách čehokoliv je třeba náležitě a vydatně mávat, a při příjezdech státních návštěv je třeba je profesionálně vítat. A mávat. V obou kategoriích je KLDR na špici.

23.1.2019 v 8:25 | Karma článku: 19.49 | Přečteno: 610 | Diskuse

Aleš Gill

Dva měsíce bez mobilu

Je lehce po půlnoci a já nastupuji do letadla do Vídně. Těším se, jak si z mobilu pustím připravený film a na vídeňském letišti budu moci po třech týdnech obstrukcí volně surfovat na vlnách internetu. Jenže mobil zůstal v Pekingu.

20.12.2018 v 8:02 | Karma článku: 12.31 | Přečteno: 522 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Mirek Matyáš

Tesla se už nediví ...

... pokračování článku o tom, jak se jezdí s elektromobilem po USA - jsem sice slíbil na druhý den, ale trošku jsem nepočítal s časovým posunem. Když my spíme, tak v Oregonu mají den a když my máme den, tak spí zase oni ...

19.2.2019 v 23:59 | Karma článku: 16.39 | Přečteno: 864 | Diskuse

Libor Ondráček

Zimní Andalusií- část první Málaga

Zimní cesta španělskou Andalusíí. O lidech současných i minulých, o zimě i teple. Část první - Málaga.

19.2.2019 v 20:56 | Karma článku: 15.87 | Přečteno: 382 | Diskuse

Michal Tříska

Drábské světničky

Východně od města Mnichovo Hradiště najdete pozůstatky skalní pevnosti, ze které se vám naskytne nádherný a daleký výhled do okolí.

19.2.2019 v 17:55 | Karma článku: 21.90 | Přečteno: 670 | Diskuse

Petr Havránek

Šumavský dvojboj-Třístoličník a Velký Javor

Výšlap na šumavské vrcholy Třístoličník a Velký Javor mi do cesty postavil osud a náhoda. Dva dny na různých koncích pohoří se skitouringovými lyžemi na nohou slibují skvělé zážitky.

19.2.2019 v 7:00 | Karma článku: 12.44 | Přečteno: 299 | Diskuse

Mirek Matyáš

Tesla by se divil …

... co všechno se dá koupit pod jeho jménem. Gramofony, rádia, žárovky, LEDky, tranzistory, reproduktory, kondenzátory, zabezpečovací systémy, mikrovlnné spoje, střešní tašky, bateriová úložiště, auta a dokonce i energy savery.

18.2.2019 v 9:10 | Karma článku: 19.98 | Přečteno: 2193 | Diskuse
Počet článků 130 Celková karma 13.50 Průměrná čtenost 1290

Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.

Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.

Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.

Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...

Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.

Jsem potápěč. Pokud se ocitnu na břehu moře, neumím se tam jen tak válet. Ze břehu vypadá každé moře stejně, ale svět pod hladinou je pokaždé jiný. Začínám, učím se, ale chci víc. Zatím Chorvatsko, Egypt, Okinawa.

Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Sahara, Aralské jezero.

Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o věcech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mě někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.

 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz