Jak jsme se v Sýrii srazili s velbloudem

V několika článcích jsem se zmínil, že jsme měli možnost proletět za 3 dny největší turistická lákadla předválečné Sýrie a podívat se na hranice s Irákem. Nenapsal jsem ale ještě nic o Sýrii samotné - pár odstavců o zemi, kam se (dnes) nejezdí.

Nejen auto je dopravním prostředkem v SýriiAleš Gill

To hlavní, co mě do Sýrie přivedlo, kromě letenky "v akci" od maďarských státních aerolinek Malév blahé paměti, byl křižácký hrad "Krak" - Krak des Chevaliers.Viděl jsem ho kdysi na základce v učebnici dějepisu, a chtěl jsem se tam snad už patnáct let podívat - a splnit si dětský sen. V roce 2010 se to podařilo…

Cesta přes Budapešť do Damašku a dále po krásách této země byla mou první na Blízký východ, navíc první cestou, kdy jsem předem neznal lidi, se kterými pojedu. Všechno se domluvilo po internetu, sešli jsme se až týden před odjezdem v jedné pražské hospůdce. Přesto jsme si výborně sedli, v podstatě jsme byli všichni podobná krevní skupina a tak nebyl problém se na ničem domluvit.

Zařídit syrská víza bylo díky výborně fungující pražské ambasádě jednoduché, půjčit si auto byl ten nejmenší problém - v zemi fungují obvyklé nadnárodní společnosti. Po přistání a imigrační kontrole nás tak na letišti čekali dva pánové se jmény na cedulkách - připadali jsme si jako ve filmu. Dvě auta - dvakrát Nissan Sunny - již byla připravena, jelo nás totiž celkem šest. Poměrně zajímavá skupinka: já, tj. ajťák; student matematiky; profesionální bloger; jihomoravský kápo přes náhradní díly jedné automobilky; prodavač plavek a triatlonista; a pak taky správce a majitel jedněch poměrně známých stránek s lechtivějším obsahem, který žil nějakou dobu v devadesátých letech s rodiči v Izraeli a do kolonky "Navštívili jste někdy okupovanou Palestinu" na syrském vízovém formuláři napsal: NE.

Zpět k autům: vybrali jsme si společnost, která nesídlila přímo na letišti, a tak jsme dovezená auta kontrolovali na parkovišti s baterkou v ruce (přílet ve dvě ráno) a smlouvu podepisovali na kapotě. Zálohu jsme dávali kreditní kartou pomocí imprinteru (žehličky) - snad poprvé v životě, a taky asi i na nějakou dobu naposled.

První den jsme si stihli dopoledne prohlédnout samotný hrad Krak des Chevaliers a odpoledne si dát za pár korun ve stánku v přístavním městě Latakia nejlepší falafel na světě. No, to možná přeháním, na tržišti v Bejrútu, u Damašské brány v Jeruzalémě nebo ve starobylých uličkách Jaffy byl podobně dobrý. Pokračovali jsme na západ, k tzv. Saladinovu hradu, který nás velmi překvapil svou rozlehlostí a zejména tím, že jsme kvůli němu sjeli z hlavních tras a dost jsme ho hledali. Nakonec nám naprosto bez jakýchkoliv postranních úmyslů pomohli dva mladíci, kteří, vědomi si jazykové bariéry, prostě skočili na motorku a vedli nás pět kilometrů vesnicí a lesem přímo k hradu.

Navigaci jsme neměli, a mapa, kterou jsme nafasovali s autem, byla k ničemu. Začala padat tma a nám zbývalo posledních cca 100 kilometrů do Aleppa, krásného historického města, dnes tak těžce zkoušeného občanskou válkou. Latakii a Aleppo spojovala na mapě dálnice, a tak jsme si dali za cíl ji najít. To se povedlo, nějaký neoznačený nájezd tam byl, jezdila po ní, byť sporadicky, auta. Bylo nám jasné, že dálnice není úplně otevřená. Místy chyběl finální asfalt, místy bílé pruhy, sem tam se na dálnici válela hromada štěrku, jinde bylo třeba přejet do protisměru. Tma. Jedeme opatrně, cca osmdesátkou. Já řídím první auto, s druhým autem jsme v kontaktu pomocí vysílaček.

Najednou vidím, že proti mně jede auto s dálkovými světly. Instinktivně ubírám plyn, oslňuje mě, nevidím před sebe, určitě to znáte. Člověk se pak snaží trefit mezi kraj silnice a protijedoucí světla. Když jsem byl tak 60 metrů od něj, uviděl jsem v mém směru neosvětlené auto. Brzdy na podlahu, gumy kvílí, ale místa je málo. Trochu jsem ho ťuknul. V podstatě na jeho autě nic není. Na našem je promáčknutá kapota, zhruba od loga Nissan patnáct centimetrů směrem ke sklu, přibližně uprostřed. Asi jako kdybyste vzali čtyřhrannou tyč, postavili se před auto a praštili s ní do kapoty.

