Půjčení auta na Jávě

Jsem motonomád, rád se po zemi, kterou poznávám, pohybuju autem. Spolucestujícím ale svůj pohled na věc přes špinavé sklo a kymácející se stěrače nenutím, je zajímavé občas vyměnit volant za vlak či autobus. Ne ve všech zemích taky dává cestování autem smysl. Občas je půjčení a provoz auta po neznámých komunikacích samo o sobě zajímavé a dobrodružné, podobně tomu bylo na Borneu, a zejména pak právě na Jávě.

Sedmimístný koráb Toyota AvanzaAleš Gill

Na malajském poloostrově jsme měli auto jenom na den, v podstatě jsme se tak přeorientovali na levou stranu cesty, začali si zvykat na volant v pravo, což ostatně hodně usnadnila automatická převodovka a malý provoz. Nebylo to moje první svezení s volantem vpravo, už jsem takhle objel Severní Irsko, takže žádný problém. Půjčovna na letišti, přepážka jako v každé jiné civilizované zemi.Na cestu po Borneu a Jávě jsme se rozhodili pro kombinaci místní dopravy a auta. Po přeletu do Kota Kinabalu, metropole malajské části Bornea, a po dostatečném nabažení se zajímavostí města a okolí, jsme se rozhodli autem projet Sabah, tj. členský stát Malajského královstí podél severního pobřeží ostrova. Předem jsme měli zjištěno pouze tolik, že v Kota Kinabalu půjčovny existují, ale pouze lokální - nadnárodní společnosti tady nejsou, nebo přinejmenším v roce 2011 nebyly. Existují, občas mají i email nebo webové stránky, za to ale nekomunikují. Pošlete deset mailů, dostanete odpověď na jeden, a to ještě na otázku "How much will we pay for cheapest car and where is your office?" (Kolik budeme platit za nejlevnější auto a kde máte kancelář) dostanete odpověď "We are happy to provide car for you" (Rádi vám půjčíme auto). Ve městě, na hotelu vlastním ani v okolních jsme neuspěli, pouze jsme zjistili, že je nějaký místní svátek, hypervíkend, supervánoce nebo tak něco, a kdo může, navštěvuje rodiny a všichni jsou v pohybu. Autopůjčovny tak mají všechna auta rozpůjčovaná, a tudíž je zavřeno.

Nevzdávám se, a odjíždím autobusem na letiště, které vidím jako poslední záchranu. Obcházím pár půjčoven, ale situace je všude podobná. V momentě, kdy jsem se chtěl vzdát, vrátit na hotel a měnit program, se situace obrací - autopůjčovna si našla mě. Auto Perodua Mivy malajské výroby za přijatelnou cenu, s litrovým motorem. Volant vpravo, manuál, umíte jezdit vlevo, umím, díky, klíčky, smlouva, záloha, nashledanou. Za deset minut si to pádím po hlavním městském bulváru na hotel a nevěřím vlastnímu štěstí.Auto má prohozené páčky pro stěrače a blinkry, takže v dešti blikáme, a na křižovatkách stíráme, ale jedeme. Díky autu jsme se dostali na místa, kam bychom se za čtyři dny stihli podívat jen obtížně. Viděli jsme orangutaní rezervaci Sepilok, zažili dosud nepřekonané šnorchlování u ostrova Sibuan (Havaj, Florida i mexický Karibik mohou jen závidět), procházeli jeskyní Gomantong pro otrlé - je plná netopýrů, brouků a havěti všeho druhu a zejména guana, blátíčka z jejich výkalů pokrývajícího všechno po čem jsme chodili. Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní. Navíc Borneo je krásné, byť z něho příliš mnoho nezbývá, většina ostrova je pokryta nekonečnými palmovými plantážemi. Krásu i postupnou destrukci bornejského biotopu neuvěřitelně vystihují snímky vynikajícího fotografa přírody Petra Bambouska - pokud máte dvě minuty času, pusťte si jeho slideshow Modlitba za Borneo.

