Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Návštěva japonského Černobylu

17. 05. 2018 8:04:00
Černobyl. Všichni o něm víme, někteří z nás ho prožili. Největší jaderná havárie všech dob, necelých 900 km od našich hranic. Za kopcem. Ale co Fukušima, téměř na druhé straně světa? O té toho víme strašně málo...

Do Černobylu se pořádají zájezdy, stal se z něj jeden z turistických cílů Ukrajiny. Podobně jako v Osvětimi, Hirošimě nebo Nagasaki se tady neodehrálo nic dobrého, přesto řada lidí podobná místa vyhledává, a myslím si, že je to potřeba - musíme se poučit z vlastní minulosti, abychom nebyli nuceni ji opakovat.

Okolí jaderné elektrárny Černobyl je přísně hlídané. Vyřídit si povolení pro vstup do zakázané zóny není nemožné, ale vyžaduje to znalost procesů ukrajinské byrokracie, a je tak mnohem snazší nechat papírovaní na cestovce či místním nezávislém průvodci, a pak jen přiletět, zaplatit, nechat se na letišti v Kyjevě vyzvednout a o papírování se nestarat.

Jak to funguje ve Fukušimě, je otázka za milión. Oficiálně snad existují tři pásma. Elektrárna a nejbližší okolí, kam by neměl mít přístup nikdo, kdo není zaměstnancem nebo jinak osobou pověřenou. Pak existuje pásmo, kde se nesmí bydlet a přespávat, ale může se tam přes den volně pohybovat. Pak existuje pásmo, kde se může i spát, mohou se sem vracet lidé.

Alespoň toliko teorie. Na internetu je snad několik "oficiálních" map těchto zón, ale žádná opravdu spolehlivá - navíc se v čase mění. V době naší jarní návštěvy se mi ani nepodařilo najít nějakou cestovku, která se návštěvou "fukušimské zóny" zabývá. Možná kdybych uměl japonsky... ale to neumím.

Jaderná elektrárna "Fukušima Daiichi" neboli Fukušima I. je od města Fukušima vzdálená cca 65 km vzdušnou čarou. Jen o třicet kilometrů blíže, než je od centra Prahy Temelín. Samotné město, velké asi jako Brno, tak v podstatě nebylo zasaženo ani radiací, ani tsunami. Jeho jméno je ale, zcela neprávem, zbytkem světa považováno za synonymum druhé nejhorší jaderné katastrofy v dějinách lidstva. Mnohými snad i za zničené, za město duchů, přestože v podstatě s elektrárnou sdílí pouze to jméno (spolu s celou prefekturou).

Naopak městečka přímo v okolí elektrárny, zejména Namie a Tomioka, musela být úplně vyklizena, obyvatelé vystěhováni, a teprve teď, po sedmi letech, se začínají některá místa opět vracet k životu, když Japonská vláda postupně jednotlivé části měst prohlašuje za způsobilé k návratu obyvatel.

My se sem vydáváme autem z půjčovny z cca 100 km vzdáleného města Sendai, které samotné si zažilo své. Nikoliv s radiací, ale se zemětřesením a vlnou tsunami. Cesta nám trvá přes dvě hodiny, jedeme na jih po silnici č. 6, která celou "zakázanou" zónu protíná. Jak jsem psal výše, informací je málo, a tak jedeme naslepo. Víme, že silnice 6 je průjezdná, víme, že se snad dá v nějaké míře pohybovat po městě Tomioka. Nevíme víc.

Jak nám na navigaci ubývají kilometry do cíle, začíná ubývat i provozu. V podstatě na silnici zůstávají jenom ti, co jedou někam dále. Nikdo neodbočuje, křižovatky oranžově blikají, a dost často jsou odbočky zatarasené. Když se snažíme na několika odbočkách sjet doleva, blíže k elektrárně, jsme otočeni hlídkujícími policisty. Ti se tady prý střídají z celého Japonska po čtrnácti dnech. Každopádně dále se nedostaneme, policistům nerozumíme, ale univerzální řeč rukou a nohou je jasná. Sem nesmíte.

V podstatě jsme se dostali do koridoru, ze kterého nelze sjet a odbočit, a často ani zastavit, projíždíme tak kolem elektrárny, aniž bychom ji viděli, až do města Tomioka, kde to vypadá, že režim již není tak striktní. Nikdo tady nehlídá, a slyšíme známý zvuk - někde v dálce se hraje fotbal.

To poslední, co tady po dvou návštěvách černobylské zóny čekáte, jsou zvuky fotbalového zápasu. Zastavujeme na prázdném parkovišti malého prázdného sídliště. Zarostlé chodníky a dětské hřiště dávají tušit, že tady nikdo nebydlí, parkoviště ale není prázdné - parkuje tady dvaadvacet mladíků, co si sem přišli začutat.

