Aleš Gill

Návštěva japonského Černobylu

17. 05. 2018 8:04:00
Černobyl. Všichni o něm víme, někteří z nás ho prožili. Největší jaderná havárie všech dob, necelých 900 km od našich hranic. Za kopcem. Ale co Fukušima, téměř na druhé straně světa? O té toho víme strašně málo...

Do Černobylu se pořádají zájezdy, stal se z něj jeden z turistických cílů Ukrajiny. Podobně jako v Osvětimi, Hirošimě nebo Nagasaki se tady neodehrálo nic dobrého, přesto řada lidí podobná místa vyhledává, a myslím si, že je to potřeba - musíme se poučit z vlastní minulosti, abychom nebyli nuceni ji opakovat.

Okolí jaderné elektrárny Černobyl je přísně hlídané. Vyřídit si povolení pro vstup do zakázané zóny není nemožné, ale vyžaduje to znalost procesů ukrajinské byrokracie, a je tak mnohem snazší nechat papírovaní na cestovce či místním nezávislém průvodci, a pak jen přiletět, zaplatit, nechat se na letišti v Kyjevě vyzvednout a o papírování se nestarat.

Jak to funguje ve Fukušimě, je otázka za milión. Oficiálně snad existují tři pásma. Elektrárna a nejbližší okolí, kam by neměl mít přístup nikdo, kdo není zaměstnancem nebo jinak osobou pověřenou. Pak existuje pásmo, kde se nesmí bydlet a přespávat, ale může se tam přes den volně pohybovat. Pak existuje pásmo, kde se může i spát, mohou se sem vracet lidé.

Alespoň toliko teorie. Na internetu je snad několik "oficiálních" map těchto zón, ale žádná opravdu spolehlivá - navíc se v čase mění. V době naší jarní návštěvy se mi ani nepodařilo najít nějakou cestovku, která se návštěvou "fukušimské zóny" zabývá. Možná kdybych uměl japonsky... ale to neumím.

Jaderná elektrárna "Fukušima Daiichi" neboli Fukušima I. je od města Fukušima vzdálená cca 65 km vzdušnou čarou. Jen o třicet kilometrů blíže, než je od centra Prahy Temelín. Samotné město, velké asi jako Brno, tak v podstatě nebylo zasaženo ani radiací, ani tsunami. Jeho jméno je ale, zcela neprávem, zbytkem světa považováno za synonymum druhé nejhorší jaderné katastrofy v dějinách lidstva. Mnohými snad i za zničené, za město duchů, přestože v podstatě s elektrárnou sdílí pouze to jméno (spolu s celou prefekturou).

Naopak městečka přímo v okolí elektrárny, zejména Namie a Tomioka, musela být úplně vyklizena, obyvatelé vystěhováni, a teprve teď, po sedmi letech, se začínají některá místa opět vracet k životu, když Japonská vláda postupně jednotlivé části měst prohlašuje za způsobilé k návratu obyvatel.

My se sem vydáváme autem z půjčovny z cca 100 km vzdáleného města Sendai, které samotné si zažilo své. Nikoliv s radiací, ale se zemětřesením a vlnou tsunami. Cesta nám trvá přes dvě hodiny, jedeme na jih po silnici č. 6, která celou "zakázanou" zónu protíná. Jak jsem psal výše, informací je málo, a tak jedeme naslepo. Víme, že silnice 6 je průjezdná, víme, že se snad dá v nějaké míře pohybovat po městě Tomioka. Nevíme víc.

Jak nám na navigaci ubývají kilometry do cíle, začíná ubývat i provozu. V podstatě na silnici zůstávají jenom ti, co jedou někam dále. Nikdo neodbočuje, křižovatky oranžově blikají, a dost často jsou odbočky zatarasené. Když se snažíme na několika odbočkách sjet doleva, blíže k elektrárně, jsme otočeni hlídkujícími policisty. Ti se tady prý střídají z celého Japonska po čtrnácti dnech. Každopádně dále se nedostaneme, policistům nerozumíme, ale univerzální řeč rukou a nohou je jasná. Sem nesmíte.

V podstatě jsme se dostali do koridoru, ze kterého nelze sjet a odbočit, a často ani zastavit, projíždíme tak kolem elektrárny, aniž bychom ji viděli, až do města Tomioka, kde to vypadá, že režim již není tak striktní. Nikdo tady nehlídá, a slyšíme známý zvuk - někde v dálce se hraje fotbal.

To poslední, co tady po dvou návštěvách černobylské zóny čekáte, jsou zvuky fotbalového zápasu. Zastavujeme na prázdném parkovišti malého prázdného sídliště. Zarostlé chodníky a dětské hřiště dávají tušit, že tady nikdo nebydlí, parkoviště ale není prázdné - parkuje tady dvaadvacet mladíků, co si sem přišli začutat.

