Reportáž psaná za volantem

Vypadalo to tak jednoduše. Prostě přiletíme, půjčíme si auto, a budeme si čtrnáct dní vozit zadky mezi Atlantikem a Pacifikem. Začalo se to ale komplikovat už v Madridu...

Nikdy by mě nenapadlo, že je letiště v Madridu tak velké. Považuji se celkem za znalce v tomto oboru, uznávám, měl jsem se lépe informovat. Každopádně přestup nás stál nemalé fyzické úsilí vykonané především dopředným pohybem značnou rychlostí, tzv. během. Nic, na co bychom byli z domova zvyklí. Doběhli jsme, ale nedoběhl jeden z našich kufrů. V madridské třídírně si náš kufr zelený s naším kufrem hnědým zamávali a vydali se každý jiným směrem. Jeden do Ameriky, druhý, jak už se tak mezi cestovali občas říká, nejspíš někam na Madagaskar.

Vymysleli jsme geniální plán - ideální auto pro naši cestu je Nissan Altima. Málo žere, v Evropě se proto asi vůbec neprodává, a navíc je velké a pohodlné. Hodiny strávené na Internetu před cestou přinesly ovoce. Právě toto auto je nejčastěji dostupné v nabídce společnosti Dollar. Americké půjčovny obvykle na letištích mívají možnost vybrat si auto z právě dostupných v dané třídě, v našem případě Standard. Tuto třídu má v USA právě jenom Dollar - ostatní mají buď vyšší "Full Size" nebo menší "Mid Size", které má ostatně Dollar v nabídce taky. Problém je, že abychom si Altimu mohli vybrat, musíme, podle webu půjčovny, na letiště Midway. A tak se z hlavního Chicagského letiště, kam jsme se po 24 hodinách na cestě přes Berlín a Madrid dotrmáceli, přesouváme metrem/nadzemkou asi dvě hodiny na letiště Midway.

Nerudný černoch za přepážkou půjčovny se s náma moc nebaví. Buď vám prodám Corrolu jako Standard (ikdyž víme, že je to Midsize), nebo si doplatíte za Camry, což je fullsize, který jste si nezaplatili. Nic jiného nemám. Pak ještě musíme zaplatit za benzín (první nádrž), kterou máme mít v ceně, tj. přebíráme auto s plnou a vracíme prázdnou. A k tomu nám napařili jakousi horentní daň, protože to tak je zřejmě normální. Ale platit "městskou daň" ve výšce třetiny půjčovného? Hrůza - nemáme argumenty, zkusíme to následně vyreklamovat. Bereme Corollu. Smíříme se Rapidem za cenu Superbu?

Na cestu. Nejdřív na večeři ke známým, které vůbec neznáme. Osobně. Facebook má hodně chyb, ale úžasnou vlastnost udržovat kontakt mezi lidmi, kteří se v určitém momentu života někde střetli, a pak ztratili kontakt. My se znali jenom z fóra o ČR, ale tak nějak v kontaktu přes Facebook jsme od té doby deset let. A teď jsme se poprvé potkali. V Michiganu. Snad jim návštěvu oplatím koncem března, letí totiž do Prahy.

Další den se nám vyřešil problém s autem, nikoliv ale kufrem. Ten stále bloudí. Ale v Clevelandu jsme udělali psí oči na paní za přepážkou autopůjčovny, a za hodinu odjíždíme nablýskanou Altimou. Odjíždíme k Niagarským vodopádům. Čekal jsem všechno, ale ne vodopády ve stavbě. Z Americké strany není vidět v podstatě nic, polovina řeky i samotných vodopádů je zamrzlá, koukáme na to celé panorama ale přes soustavu plotů, protože nikoliv vodopády, ale komplet celé vyhlídkové prostranství je v rekonstrukci. Jediné, co tady funguje, je automat na parkování. Osm dolarů za cokoliv nad dvacet minut. Nefungují záchody, návštěvnické centrum, vyhlídkové terasy. Stíháme to za devatenáct. Tohle je vydírání. Příště raději do Kanady.