Procházíme něčím, co připomíná centrum malého města. Je tady dozimetr, ukazuje poměrně přijatelnou hodnotu, nějaký kulturák, který - byť otevřený - vypadá poměrně mrtvě. Ale používaně, je tady uklizeno, dveře těsní. A před ním je na sloupu anglický nápis "Welcome to Tomioka". Procházím po schodišti jednoho z paneláků nedaleko místa, kde parkujeme. Schody do patra pomalu požírá tráva, ale ve vyšších patrech už není poznat, že by tudy proběhlo zemětřesení, tsunami a radiace.

V Černobylské zóně jsou - asi z bezpečnostních důvodů - všechny dveře otevřené. Tady tomu tak není. Jeden byt je ale odemčený, vstupuji dovnitř. Menší byt, na zemi tradiční japonské rohože tatami. Starší kuchyňská linka, která by, nehledě na havárii, chtěla vyměnit. Záchod, v koupelně netradiční, poměrně obstarožní čtvercová vana. Voda neteče, balkón je zamčený. Byt je prázdný, opuštěný, ale uklizený. Žádné vymlácené okenní tabule, žádný vítr, vytrhané kabely ze zdí, žádná vrstva prachu a knih v prach se obracejících.

Cestou z Tomioky zpět na sever často zastavujeme u opuštěných objektů, v místech, kde se zastavit dá, a zároveň je nehlídá policie. Ta nemůže být všude, ale i tak je s podivem, jaký je propastný rozdíl mezi Japonskem a Ukrajinou. Na opuštěných benzínových pumpách spořádaně čekají odstavené automobily na své majitele. Ano, občas jsou někde vymlácená okna, rozbité nápisy, ale připisoval bych to spíše přírodě, počasí, neúdržbě, než vandalům a sběračům drahých kovů. Samozřejmě si uvědomuju rozdíl sedmi a dvaceti let od havárie (kdy jsem byl v Černobylu poprvé), i to, že část černobylského rumiště mají na svědomí právě autobusy turistů, kteří se tam dnes a denně vypravují.

Restaurace řetězce rychlého občerstvení je "otevřená". Ze zdí popadaly plakáty, sem tam se některá židle uložila ke spánku, ale dvoudenní úklid, revize vody a elektroinstalace, a opět by se tady mohl připravovat gyudon - tradiční japonský pokrm z rýže a masa.

Auta v autobazaru pomalu pokrývá koberec z popínavých rostlin, a s příchodem jara se jistě krásně zazelenají. Benzínové pumpy už benzín nenabízí, továrny, sklady, obchody vypadají, že už ale asi znovu neotevřou. Na první pohled největší rozdíl mezi černobylskými a fukušimskými městy duchů jsou ale již několikrát zmíněná auta. Pokud v osmdesátých letech v SSSR auto někdo měl, tak se v něm evakuoval. Pripjať a Černobyl byly ovšem nad poměry luxusní a jejich obyvatelé tak auta v podstatě nepotřebovali. Tady ovšem aut najdete stovky. Je na nich krásně vidět - a jednou z toho bude krásná studie - jak si jednotlivé modely jednotlivých značek poradí s největším nepřítelem - zubem času.

Asi každý, kdo bydlí nebo pracuje na nějakém tom sídlišti, zná tu tmavě zelenou Felicii, to staré červené Punto nebo vybledlou žlutou Fiestu, pokrytou jehnědy, holubím trusem, vrstvou prachu, pylu a saharského písku, která pomalu rozežírá lak i plech pod ním, a s pneumatikami "až na zem". Takhle ve Fukušimské "zóně" vypadá většina aut, od Jaguárů po luxusní pohřební vůz. Občas se do nich pustily okolní křoviny a za pár let, možná desítek let, je úplně pohltí, zevnitř i z venku. Některá ale mají štěstí - stojí uprostřed asfaltového parkoviště. Kdyby se našel jejich majitel, dofoukal pneumatiky, otočil klíčkem, mohla by snad i nastartovat. Nastartovat, a odjet za lepším životem.

Situace se možná začne pomalu měnit. Japonská vláda se snaží dekontaminovat a města pomalu znovu osidlovat. Navíc v době psaní tohoto článku jsem objevil i malé cestovky či nezávislé průvodce, kteří do zóny a k elektrárně - z lodi nebo člunu - vozí turisty.

Tak uvidíme, třeba třicet let po katastrofě bude japonský Černobyl dál, než ten ukrajinský.

