Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

První sníh v životě aneb "bezdomovci" na sjezdovce

14. 03. 2018 7:54:14
Indie, to je přelidnění, chudoba, ale i s ní kontrastující vlastní vesmírný program. Lidi sem jezdí za jógou, za památkami, ale málokdy do hor. Většina místních nikdy neviděla sníh. Jak tedy vypadá takové zimní letovisko v létě?

K napsání tohoto článku mě přiměl jiný článek na iDnes.cz - Lyžování pod dohledem armády. Když jsem ho četl, uvědomil jsem si, že naše květnová cesta zřejmě nebyla reprezentativní, a v zimě to tam opravdu nějak funguje, fungují tam opravdoví lyžaři a opravdové sjezdovky.

Ve výše uvedeném článku se píše, že poměr zimních a letních návštěvníků je 1:9, a já byl jedním z těch devíti, a měl jsem tak úplně jiné zážitky. Když jsme sem jeli my, překračovaly teploty v nížině pod horami, v Amritsaru, našem výchozím bodě, třicítku. Prostě Indie taková, jakou ji znám z minulé cesty: vlhko, horko, pot, špína, odpadky. Autobus nás během pár hodin přivezl do města Jammu, jednoho ze dvou alternujících hlavních měst svazového státu Jammu a Kašmír. V Jammu je už klima mnohem příjemnější a město láká i k delším procházkám kolem řeky a do zahrad.

Strastiplná cesta jeepem do hor, do Šrínagaru, druhého (letního) hlavního města státu, trvala dobrých dvanáct hodin. V květnu tady ještě není horko, naopak, je příjemné jaro. Miluju tyhle ty horské cesty a přejezdy exotickými vozidly, tady ale, zasažen "Mahárádžovou pomstou", jsem si jízdu příliš neužíval, zato jsem svým nezaměnitelným způsobem využíval veškeré zastávky a dost často jsem tyto zastávky i zapříčinil. Ale článek věnovaný těmto zážitkům by asi, zejména před obědem, číst nikdo nechtěl, a proto následujících osmačtyřicet hodin přeskočíme.

Měli jsme štěstí v neštěstí. Lehčí varianta Mahárádžovy pomsty dolehla i na bráchu, ale nemuseli jsme řešit dilema, zda se vydat podle plánu na další možná dvacetihodinovou cestu jeepem do Lehu. Cesta je totiž stále zasypaná sněhem a tak namísto průzkumu krás Ladakhu nám zůstáváme neplánovaně v Kašmíru, ve fajn hotýlku pár minut pěšky od jezera Dal, a když se nám udělá trochu lépe, můžeme pořádat výlety do okolí.

Na poslední den jsme si naplánovali právě výlet do Gulmargu, indického zimního letoviska na úpatí Himálaje. Cesta jeepem, cca 80 km, i s čekáním asi čtyři hodiny a cestou zpět, nás vyšla asi na tisícovku. Korun. Žádná tragédie, i když autobusem se to zřejmě dá mnohem levněji. Od parkoviště, kde opouštíme našeho řidiče, musíme pěšky. Tedy, nemusíme. Nabízí se nám různí koňo- a oslovodové, kteří by nám rádi pomohli překonat cca kilometr dlouhou cestu k lanovce. Po rovince. A po asfaltu. Samozřejmě tvrdí, že je to daleko. Už je to nějaký pátek, mohu se mýlit, ale víc než kilometr a půl to určitě nebyl. Deset, možná patnáct minut chůze. Děkujeme, jdeme pěšky.

U lanovky je trochu problém koupit lístky, tlačí se tady hodně místních, navíc někteří lístky přeprodávají se ziskem a není snadné se tady vyznat, ale nakonec se daří a my můžeme do fronty. Tady začíná naše první překvapení. Jsme tady dva, jenom s malým batohem, v kalhotách a tričku. Víme, že předpověď počasí je dobrá: jasno, na vrchní stanici lanovky 10-15 stupňů, tady dole přes dvacet. Místní to ale neví, nebo jim to přijde málo. Lanovka je pro místní velmi drahá (není levná ani pro nás) a tak se sem vydává za prvním sněhem v životě spousta Indů z výšepříjmových vrstev. Jejich nemalý majetek je vidět na jejich oblečení.

