Cesty do Mordoru

Na hraniční přechody v EU pomalu zapomínáme. Jakmile však Unii opustíme, narážíme na hraniční překážky, které jsou dost tvrdou realitou jak pro místní, tak pro cestovatele. Nejhorší jsou pak přechody mezi zeměmi, které spolu nemají zrovna přátelské vztahy.

Někdy může být inspirací k cestě ukazatel u cestyJan Dolejš

Jak se Evropská Unie a Schengenský prostor pomalu rozrůstá, můžeme po zemi překonávat obrovské vzdálenosti, z Finska do Portugalska, z Norska do Řecka, bez nutnosti jedinkrát vytáhnout občanku z peněženky. Natož pas. Je to luxus, na který se rychle zvyká. Nejbližší opravdový hraniční přechod tak překonáváme obvykle směrem na východ - na Ukrajinu. Téměř vždy při přecházení pozemních hranic, ať už autem, autobusem, vlakem nebo pěšky, mám podvědomý pocit, často podpořený chováním jednak místních a "spolupřecházejících", tak často i pohraničníků a celníků, že přecházím mezi jinými světy. Často mezi "tím správným" světem, a "tím špatným". Mezi tou tolkienovskou hodnou Středozemí hobitů, trpaslíků a elfů, a černým, nebezpečným Mordorem. Několik takových míst bych vám chtěl přiblížit.

První Mordor

Poprvé mě tahle souvislost s Pánem prstenů napadla na benzínce v předrevoluční Sýrii. Při zpáteční cestě z Palmýry jsme se rozhodli, že si uděláme malou zajížďku, a pojedeme se podívat na hranice s Irákem. Podobnost s Mordorem byla nasnadě - o Sýrii v televizi, ač to dnes zní téměř neuvěřitelně, nebylo v roce 2010 vidu ani slechu. O Iráku každý den jenom to nejhorší. Prostě nás lákalo alespoň nakouknout přes čáru - víza jsme samozřejmě neměli. Jenomže jsme neodhadli nádrž, a povážlivě nám začal docházet benzín. Zastavili jsme tedy na benzínce v místě, kde se cesta větvila. Klasika. Netradiční bylo, že benzínka byla zavřená. Stane se. Od místních jsme zjistili, že další je sto kilometrů směrem na Damašek. Benzín na sto kilometrů se podařilo vyšmelit za hrozné peníze od místního překupníka z kanystru, ale mohli jsme jet dál? Na Damašek nechceme. "Co tímhle směrem?," a ukázal jsem doleva k irácké hranici. Je tam benzínka? Ten pohled na nás bych vám přál vidět. Tam? Tam je přece Irák! Na Syřanovi bylo jasně vidět, že Irák je největší zlo na světě.

Benzínka tam nakonec byla, cesta pouští po prázdné široké asfaltce, kde jsme mohli pádit s větrem o závod, byla úžasná. Dojeli jsme k čáře, kde se samozřejmě nesmělo fotit. Pohraničník, který čáru (a zákaz focení) střežil, uměl trochu anglicky, tak jsme se s ním na chvíli dali do řeči a jeli sto kilometrů zpět. Stálo to za to. Viděli jsme do Iráku. Dostali jsme SMS "Welcome to Iraq" (a někteří ze spolucestujících pak začali "Welcome to" esemesky i sbírat).

Mordor v Mordoru

Náhoda tomu chtěla, že jsem po návratu narazil na speciál Top Gearu, ve kterém pánové Clarkson, Hammond a May měli absolvovat cestu z Iráku do Betléma. Uvědomil jsem si, že severní část Iráku, při hranicích s Tureckem a Íránem, v podstatě ani není Irák. Neplatí tam irácká víza (a turistická v Iráku neexistují), ale víza tam vydává Kurdská samospráva. Na přechodu. A zadarmo. Chvilku nás lákalo to vyzkoušet, stačila jenom akce polských aerolinek a už jsme seděli v letadle z Varšavy do Istanbulu. Po Turecku lítá nízkonákladových aerolinek několik, takže sehnat přípoj do Diyarbakiru nebyl žádný problém.

Větší problém byl najít hotel, o tom ale zas jindy. Dostat se na autobusové nádraží jsme museli částečně po svých, tam nás ale překvapilo, jak je to snadné. Za čelním sklem autobusu blikala cílová města: Cizre, Dohuk, Irbil, Bagdad. Zaplatili jsme jízdenky a vyrazili. Z přechodu mezi tureckým Silopi a iráckým Cizre se vyklubal jeden z nejpříjemnějších hraničních přechodů, přes který jsem přecházel. Nejdřív nás sice vyvedli z autobusu a vysbírali nám pasy, pak jsme ale byli usazeni do čekárny, dostali zdarma čaj, a cca půlhodinku čekali, až nás zkomolenými jmény zavolají k okénku. Tourist? Yes. Welcome to Kurdistan. Kurdské vízové razítko přes celou stránku v pase, můžeme nastupovat!