Procházíme něčím, co připomíná centrum malého města. Je tady dozimetr, ukazuje poměrně přijatelnou hodnotu, nějaký kulturák, který - byť otevřený - vypadá poměrně mrtvě. Ale používaně, je tady uklizeno, dveře těsní. A před ním je na sloupu anglický nápis "Welcome to Tomioka". Procházím po schodišti jednoho z paneláků nedaleko místa, kde parkujeme. Schody do patra pomalu požírá tráva, ale ve vyšších patrech už není poznat, že by tudy proběhlo zemětřesení, tsunami a radiace.

V Černobylské zóně jsou - asi z bezpečnostních důvodů - všechny dveře otevřené. Tady tomu tak není. Jeden byt je ale odemčený, vstupuji dovnitř. Menší byt, na zemi tradiční japonské rohože tatami. Starší kuchyňská linka, která by, nehledě na havárii, chtěla vyměnit. Záchod, v koupelně netradiční, poměrně obstarožní čtvercová vana. Voda neteče, balkón je zamčený. Byt je prázdný, opuštěný, ale uklizený. Žádné vymlácené okenní tabule, žádný vítr, vytrhané kabely ze zdí, žádná vrstva prachu a knih v prach se obracejících.

Cestou z Tomioky zpět na sever často zastavujeme u opuštěných objektů, v místech, kde se zastavit dá, a zároveň je nehlídá policie. Ta nemůže být všude, ale i tak je s podivem, jaký je propastný rozdíl mezi Japonskem a Ukrajinou. Na opuštěných benzínových pumpách spořádaně čekají odstavené automobily na své majitele. Ano, občas jsou někde vymlácená okna, rozbité nápisy, ale připisoval bych to spíše přírodě, počasí, neúdržbě, než vandalům a sběračům drahých kovů. Samozřejmě si uvědomuju rozdíl sedmi a dvaceti let od havárie (kdy jsem byl v Černobylu poprvé), i to, že část černobylského rumiště mají na svědomí právě autobusy turistů, kteří se tam dnes a denně vypravují.

Restaurace řetězce rychlého občerstvení je "otevřená". Ze zdí popadaly plakáty, sem tam se některá židle uložila ke spánku, ale dvoudenní úklid, revize vody a elektroinstalace, a opět by se tady mohl připravovat gyudon - tradiční japonský pokrm z rýže a masa.

Auta v autobazaru pomalu pokrývá koberec z popínavých rostlin, a s příchodem jara se jistě krásně zazelenají. Benzínové pumpy už benzín nenabízí, továrny, sklady, obchody vypadají, že už ale asi znovu neotevřou. Na první pohled největší rozdíl mezi černobylskými a fukušimskými městy duchů jsou ale již několikrát zmíněná auta. Pokud v osmdesátých letech v SSSR auto někdo měl, tak se v něm evakuoval. Pripjať a Černobyl byly ovšem nad poměry luxusní a jejich obyvatelé tak auta v podstatě nepotřebovali. Tady ovšem aut najdete stovky. Je na nich krásně vidět - a jednou z toho bude krásná studie - jak si jednotlivé modely jednotlivých značek poradí s největším nepřítelem - zubem času.

Asi každý, kdo bydlí nebo pracuje na nějakém tom sídlišti, zná tu tmavě zelenou Felicii, to staré červené Punto nebo vybledlou žlutou Fiestu, pokrytou jehnědy, holubím trusem, vrstvou prachu, pylu a saharského písku, která pomalu rozežírá lak i plech pod ním, a s pneumatikami "až na zem". Takhle ve Fukušimské "zóně" vypadá většina aut, od Jaguárů po luxusní pohřební vůz. Občas se do nich pustily okolní křoviny a za pár let, možná desítek let, je úplně pohltí, zevnitř i z venku. Některá ale mají štěstí - stojí uprostřed asfaltového parkoviště. Kdyby se našel jejich majitel, dofoukal pneumatiky, otočil klíčkem, mohla by snad i nastartovat. Nastartovat, a odjet za lepším životem.

Situace se možná začne pomalu měnit. Japonská vláda se snaží dekontaminovat a města pomalu znovu osidlovat. Navíc v době psaní tohoto článku jsem objevil i malé cestovky či nezávislé průvodce, kteří do zóny a k elektrárně - z lodi nebo člunu - vozí turisty.

Tak uvidíme, třeba třicet let po katastrofě bude japonský Černobyl dál, než ten ukrajinský.

Autor: Aleš Gill | karma: 18.79 | přečteno: 1189 ×
Poslední články autora