Teď si asi řeknete: blbec, jede tmou po rozestavěné dálnici. Dneska už to vidím taky jinak, ale po bitvě je každý generál. Vzniklou situaci bylo třeba na místě řešit. Snažíme se domluvit s "řidičem" stojícího (neosvětleného), a oslňujícího auta. Prostě tam jen tak stáli a bavili se z okýnka do okýnka. Snažíme se jim vysvětlit, že potřebujeme zavolat policii. Nechtějí, a raději berou roha. Ať je Bašár Adad jakýkoliv, je to v podstatě pokrokový prezident. Kolem hlavních cest jsou poměrně hustě, na střídačku v arabštině a angličtině, informační cedule s nápisem "In emergency call 333" nebo tak něco. Číslem si taky nejsem jistý, ale dobře se pamatovalo, to je jisté.

Voláme. Snažíme se o angličtinu, ale z telefonu se ozývá odpověď "Árabo, Árabo". Tudy cesta nevede, Asadovi úředníci už tak pokrokoví nejsou. Nikdo jiný v dosahu, voláme na číslo, které máme v papírech půjčovny. Angličtina. Hurá. Je auto pojízdné? Je. Nikomu se nic nestalo? Všichni jsou OK. Kam jedete? Do Aleppa. OK, opatrně dojeďte, vyspěte se, a ráno přijeďte k hotelu Sheraton, tam máme pobočku, tam s váma vyřídí, co bude třeba.

Fajn. Jedeme dál, za chvilku se vymotáme ze stavby dálnice a po půl hodině jsme v Aleppu. Netušíme, kam složíme hlavu, nemáme pořádnou mapu, jenom plánek centra. Je dost pozdě. Skládáme se na taxík, který nás měl za úkol dovést k Hodinové věži. Tu máme na mapce a je kolem ní vícero levných hotelů. A štěstí v neštěstí, i náš Sheraton. První lepší hotel u cesty byl naše jasná volba. Dva třílůžáky, stovka v přepočtu za osobu a noc. Bereme. Trochu s lepší náladou jdu do Sheratonu zjistit, jak se to má s autopůjčovnou. Je tam, ráno v osm mám přijít, bouračky řeší šéf Marwan. Fajn, jdeme se najíst, projít pár starobylých uliček... a spát.

Ráno jdu s Kamilem, řidičem druhého auta jakožto svědkem, do půjčovny, ostatní na bazar a prohlídku města. Je osm, Marwan ale nedorazil. Prý v devět. Užíváme si luxusu pětihvězdičkového lobby, hlavně WC tady má poněkud jinou úroveň než v našem hotelu "za stovku". Před devátou Marwan opravdu přichází. Je to padesátník, švihák lázeňský, mluví skvěle anglicky a vysvětluje situaci. Musíme zavolat policii, zaplatíme za protokol asi 500 Kč a pak se uvidí, co dál. Za čtvrt hodinky přijíždí policie. Vysvětlujeme, co se stalo, Marwan překládá. Kreslíme na papír situaci, jenom to, kde se to stalo, si raději necháváme pro sebe. O nehodě na rozestavěné dálnici, byť jsme na ní nebyli sami a vjezd na ni nebyl nijak zahrazený, by asi nechtěli slyšet.

Policajti chtějí vědět, kde se to stalo. Chtějí se tam s náma jet podívat. Při nejlepší vůli bychom to nenašli, byla noc. Kreslím na mapu z půjčovny naši trasu z Latakie, na Saladinův hrad, a pak šipku do Aleppa a na ni kruh s poloměrem tak padesát kilometrů. Někde tady se to stalo, říkám a kroužím propiskou stále dokola. Policajti rezignují. Žádnou zprávu psát nebudeme, není co řešit. Není protokol, tak ani není co platit.

S pomocí Marwana se nám podaří otevřít a trochu narovnat vyboulenou kapotu. Ptám se, co dál, jestli bude nějaké náhradní auto. Žádné nemám, nejdřív zítra. Ale můžete jet tady s tím, pod kapotou vypadá dobře. Jenom musíme ještě zajet na pojišťovnu. Bereme, den ztráty by pro nás byl horší. Na pojišťovně vypisuju anglicky protokol, a nakonec to vypadá, že nebudeme platit nic. Vracíme se k hotelu, parkujeme, a jdeme najít zbytek skupiny.

Velkým štěstím se nám tak podařilo malým nabouráním nenabourat zásadně plán a vyrazili jsme dál, na Asadskou přehradu, do rozvalin římského Sergiopolisu, k hlavní turistické atrakci Sýrie, antickému městu Palmýra, na již zmíněnou hranici s Irákem, a nakonec i na noční prohlídku hlavního města - Damašku. Kdekoliv jsme pak s nabouraným autem vzbuzovali zájem domorodců. A všude pak všeobecné veselí hláškou "Camel... Crash!".

Přátelé se mě často ptají: Kde se ti líbilo nejvíc. Přes všechno, co jsem výše popsal, často říkám, zejména při současné mediální masáži o válce menšího a většího zla, že v Sýrii - na podobně přátelské "domorodce" jsem totiž zatím narazil pouze v iráckém Kurdistánu.