Namlsáni Top Gearem, snažili jsme se z naší základny v Irbílu udělat půjčeným autem okruh podobně, jak jsme to znali z televize. Cesta nás zavedla až na íránské hranice, na hraniční přechod. Překročit jsme je nechtěli, jen někteří z nás nutně potřebovali esemesku "Vítejte v Íránu". Někteří ji myslím i dostali. Iráčané (Kurdové) z příhraniční vesnice si ale mysleli, že chceme jet přes hranici. Nechápali to. Chytali se za hlavu, ukazovali směrem k hranici, a pokřikovali "terorist, terorist, Iran - terorist". Hodné Turecko, zlý Irák. Hodný Irák, zlý Írán. Všechno je relativní.

Korunu tomu všemu nasadili Turci při zpáteční cestě. Na stejném přechodu, kterým jsme do Mordoru, pardon, do Iráku, projížděli hodinu, nás "kontrolovali" hodin sedm. Původně jsme plánovali, že do nedalekého Cizre dojedeme v devět večer. Byli jsme tam ve tři ráno. Co se dělo poté, mi málokdo věří:

Zpět do Istanbulu jsme přes Ankaru odlétali z města Siirt, jednoho ze sídel kurdského odporu v Turecku. Města, kam nikdo nejezdí. Kam ministerstvo zahraničí (nejen naše, ale podle informací z Top Gearu i to britské) nedoporučuje vůbec jezdit. Už cestou tam, autobusem z Cizre, jsme byli několikrát zastaveni tureckou armádou, autobus byl prohledáván, my legitimováni. Jakmile jsme vystoupili, zjistili jsme, že ve městě je atmosféra hustá jako mlha nad rybníkem Brčálníkem. Každou chvíli mohlo dojít na nějakou melu. Na náměstí byl proturecký transparent, a prý se připravovala proturecká demonstrace. Něco, jako by v Barceloně chtěli demonstrovat odpůrci odtržení Katalánska, navíc za asistence armády. Do toho všeho se k nám přimotal asi jediný anglicky mluvící člověk ve městě. Chtěl vidět naše pasy, prý čistě ze zájmu, ptal se, odkud jedeme, kam jedeme, co jsme tam dělali, koho jsme viděli. Lžeme, jako když tiskne - nevypadá to, že bychom si vyprávěním o zážitcích s úžasně milými Kurdy v Iráku mohli nějak pomoci. Zkrátím to, vyklubal se z něj agent turecké tajné policie. V podstatě jsme byli rádi, že nám za pár hodin letí letadlo. Agent nás totiž nespustil z očí. Chápeme ho. Chystáte protikurdskou demonstraci ve městě plném Kurdů, a do toho se vám ve městě objeví sedm batůžkářů. V podstatě nás nakonec posadil na spolehlivý taxík a nechal odvést na letiště, kde už nás čekal další agent. Ten nás provedl všemi procedurami a posadil do letadla. Letadla plného dvacetiletých, na krátko ostříhaných, do hnědo-zelena oděných Turků. V Ankaře jsme si konečně oddechli. Vzpomeňte si na tenhle článek, až příště poletíte do Antalye. Turecko není jen Istanbul a teplé moře, ale i poměrně nechutně represivní centrální vláda a její menšiny utlačující armáda. Ikdyž v poslední době se začali vybarvovat a už je jejich nátura občas vidět i v televizi.

Drogy, závadné fotografie?

Úplně největší Mordor byl ale Afghánistán. O tom si na celém světě nemyslí nikdo nic dobrého. Přesto jsme se tam vydali, zdokumentovat, že to tak horké není. Alespoň ne na celém území. Letět přímo do Kábulu nebo Mazare Šaríf není nejlevnější, využili jsme proto akci UTAiru a letěli jsme do Taškentu a dále vnitrostátní linkou Uzbekistan Airways do Termezu. Z letiště už to bylo na Friendship Bridge, Most Přátelství (možná ho znáte z filmu Soukromá válka Charlieho Wilsona), jen dvacet kilometrů taxíkem. Tento most přes řeku Amudaryu, oddělující Uzbekistán na severu a Afghánistán na jihu, spojuje dva naprosto rozdílné světy. Nikdo nám tentokrát neříkal, že jdeme do Mordoru. To jsme věděli sami.

