Střípky z KLDR - Díl 13. - Severokorejský Hong-Kong

Před odjezdem z KLDR se na tři dny zastavíme ve "Speciální ekonomické zóně Rason". Dva na sobě nezávislí průvodci označili Rason za Hong-Kong Severní Koreje. Nevíme, co máme čekat. Jak se ukázalo, nic nemůže být dále od pravdy.

Hong-Kong je pro Čínu jakýmsi experimentem, se kterým podle mého názoru dřív nebo později skoncuje. Ostrůvkem tržní ekonomiky, pořád Čína, ale vlastně neČína. Jezdí se tam po špatné straně cesty, může se tam bez víz, a platí tam tak trochu jiná pravidla a jiné zákony.

Potud je srovnání s Rasonem na místě. Rason je, stejně jako Hong-Kong, oddělený hranicí. Pokud sem přijedete, jako my, z provincie Severní Hamgjong, dost možná si budete připadat jako na běžné hranici dvou zemí. Musíme vystoupit z autobusu, ten dál nesmí. Přeházet všechny věci do jiného autobusu (pořád na stejném parkovišti). Náš průvodce po Severním Hamgjongu, budeme mu říkat třeba pan Lee, nás předává kolegům z Rasonu, nejmenší a svým způsobem nejsvobodnější korejské province (ono to asi nemá status provincie, ale to je celkem fuk).

Několik set metrů před hraničním přechodem začíná "asfaltka". Teda není to asfalt, je to beton. Hrubý a drsný, ale po dvou dnech kodrcání se v rozhrkaném autobusu po hamgjongských hlavních šotolinádách, je tahle autostráda známkou luxusu. Jak se ovšem později ukázalo, kromě několika městských ulic v Rajinu (Frýdek) a Sonbongu (Místek) ekonomické zóny Rason je silnice, po které jedeme, místní betonovou cestou jedinou. Spojuje "hraniční" přechod Hučchang (kterým jsme přijeli) s městy Rajin a Sonbong, a pokračuje dále k hraničnímu přechodu Wongdžong do Číny. Teprve tam, za řekou Tumen, začíná něco tak milého, krásného, hladkého a laskavého, jako je asfalt.

Místní ekonomický experiment, kdy zahraniční, především tedy čínské a ruské firmy mohou investovat, vytvářet různé "joint-venture" projekty a podobně, ale stagnuje. Místní vše svalují na ekonomické sance. Avizovaná "svoboda" je tady ale "vocamcať-pocamcaď". Pro nás se nic nemění. Nesmíme z hotelu, resp. můžeme před hotel. Jak daleko, to už se nikdy nedozvíme. Každopádně naši svobodu hlídají naši tři průvodci, nikdy se nestalo že by alespoň jeden z nich nedělal v hotelovém lobby nějakou administrativu a po očku nesledoval dveře, a v případě výletu někoho z nás na ulici si jen tak náhodou nezašel na čerstvý vzduch nebo cigaretku. V hotelu bydlíme ve čtvrtém patře. Bez výtahu. Už si zvykáme, výtahy jsou výsadou Pchjongjangu. A ani s elektřinou to tady není lepší, výpadek jsme zaznamenali nejméně jednou denně.

Drobný rozdíl z pohledu turisty je v přístupu k penězům. Hlavním platidlem ekonomické zóny je totiž čínský juan. Ne, že byste tady severokorejskými wony nezaplatili, ale budou na vás koukat divně. Asi jako když v Bille vytáhnete stoeurovku. A nejspíš vám ještě vrátí v juanech. Teoreticky si tedy můžeme koupit, co potřebujeme, problém je, že jaksi není co a kde. V hotelu je obchůdek zavřený, resp. není tam, u jednoho pultu s jídlem, žádná obsluha. Jednou se mi tam povedlo dostat někoho z recepce. Můžeme, se svolením průvodců, navštívit i místní banku a směnit si… dolary za juany. Tedy můžeme směnit i juany a dolary za severokorejskou měnu, ale nemá to prakticky význam. Jedině pro ty, kteří si chtějí odvézt nějaké ty suvenýry. Nelegálně, samozřejmě. Euro si vyměnit můžeme taky, ale proces je složitější. Nejdřív totiž musíme zjistit, jak to funguje. To neví ani průvodci. Nakonec se ukáže, že s eury musíme k jednomu okénku, kde je prohlédnou, vrátí, a vypíší jakousi průvodku. S tou se jde k druhému okénku, kde je řada, protože místní tam mění milióny peněz, stovky bankovek ve wonech, juanech, dolarech a eurech. Tam nám ale nedají wony, jenom juany. A až ty nám - u třetího okénka - smění za wony.

Čeho jsme se v Severní Koreji nenadáli, je ale varování před kapsáři při vstupu do parku. Už v autobuse a pak znovu na parkovišti nás průvodci upozorňovali, že si máme dát pozor na své věci, že se prý v parku pohybují podivné existence. Nakonec tam byly jenom děti a jedna hospoda, prý typicky česká. Prý ji tam postavil - zřejmě v lepších časech - nějaký Čech. Českou hospodu nepřipomíná fasáda, interiér, ani pivo. Jenom půllitry tady mají z Plzně.