Tedy byl vidět na jejich oblečení. Někde na cestě od parkoviště, kdy jsme měli plné ruce práce s odháněním koňáků, jsme totiž museli minout jednu nebo více půjčoven "outdoorového vybavení". Sami sice nic nepotřebujeme, ale místní jsou, jako jeden muž, oděni do... do zimního. Není to ale nic, co byste čekali. Vyšší střední třída vypadá jako by prošla Armádou spásy. Staré, obnošené oblečení, většinou o několik čísel větší, než by bylo potřeba, silně připomíná české bezdomovce. Vše je navíc doplněno ryze zimním obutím, pro které se u nás vžil terminus technikus: gumáky.

Ve frontě na lanovku tak jenom v tričku vypadáme jako ve frontě na polívku před nějakou českou humanitární organizací, a řada se posouvá jen pomalu, trvalo nám dobře hodinu, než jsme se dostali na řadu, a vyrazili na první úsek lanovky. V okolí mezistanice se toho moc neděje, sníh je neuvěřitelně mokrý, gumáky opravdu nejsou k zahození. Místní omladina vyhledává lepší místa, kde lze využít pronajaté saně, které jakoby vypadly z Ladových obrázků. Jak je Indie převážně rovinatá, tak místní spíše využívají síly místních Mikešů a nechávají se tahat po rovině, než by využívali výhod, které skýtá nakloněná rovina čtyřtisícové hory.

Tady tedy není nic pro nás, a tak ihned nasedáme na druhou část lanovky, která nás zaveze téměř pod samý vrchol hory Apharwat, a i my preventivně nasazujeme alespoň mikiny. Tady je to se sněhem trochu lepší, ale pořád je teplo, sníh se topí, a nikdo tady, v pravém smyslu slova, nelyžuje. Místní si dělají selfíčka a skupinovky "já a hora", "my a sníh", a ti nejodvážnější se pouští do něčeho, co bych nazval Ski Experience. Lyžařem na zkoušku.

Představte si těch pár místních, kteří horské středisko v zimě opravdu využívají, a umějí lyžovat. Mají tak v Indii jedinečnou kvalifikaci, a neváhají ji využít. Turisti si je najímají, ale opravdu jsem neměl tu drzost zjišťovat, kolik taková sranda stojí. Nikoliv jako instruktory, jako je tomu v podobně vysokých, ovšem civilizovanějších Alpách. Místní se prostě postaví, ve svých přepychových gumácích, na lyže za lyžaře, pevně ho obejmou kolem pasu, a plně se oddají schopnostem daného místního borce. Je jen na něm, zda zvolí - na sjezdových lyžích - klasický běžkařský styl, a rychlostí splašené želvy se, krok sun krok, pustí po vrstevnici, nebo se pustí do něčeho odvážnějšího, co by vzdáleně mohlo připomínat sjezd z velmi pozvolného kopce, který známe z našich socialistických sídlišť.

Rád bych se pustil trochu dál od lanovky, ale nemáme na to boty, a gumové holínky by nám zřejmě nepomohly. Děláme pár fotek a postupně se lanovkami přesouváme zpět do civilizace, ke golfovému hřišti u spodní stanice lanovky a kolem něj k našemu vozu, a dál do nížiny, do Šrínagaru. Viděli jsme dost. Lyžování - zejména takhle v květnu - je v Indii podobný zážitek, jako lyžování uprostřed dubajského pískoviště. Ale o tom zase třeba někdy příště.

Autor: Aleš Gill | středa 14.3.2018 7:54 | karma článku: 12.79 | přečteno: 450x


Další články blogera

Aleš Gill

Tisíc hodin v letadle

Za několik dní mě čeká osm letů v rychlém sledu. Tím posledním pravděpodobně dovrším tisícovku hodin strávenou ve vzduchu na palubě letadel. Dvaačtyřicet dní. Pro hodně cestovatelů je to normálka, někomu to ale může přijít hodně.

21.8.2018 v 6:55 | Karma článku: 10.46 | Přečteno: 271 | Diskuse

Aleš Gill

Do Sovětského Svazu všemi možnými způsoby

Postupně jsem navštívil většinu postsovětských zemí. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem hranice bývalého SSSR překročil pěšky, na kole, autem, autobusem, vlakem, letadlem i lodí. Kromě podhrabání už mě moc jiných způsobů nenapadá.