Přechod je zařízený pro kamiony a vlaky. My šli pěšky s batohy na zádech. Dlouho jsme nevěděli, jestli nás jako pěší vůbec pustí. Pustili. Sice nám (Uzbeci) důkladně prohrabali všechny věci, ale bez problémů nás pustili dál. Na most. Ten jsme tedy překročili pěšky. Na afghánském břehu nás přivítal nápis "Welcome to Afghanistan" s podobiznami dvou největších Afghánců: Prezidenta Karzaje a Ahmada Šáha Masúda, politika a vojevůdce v tažení proti Sovětům. První voják v dohledu nám pokynul, že se můžeme vyfotit. Afghánská kontrola byla pak proti Uzbecké jenom slabý odvar. Kontrola víz, razítko, Enjoy your stay in Afghanistan.

Když jsme se po týdnu vraceli taxíkem k přechodu zpět, nic moc jsme nečekali. Alespoň já jsem neměl představu, co bude. Afghánci brali výstup ze země poměrně seriózně. Nechali nás vytáhnout pár věcí z batohu, ptali se na pár věcí, které neznali, my jsme se jim to snažili vysvětlit. Razítko, a vzhůru přes most.

Uzbeci ovšem - hrůza. Nejdříve kontrola obsahu paměťových karet. Žádné sofistikované řešení, pěkně jednu fotku po druhé. Já měl ve foťáku 9000 fotek. Převážně z Indie, USA, Malajsie. Jak to vysvětlit - rusky jsem tehdy ještě neuměl, ale Slovan s Uzbekem vždycky společnou řeč najde. Na hranici musí najít. Fotky prošly, jde se dál. Rentgent zavazadel. OK. Všechno ven. Rozbalit. Spacák naruby. Špinavé ponožky naruby. Léky z krabiček. Počkejte, přijde expertka na léčiva. Co je tohle? Analgetika. OK. Co je tohle? Antibiotika. Kapky do nosu. Náplasti. Vědomi si toho, že úroveň zdravotní péče v Afghánistánu, zejména mimo Kábul, bude na úrovni devatenáctého století, měli jsme všichni lékárničky jak pro malou polní nemocnici. Ptali se na každou blbost. Otvírák. Kapesní nožík. Zápalky. Peníze. České. Uzbecké. Afghánské. Dolary. Omylem přibrané švédské koruny, o kterých jsem neměl ani tušení, že je mám. Afghánské známky. Proč? Jsme filatelisti. Co je tohle? Chleba. Byl čersvý, ještě voněl, poznat chleba snad museli. Ne chleba, co je tohle? Noviny, ve kterých byl zabalený. Umaštěné noviny, ty celníka zaujaly ze všeho nejvíce. Nerozuměli jsme tam ani datum, celé to bylo popsané perským písmem, pravděpodobně v jazyce darí nebo paštó. Celník tušil, že narazil na správnou stopu. Zabalili jsme chleba do špiónských depeší, nebo přinejmenším protiuzbeckých pamfletů. Narychlo přivolaná lingvistka se jenom usmívá a mávnutím rukou dává signál, že vsjo charašo.

Když tedy naše zavazadla, válející se na kousky rozebraná po podlaze, přesvědčují celníka, že jsou "čistá", odvádí si nás po jednom do vedlejší kanceláře. Svlíknout. Do naha. Prohmatává břicho. Náš fotograf ho měl zřejmě moc pevné. Nebo měl moc dlouhé vousy (které si schválně nechal narůst, aby v Afghánistánu zapadl. Vypít dva litry vody, uvidíme, co to s tebou udělá. Neudělalo to nic. Tak se sbalte a jděte. Měl pocit, že to bude trvat tak dvě minuty. Kdo jste balili sedmdesátilitrový batoh do neznáma, víte, že to prostě dvě minuty netrvá. Celník nad náma ještě čtvrthodinu nervózně stepuje. Poslední budka, zdravotní kontrola. Změřit teplotu, OK, běžte. Raději nedomýšlíme, co by se stalo, kdyby někdo z nás překročil sedmatřicetistupňovou mez.

Jsme zpět v relativní civilizaci, ale nemáme pocit, že bychom šli do lepšího. Možná, že právě naopak. Země, které nám média popisují jako peklo na zemi, mají obvykle velmi milé obyvatele. Ale stačí jeden šílený vůdce nebo skupinka ozbrojených bláznů, a média dokáží zemi v očích miliard lidí proměnit... v Mordor.