Autor: Aleš Gill | čtvrtek 17.5.2018 8:04 | karma článku: 17.41 | přečteno: 1014x


Další články blogera

Aleš Gill

Změna programu vyhrazena

Jsou cestovatelé, kteří neplánují příliš dopředu a improvizují. A pak jsou tací jako já, kteří mají plán cesty jasně daný a ví, kde budou spát a co budou který den dělat. Ale občas to prostě nevyjde.

3.5.2018 v 8:33 | Karma článku: 9.59 | Přečteno: 436 | Diskuse

Aleš Gill

Japonský fenomén: Šinkansen

Je dost pravděpodobné, že jste o něm už slyšeli. Drahý, ale rychlý a spolehlivý. Legendární japonský vlak, vzor pro všechny světové rychlovlaky. Jaký vlastně je, jak funguje a jak se liší třeba od našich "rychlo-pendolín"?

17.4.2018 v 8:03 | Karma článku: 22.61 | Přečteno: 726 | Diskuse

Aleš Gill

Japonsko: poslední týdny, dny a hodiny před odjezdem

Tímto článkem bych chtěl volně navázat na rok a půl starý článek "Kuchyně individuálního cestovatele", kde jsem rozepsal fáze příprav na samotnou cestu. Teď bych se chtěl věnovat posledním týdnům, až hodinám před odjezdem.

30.3.2018 v 8:43 | Karma článku: 10.23 | Přečteno: 281 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Denis Herák

Cyklo-túra na Hornú Nitru 1 etapa

PRVÁ ETAPA: Štart: Ilava .. Cieľ: Opatovce nad Nitrou ... Celková dĺžka 75.45km ... Celkové Prevýšenie a Klesanie 1800m. Celkový hrubý čas 06:00hod.

22.5.2018 v 13:02 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 3 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Jak se vědomostně připravujete na dovolenou?

Dveře do exotických destinací se pozvolna otevírají dokořán, turistická sezona začíná. Teplé moře a teplý vzduch s azurovou oblohou hlásí Egypt. Je čas se přichystat. I co se znalostí týká.

22.5.2018 v 9:15 | Karma článku: 8.58 | Přečteno: 158 | Diskuse

Pavel Liprt

Benátky poprvé

Každý den strávený ve městě má co nabídnout ze svých zásob kouzel. Benátkám to prostě sluší a ještě dlouho budou uloženy v mém srdci i duši.

21.5.2018 v 18:16 | Karma článku: 9.88 | Přečteno: 156 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend v Berlíně

Pěkný a plnohodnotný prodloužený víkend se dá strávit i ve městě, které ani s přivřením obou očí nelze označit za hezké. Stačí, když je dostatečně zajímavé. Jako třeba Berlín.

21.5.2018 v 15:01 | Karma článku: 14.81 | Přečteno: 497 | Diskuse

Martin Faltýn

10 dní ve Španělsku all inclusive, teda fakt "all" - 4

Když chcete dovolenou all inclusive, tak vám ji Osud zkrátka dopřeje! - A šlape pak po vás, ať se vám to líbí nebo ne. Chtěli jste all inclusive? Tak si to užijte!

21.5.2018 v 8:08 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 1053 | Diskuse
Počet článků 112 Celková karma 14.21 Průměrná čtenost 1287

Jsem rychlocestovatel. Kladu důraz na první dojmy. Ujel jsem 1700 kilometrů v Sýrii za necelé 3 dny a mám pocit, že jsem viděl vše podstatné. Jel jsem na otočku do Japonska - když říkám na otočku, myslím tím na oběd. Mám rád dopravu, dopravní prostředky, letiště, letadla, vlaky, lodě, a hlavně auta. Jsem jedním z prvních Čechů, který si půjčil auto (bez ozbrojeného doprovodu) v Iráku. Na týden jsem dal do zástavy pas bossovi místní maf..., prostě jakémusi kápovi na Jávě, jenom abych ji mohl projet autem. Mým dlouholetým snem byla Severní Korea, což se mi v roce 2015 splnilo. Ve zkratce: Mé okolí si občas myslí, že jsem blázen. V posledních letech mi učaroval volant. Účastnil jsem se rally Budapešť-Bamako, s projel všechny státy USA, a na otočku vyrazil na Nordkapp.

Cestuji pokud možno nalehko, a pokud možno co nejlevněji. Nevyhýbám se stanu (ale nerad ho tahám na zádech), pokud si to situace žádá, nepohrdnu (pokud najdu voucher na 90% slevu) ani pětihvězdičkovým hotelem.

Opuštěná místa, místa, kam se nejezdí, to je moje. Černobyl, KLDR, Afghánistán, Mali...

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.