Naše průvodkyně vypadá, že její hlavní kvalifikací pro tuto práci, kromě jakž takž použitelné angličtiny, je praxe dozorkyně v koncentračním táboře. K ní máme ještě jednoho hlídače, fakt nevím jak jinak nazvat neužitečného chlapa, který neumí ani anglicky, ani rusky, ani řídit autobus, ale chodí všude s náma. A pak jednu mladičkou, fakt hezkou, tlumočnici do "ruštiny". Její jedinou slabinou, a zároveň důvodem, proč jsem jazyk velkého bratra vepsal do uvozovek, je její chatrná znalost ruštiny. Těžko to hodnotit, já jsem s ní moc nepřišel do kontaktu, Sašovi z Moskvy je všechno jedno, ale Jelena z Minska si za celou naši skupinku vyhádala jiného průvodce. A tak druhý den máme odhadem padesátníka Žeňu, který - na rozdíl od anglicky mluvící průvodkyně - vypadá, že koncentračním táborem prošel coby galejník. Mluví ale velmi srozumitelnou ruštinou, a tak se na nějaký čas připojuji k ruskojazyčné menšině naší výpravy.

V Rasonu se dostáváme na místa, která snad ani vidět nechceme. Přístav, který má nejlepší léta za sebou. Asi to znáte, lodě, jeřáby, kontejnery, přístavní dělníci. Cvrkot. Tak tady nic. Mrtvo. Hromada uhlí, rezavějící loď, jeřáb, který možná už ani nefunguje. Za lepších časů tady v zimě kotvila i ruská flotila, když jí zamrzl Vladivostok. Putin prý po očku pořád po Rasonu pokukuje... Další zastávka, rybářská vesnice. Asi to znáte. Moře, lodě, sítě, rybáři, ryby a smrad. Tak tady nic z toho není. Moře od vesnice odděluje plot s ostnatým drátem, sítě nikde, ryby tady nikde nesmrdí a rybáře tady zastupuje stará paní, která se stará o dům, kde se zastavil čas. A před lety i jeden z Kimů. Už si nepamatuju který. Jediné, co stálo za vidění, tak byla ukázka Taekwon-do, a pak už asi třetí nebo čtvrté vystoupení dětí, tentokrát v Rajinském kulturáku.

Další den konečně opouštíme Rajin a přes Sonbong, kde nejspíš není nic k vidění, přijíždíme už opět po šotolinové cestě do Tumangangu (doslova "Řeka Tuman"), města na hranici s Ruskem. Kdysi jsem tady, tedy skoro tady, byl z ruské strany. Na druhé straně jediného mostu, který obě země spojuje, tj. mostu železničního. Silnice do Ruska nevede. Průvodkyně je naštvaná, protože jsme odmítli navštívit další nic neřešící revoluční místo, dům, kde nějaký čas pobývala Kim Ir-Senova manželka. Místo toho chceme vidět do Ruska, podívat se na vyhlídkový pavilon, odkud je krásně vidět i Čína a Japonské moře, a do domu korejsko-ruského přátelství. Podle nápisu nade dveřmi v severokorejském newspeaku "Korruspřátdům". Nic moc, pár fotek Kimů na cestách po Rusku, ale stojíme na železnici, na začátku mostu, a ve vzduchu cítíme svobodu. Několik set metrů od nás je Putinovo svobodné Rusko. Ukazuje se, že řada západoevropských soudruhů má v rámci tarifu "zadarmo po EU" zahrnuté i Rusko, a tak po dvoutýdenním půstu skoro každý někam vyvolává.

Po návratu do Rajinu ještě navštěvujeme místní trh, několik velkých hal kde je všechno. Všechno čínské. Od elektroniky přes oblečení po potraviny. Víceméně kupujeme hlavně ovoce, kterého se nám nedostávalo a na které máme všichni chuď. Za celých čtrnáct dní jsme každý "nafasovali" jeden plátek melounu, a teď si to kompenzujeme výbornými mangy, banány a jablky.

Výše zmíněný trh a pak taky kasino u moře mezi městy Rajin a Sonbong, jsou zřejmě nejviditelnějšími rozdíly mezi Rasonem a zbytkem Severní Koreje. Hazard je ve zbytku KLDR zakázaný, stejně tak v Číně, a tak mají zámožní Číňani dvě snadné a rychlé možnosti: Macao a Rason. Čínské kasino tady tak působí poněkud nepatřičně, i pro Číňany je ale návštěva KLDR, byť třeba jenom na víkend, cestou za hranice všedních dní. A na víkend sem opravdu jezdí.

Na hranicích s Čínou nám důkladně lustrují zavazadla, prohrabávají se v mobilech a noteboocích, zatímco v protisměru se valí davy Číňanů jen s taškami a kabelkami. Do země nesvobody si užít svobodu nechat se jednorukými bandity a čínskými krupiéry obrat o své úspory.

Rason je poslední fungující ze tří původních speciálních ekonomických zón. Ta nejznámější, kde je několik jihokorejských továren, u města Kesong, je už dva roky zavřená, a neví se, co bude dál. Ještě pak fungovala jedna turistická u demilitarizované zóny na východě, v pohoří Kumgang. Severokorejci tam nechali jihokorejské firmy postavit hotely a pak inkasovaly dolárky za každého jihokorejského turistu, který v nich přespal. Po incidentu se zastřelenou náměsíčnou důchodkyní, která uprostřed noci nakráčela na vojenskou základnu, tam ale Jihokorejci přestali jezdit, a za odměnu jim Severokorejci znárodnili ony hotely. V jednom z nich jsme spali. Na televizi bylo pečlivě vybroušené logo LG. Nicméně jenom z přední strany, štítek na zadní straně kapitalistický jižní původ nijak nezastíral. I sem se teď po oteplení vztahů možná vrátí „jižní“ život, nicméně v době naší návštěvy to bylo jedno z mála turistických míst, kde jsme potkávali Severokorejce-turisty. O horské turistice v KLDR zase ale až někdy příště.