Druhou část malajského Bornea, Sarawak, jsme naopak projeli místními autobusy a taxíky, stejně tak autobusem jsme přejeli snad jediným oficiálním hraničním přechodem Entikong do části indonéské, do města Pontianak, odkud jsme přelétávali na Jávu.Informace o možnosti půjčení auta na Jávě byly ještě kusejší než v případě Bornea. Jinak poměrně užitečný průvodce Lonely Planet si nevěděl rady, pro motonomády není uzpůsoben. Nezbylo, než prostě přiletět, a začít hledat. S dorozuměním problém nebyl, angličtina, minimálně na letišti, byla stále použitelná. Horší bylo přesvědčit Javánce v boudičkách půjčoven, že si opravdu chceme půjčit auto bez řidiče. Vždyť to nikdo nedělá. Já to ale jinak nechci. Nemám v úmyslu se nechat týden vozit člověkem, kterému budu muset platit jídlo, ubytování, přesčasy a ještě třeba ani nebude umět anglicky a bude s ním těžké pořízení, nebo se mu nebude chtít jet tam, kam potřebujeme. Dostáváme dobrou radu - nechat se odvézt do čtvrti v okolí ulic Prawirotaman a Tirtodipuran (ty názvy si pamatuju jako by to bylo včera), a tam že snad něco seženeme. Není nad čím plesat, jedeme.Město Yogyakarta, kterým se taxík prodírá, nám začíná pomalu ozřejmovat, že půjčovny asi dobře vědí, co dělají. Nicméně to nás nemůže zviklat - kdo někdy řídil auto ulicemi Damašku, Teheránu nebo Káhiry (mě se bohužel zatím týká pouze ten Damašek), má pro strach uděláno. Taxík nás tedy vyhazuje uprostřed ulice (teď si ale nejsem jistý, jestli to byl Tirtodipuran nebo Prawirotaman) i s báglama, a do toho se nám krásně stmívá. Boudu s nápisem "Car Rent" nacházíme záhy, ale je to jenom přeprodávač (moderně bychom řekli agregátor) všech možných služeb. Bágly a hlídku ale nechávám u něho v kanceláři, a on sám startuje skůtr, já naskakuji (po druhé a tuším že i naposled v životě - čtyři kola dobrý, dvě špatný) a míříme si to setmělou ulicí... někam.

Přijíždíme do kanceláře člověka, kterého bych na první pohled odhadl na něco mezi starostou, největším místním podnikatelem, pašerákem drog a správcem místního podsvětí. Prostě správný kmotr. Pokud jste viděli seriál Tráva (Weeds), tušíte, kam mířím - starosta Tijuany a šéf drogového kartelu v jedné osobě - Esteban Reyes. Své ovečky, tudíž auta, měl rozepsané za zády, které se kdy vrátí, kdo ho má, poznávací značky, prostě Excel modrým fixem na bílé tabuli. Vzhledem k tomu, že kromě starých vykopávek na celé Jávě jezdí jenom dva typy osobních aut - Toyota Avanza a Daihatsu Xenia - což jsou dvojčata jako z kolínské automobilky, jenom větší a sedmimístná - nebyl výběr složitý. Pro dva trochu  velké, ale co se dá dělat. Auto bude připravené, stačí zaplatit půl miliónu rupií (nebo tak nějak) na den, pár miliónů kartou zálohu (a to bylo naposled, co se na Jávě dalo platit kartou), a jako záruku, že auto vrátíme, dát do zástavy pas. Jsem si poměrně jistý, že dávat pas jako zálohu není právě v souladu s českým právem, ale co, Bůh je vysoko a Hrad je hodně, hodně daleko.Málokdy se vydávám do vzdálených destinací špatně připraven, a mít s sebou dva pasy patří k mým dobrým zvykům. Vytahuji tedy záložní pas (bez indonéského víza), a předkládám ho "mafiánovi". Listuje odpředu dozadu, odzadu dopředu, a pak se ptá, kde je vízum. Přiznávám barvu a předávám druhý pas. Trochu znejistěl, asi se mu ještě nestalo, že by někdo tahal pasy z klobouku jako králíky, nicméně vízum našel, nechal si vysvětlit, že u nás je legální (a v cestovatelských kruzích poměrně normální) mít pasů vícero.Papírování a formality zabraly nějaký čas, ale smlouva byla v angličtině, karta fungovala a k žádným problémům nedošlo. Než jsme všechno dojednali, bylo auto přistaveno na ulici a stačilo jen naskočit. Nicméně když mi "mafián" auto předával a s úsměvem na tváři mi přál šťastnou cestu, z očí a tónu hlasu jsem četl úplně něco jiného: "Jestli to auto někde roztřískáš, tak ti uřežu hlavu".Celou cestu po Jávě jsme to měli na paměti, ikdyž k žádnému většímu ohrožení auta prakticky dojít nemohlo. Ostrov velikosti (a téměř i tvaru) Československa obývá více než sto padesát miliónů obyvatel. Představte si, že jedete z třímiliónové Ostravy přes třímiliónové Brno do patnáctimiliónové matičky Prahy, jejíž předměstí tvoří miliónová sídliště Kladno, Mladá Boleslav a Benešov. Průměrná rychlost na hlavních tazích (představte si třeba starou silnici od Poděbrad na Hradec) se tak pohybuje ve městech kolem dvaceti kilometrů za hodinu, mimo města... nevím, mimo město, tj. kde v dohledu nebyly domy, jsme byli jen párkrát. Za celý den sedění v autě jsme urazili 300 kilometrů, za týden 1700. A to byly dny, kdy jsme jeli od svítání do soumraku (i déle). A to byl všude (kromě národního parku Baluran) asfalt!

Ale viděli jsme národní park Bromo-Tenger-Semeru, jednu z nejkrásnějších sopečných scenérií, pro kterou jsem se kdysi nadchl na Wikitravelu a dlouho ji toužil vidět. Viděl jsem. Ale znovu už asi neuvidím. Neříkám, že se na Jávu už nevrátím, ale auto už bych si tam asi nepůjčil. Prostě to nebyl až tak dobrý nápad.