2.8.2018 v 8:08 | Karma článku: 15.25 | Přečteno: 665 | Diskuse

Aleš Gill

Malý Berlín, vesnice rozdělená zdí

Pád berlínské zdi. Ich bin ein Berliner. Berlínská zeď je symbol rozdělení Německa, slyšeli jste ale o malém Berlíně, vesnici Mödlareuth nedaleko ašského výběžku, která byla rozdělena zdí mezi Východní a Západní Německo stejně?

18.7.2018 v 6:46 | Karma článku: 17.17 | Přečteno: 627 | Diskuse

Aleš Gill

North Coast 500: Skotská Route 66

Před pár lety se několi podnikavců, nebo spíše podnikatelů rozhodlo, že vytvoří na severu Skotska silnici North Coast 500, kterou si jistě budou chtít projet všichni petrolheadi a dálkoví cyklisti ze Skotska, Anglie, i přespolní.

3.7.2018 v 8:01 | Karma článku: 7.64 | Přečteno: 246 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Pavel Liprt

Vodní nádrž Pařížov na řece Doubravě – stejně jako před 105 lety

Dlouhodobé sucho nebo extrémní povodně? Všechno si prožila za dobu své existence tato přehrada. Nyní například odložila vodní kostým a rozhodla se odhalit.

21.8.2018 v 10:37 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 111 | Diskuse

Aleš Gill

Tisíc hodin v letadle

Za několik dní mě čeká osm letů v rychlém sledu. Tím posledním pravděpodobně dovrším tisícovku hodin strávenou ve vzduchu na palubě letadel. Dvaačtyřicet dní. Pro hodně cestovatelů je to normálka, někomu to ale může přijít hodně.

21.8.2018 v 6:55 | Karma článku: 10.46 | Přečteno: 271 | Diskuse

Kateřina Velíšková

Jak se v Izraeli opravuje potrubí

Aneb jak to vypadá, když potřebujete zavolat opraváře vodovodních trubek o šabatu v Jeruzalémě, a co se přitom dozvíte o Česku.

19.8.2018 v 19:00 | Karma článku: 26.01 | Přečteno: 1091 | Diskuse

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Potosí

V dalším díle deníku Jacka a Avokáda se podíváme do hornického města Potosí a hlavně do přilehlých dolů v hoře Cerro Rico, kde se poučíme o středověkém (a stále funkčním) způsobu těžby stříbra a barevných kovů.

19.8.2018 v 17:35 | Karma článku: 12.28 | Přečteno: 196 | Diskuse

Lucie Hejnalová

Něco málo o Turecku (Jak jsme letěli do Turecka díl třetí)

Autobus číslo 615 firmy Ikaros se rozjel z mezinárodního letiště Antalya směr Alanya. Samozřejmě jsem byla přilepena na ulepeném okně. Proč taky ne. Nestydím se za to, že jsem byla natěšená a zvědavá na to, co uvidím.

18.8.2018 v 17:55 | Karma článku: 16.69 | Přečteno: 985 |
Počet článků 118 Celková karma 11.87 Průměrná čtenost 1276

Jsem rychlocestovatel. Kladu důraz na první dojmy. Ujel jsem 1700 kilometrů v Sýrii za necelé 3 dny a mám pocit, že jsem viděl vše podstatné. Jel jsem na otočku do Japonska - když říkám na otočku, myslím tím na oběd. Mám rád dopravu, dopravní prostředky, letiště, letadla, vlaky, lodě, a hlavně auta. Jsem jedním z prvních Čechů, který si půjčil auto (bez ozbrojeného doprovodu) v Iráku. Na týden jsem dal do zástavy pas bossovi místní maf..., prostě jakémusi kápovi na Jávě, jenom abych ji mohl projet autem. Mým dlouholetým snem byla Severní Korea, což se mi v roce 2015 splnilo. Ve zkratce: Mé okolí si občas myslí, že jsem blázen. V posledních letech mi učaroval volant. Účastnil jsem se rally Budapešť-Bamako, s projel všechny státy USA, a na otočku vyrazil na Nordkapp.

Cestuji pokud možno nalehko, a pokud možno co nejlevněji. Nevyhýbám se stanu (ale nerad ho tahám na zádech), pokud si to situace žádá, nepohrdnu (pokud najdu voucher na 90% slevu) ani pětihvězdičkovým hotelem.

Opuštěná místa, místa, kam se nejezdí, to je moje. Černobyl, KLDR, Afghánistán, Mali...

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více




Najdete na iDNES.cz