Není důležité získat víc hlasů, ale vyhrát!?

Už je to tady zase. Již po několikáté v americké historii se stalo – díky "propracovanému systému", kdy hlas každého jednoho Američana nemá stejnou váhu – že se prezidentem stane ten, který dostal méně hlasů. 

Nic s tím nenaděláme. Americký prezidentský systém je postavený na volitelích, různých pravidlech v jednotlivých státech, kde obvykle vítěz bere vše, a je jedno, jestli rozdílem 90:10, nebo rozdílem 51:49. Naštěstí jsme po revoluci slepě nezaměnili "Sovětský Svaz – náš vzor" za "USA – náš vzor". Tedy alespoň co se volebního systému týče.

Ať si o Zemanovi myslím co chci, zvítězil férově, prostě dostal víc hlasů, než Schwarzenberg. To se ale o Trumpovi říct nedá. Trump v celkový číslech prohrál s Clintonovou 45,9% : 48% 47,5% : 47,7%. Nic moc, 0,2 procentního bodu. Přes dva procentní body. Dvě stě tisíc hlasů. Skoro tři milióny hlasů. Ale přesto vyhrál, a všechna světová média ukazují výhru poměrně drtivou, 290 304 volitelů pro Trumpa proti 232 227 pro Clintonovou.

Jak je to možné?

Jednoduchý příklad:

Vezměme si zjednodušené USA se třemi fiktivními státy. Říkejme jim třeba Alankas, Západní Lakota a Potomac. Zjednodušme dále, řekněme, že všechny tři státy jsou stejně velké. A zjednodušme potřetí, každý stát má jenom devět voličů. Alankas je bašta Republikánů, Západní Lakota, tam obvykle drtivě vítězí Demokrati, ale Potomac, ten je záludný a bývá jazýčkem na vahách.

A dopadlo to následovně:

 

StátTrumpClintonVítěz
Alankas63Trump
Potomac54Trump
27Clinton
Celkem1314

 

Celkový vítěz? Trump. Vyhrál ve více státech. Taková už jsou pravidla téhle hry. 

Hry, ve které se americký prezident volí skoro stejně, jako se hraje tenis. 6:5, 0:6, 6:5 - červený vyhrál 2:1 na sety. Co na tom, že vyhrál jenom 12 gamů, a modrý 16. Asi by to byla nuda, kdyby se tenis hrál na sto vyhraných výměn. Ale nejde v politice o víc?

U Republikánů se z takového vítězství stává tradice, stejně se k veslu dostal i George Bush mladší, tomu chybělo, podle našich, evropských měřítek, dokonce více než půl miliónu hlasů, půl procentního bodu. Kdekoliv jinde v "civilizovaném světě" by se prezidentem při stejném výsledku stal Al Gore.

Systém volitelů je starý jako Amerika sama. Každý hlas prostě nemá stejnou váhu. Volíte pro nesprávného kandidáta v nesprávném státě, váš hlas v podstatě propadne. Amerika by se měla zamyslet, zda nechce svůj systém modernizovat. Má pocit, že je vzorem demokracie pro celý svět. Ale občas to vypadá, že si z ní celý svět dělá tak trochu srandu. Stejně jako s urputným trváním na komplikovaném systému kapalných uncí, mílí na galon, a ježčích skoků. Libérie, Barma a USA. Náš vzor.

 

_________
Opraveno na základě konečných výsledků

Autor: Aleš Gill | čtvrtek 10.11.2016 8:02 | karma článku: 16,01 | přečteno: 665x
  • Další články autora

Aleš Gill

Neznámá místa 15: Hitlerův hrad

5.3.2024 v 8:00 | Karma: 14,09

Aleš Gill

Návod na... Safari v Keni (2/2)

1.2.2024 v 8:37 | Karma: 10,59

Aleš Gill

Návod na... Safari v Keni (1/2)

24.1.2024 v 8:02 | Karma: 14,79

Aleš Gill

Autem po Íránu - 4. díl - Ubytování

14.12.2023 v 10:21 | Karma: 16,55

Aleš Gill

Autem po Íránu - 2. díl - Ceny

15.11.2023 v 8:51 | Karma: 21,24

Aleš Gill

Nejlepší nejhorší země - Írán

6.9.2023 v 8:20 | Karma: 17,02

Aleš Gill

Faeřané - národ tunelářů

22.8.2023 v 12:10 | Karma: 13,78

Aleš Gill

Fotoreport - Faerské ostrovy

17.7.2023 v 9:18 | Karma: 22,32

Aleš Gill

Můj první let vrtulníkem

28.6.2023 v 10:38 | Karma: 16,16

Aleš Gill

Neznámá místa 12: Orkneje

25.5.2023 v 9:20 | Karma: 18,93
  • Počet článků 245
  • Celková karma 16,70
  • Průměrná čtenost 1413x
Jsem potápěč. Pokud se ocitnu na břehu moře, neumím se tam jen tak válet. Ze břehu vypadá každé moře stejně, ale svět pod hladinou je pokaždé jiný. Přijdu si stále jako začátečník, a o začátcích s potápěním jsem napsal i knihu První krok pod hladinu.

Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.

Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.

Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.

Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.

Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...

Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.

Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.

 

Seznam rubrik

Oblíbené články

Oblíbené stránky