Nigel Farage na Náměstí Míru

Už dlouho mě nikdo a nic nedonutilo podniknout cestu po nejdelším českém eskalátoru. Až včera. Pro jedny hrdina, pro druhé zrádce, Nigel Farage.

Nemám toho člověka rád a nemám rád jeho politiku, ani politiku strany, kterou sem před volbami přijel podpořit. Ale není důvod si názor opozice nevyslechnout, navíc v podobě určené pro jeho publikum, pro ovečky, které mu s téměř zbožnou úctou naslouchají.

Po nevýrazném proslovu předsedy strany o společných hodnotách, boji proti EU tím, že se stanu členem jejich struktur, abych pak mohl demonstrativně přenechat místo jinému členovi a věnovat se politice na lokální úrovni, přišel Nigel Farage za potlesku ve stoje. Beru to tak, že je to takový zvyk, vítat Brity menšího vzrůstu aplausem, stejného by se zřejmě dostalo Rowanu Atkinsonovi nebo Richardu Hammondovi.

Farage se rozhovořil o pozitivech brexitu a o své misi poté, co opustil svou stranu i zemi v době, kdy jeho myšlenka část národa nadchla. Nutno podotknout že na základě řady smyšlenek, dezinformací a potvrzených lží. Opustil svou zemi a vydal se na misi podpory EUxitu do zemí dalších. Je jasné, že tenhle člověk si hledá svou cestu do učebnic dějepisu, otázka je, kam bude za sto let situován: zda do role zrádce Chamberlaina, nebo hrdiny Churchilla. Farage nevypadal, že by cítil nějakou zodpovědnost za současnou situaci nebo že by měl přiložit ruku k dílu při vyjednáváních. Ať si to řeší Mayová, která sice brexit nechtěla, ale teď ho musí dotáhnout do konce.

Nevybíravými poznámkami na účet vedení EU a čelních představitelů jejích nejvýznamnějších států, zejména Junckera, Merkelové a dalších, si publikum získal, což ale nebylo tak nesnadné, protože drtivá většina v sále se rekrutovala z jeho příznivců a příznivců strany, která ho na Vinohrady pozvala, a musím říct, že jsem to nečekal - čekal jsem alespoň malou opozici, pár lidí s vlajkami EU, trochu toho pískání ze zadních řad, ale nic z toho se nekonalo, když pominu asi čtyři evropské vlajky a šest tichých demonstrantů před vchodem Národního domu, kde se akce konala. Jak sám Farage prohlásil, pokud je tohle všechno co Praha dokáže, pak je s touhle zemí něco špatně.

Projev jsem čekal více méně v podobných kolejích, na výhybce ve formě změny formátu v panelovou diskusi nad otázkami, došlo k lehkému vykolejení vlaku - zřejmě odkaz na komunistickou éru v historii budovy. Moderátorka, byť s pěknou výslovností, měla angličtinu tak špatnou, že nedokázala dotazy z předem připravené internetové stránky, plynule překládat do angličtiny, přestože měla spoustu času si překlad nachystat. Dotazy mohli lidé pokládat nikoliv přímo (tolik svobody jsme si nezasloužili), ale přicházely prostřednictvím webové aplikace. Mělo to tu lehkou nevýhodu, že všechno bylo v režii strany, tj. nejvíce otázek přišlo od místních straníků a sami místní straníci si hlasováním určovali, které dotazy budou a které nebudou položeny. Diskuse dvou řečníků se stejným názorem nad otázkami, položenými jejich následovníky, proto neměla hlubšího smyslu. Snad jen dva, tři dotazy mohly být lehce kontroverzní, nicméně Farage je protřelý řečník, a odpovídá na to, na co chce, ne na to, na co je tázán. Bohužel debata neměla moderátora, který by oba mluvčí do odpovědí tlačil. Jediným vskutku nevídaným pozitivem akce tak byla její dochvilnost - program začal, kdy měl, a skončil, kdy měl, Nigel Farage měl další povinnosti a já taky.

Dle očekávání jsem se nedozvěděl, jaká je alternativa EU. Můžeme vystoupit, a co potom? Můžeme zůstat v NATO, můžeme obchodovat s Británií, s Amerikou, se svými sousedy. Ale co svoboda pohybu? Co svoboda pracovat, kde chci? Strana, která má slovo „svoboda“ v názvu upřednostňuje svobodu sedět za pecí a plácat si bábovičky z českého písečku. Strana, která opěvuje zdi a ploty mezi národy. To je lehce omezené vidění světa. Farage si dokáže i protiřečit a jak vyplynulo z některých jeho tvrzení v Národním domě a následně v Devadesátce na ČT, jsou mu v Británii milejší přistěhovalci z Indie, Pákistánu a ostatních kolonií po desítkách tisíc ročně, než pracovní síla z východní Evropy, byť několikrát vyzdvihl přínosnost Čechů, Litevců a dalších, kteří do Británie přišli. Pár tisíc uprchlíků je riziko, pár desítek tisíc Pákistánců ročně je v pohodě. Tak nevím, začínám se v tom ztrácet.

Sál tleská, ale nerozumím čemu. Jediné pozitivum, ze svého proevropského úhlu pohledu, vidím v tom, že pokud budou hovořit sví ke svým, tak zůstanou na nevolitelných místech, protože taková „debata“, byť ji na internetu vidělo možná dalších pár stovek až tisíců lidí, sice utvrdí podporovatele czexitu (toto slovo tam – byl jsem překvapen – za celý večer nepadlo), ale moc nových nepřinese.

Asi si, na zlepšení nálady, pustím Ódu na radost v podání výše zmíněného Rowana Atkinsona... tedy vlastně Roberta Benningtona.