Průjezd Novou Anglií nám zpestřují kruhové objezdy, kterých jsme napočítali šest. Tohle ze západu USA neznáme. A blížíme se do New Yorku, města, kde by běžný smrtelník autem nikdy jezdit nechtěl. A neměl. My nejsme běžní smrtelníci, jsme Drivermani. Drivermanů ve žlutých taxících a jiných autech je tady ale spousta. Projíždíme spolu s nimi po Times Square a pak dolů po Sedmé Avenue až na Ground Zero. Tam parkujeme, abychom si mohli prohlédnout pomník obětem 11. září, a vystoupat na vyhlídku v novém mrakodrapu. Shledáváme Manhattan poměrně schůdný, není to takový strašák na řidiče, jak by se mohlo zdát. Přijde mi horší provozovat vozidla větší než Fabie na Praze 1, než Superba na Manhattanu. 

Orel přistál. Po několikadenním dohadování se s infolinkou orel, tedy náš zelený kufr, přistál v Chicagu a byl promptně přetransportován na letiště Newark v New Jersey, které jsme udali jako ideální pro vyzvednutí. A on tam fakt čekal. Aleš ho hledal po terminálech, ze mě se stal expert na nenucené popojíždění a postávání po letišti s autem - ušetřili jsme zase osm dolarů za parkovné. Typický Čech, řeknete si, ale podobnou činnost, tj. nenápadné vyčkávání na cosi či kohosi, na letišti spolu se mnou vykonávali řidiči všech barev pleti a tříd aut, od nákupních tašek po limuzíny.

Manhattan nás tak nadchnul (přestože jsme tam oba byli jíž dřív coby pěšáci) a tak projíždíme centrem Washingtonu. Nalevo Capitol, napravo Bílý dům, nalevo Lincolnův památník. Přes most k Pentagonu a nahoru k památníku letectva. Chvilku shlížíme na Arlingtonský hřbitov a pak jedeme dolů. "Aleši, a pamatuješ, tenkrát, jak jsme špatně odbočili a přijeli na parkoviště Pentagonu?"

Nedaleko Washingtonu stavíme na oběd, a jeden děda kouká na naši SPZku. "Michigan?" To je hodně daleko. "Houby Michigan", říkám, "to auto je z půjčovny. My jsme z České Republiky." Očekávám obvyklou reakci typu "OK" nebo "Aaah" což znamená "nemám šajnu, kde co to je a kde to je". Nikdo z moudrý z nebe nespadl, kdo v ČR vám řekně něco bližšího o Nebrasce nebo Oklahomě? Ale odpověď mě dostala. "Jo, Česká Republika, dříve Československo. Praha." Můj táta tam byl v pětačtyřicátém. Jednal tam s Rusákama o hranicích." Svět je malý. Škoda, že nebyl v jednání úspěšnější.

Cesta k Jihu se klikatí státy s obskurními názvy, které pro nás neznamenají nic víc, než vychlazenou whiskey, a nás vede do ucpané Atlanty, kde proto raději nezastavujeme a po dálnici se řítíme do Montgomery, hlavního města Alabamy (věděli jste to? - já ne, takže až se budete příště podivovat, že Američani neznají ČR a Prahu, chytněte se za nos) a ještě dál na jih k Mexickému zálivu, do Mobile.

Další dva dny jedeme až na nutné přestávky od rána do noci. Včera jsme vstávali na pomezí Alabamy a Floridy, dnes večer jsme kousek od hranic s Arizonou. Teď nás čeká příjemnější část dovolené. Vyšetřili jsme dostatek času, abychom stihli nějaké ty národní parky. Protože ikdyž za volantem je občas sranda, musíme si protáhnout kostru nějakým tím trekem. A není k tomu krásnějších míst na planetě, než jsou parky v Utahu.

Pokračovaní příště...