Davy Čechů v Uzbekistánu

Psal se rok 2011 a nám se naskytla možnost navštívit poměrně neobvyklou destinaci - Uzbekistán. Ruská aerolinka UTAir právě otevřela novou linku z Brna do Moskvy, a buďto záměrně, nebo nějakým nedopatřením, nabízela za čtyři tisíce letenky přes Moskvu do uzbeckého Taškentu. Koupili jsme tedy letenky a čekali na den odjezdu...

Čtyři Češi na uzbecké vnitrostátní lince neletí každý denAleš Gill

Získání víza do této pozoruhodné středoasijské postsovětské země není jednoduché, je to malý byrokratický porod, ale zase to není žádná tragédie – když člověk zjistí, jak na to, nehrozí, že by víza nedostal. Víza jako taková jsou ale námět na samostatný článek, protože kdo příliš necestuje mimo Evropu, tak o nich má, jako ještě před několika lety já, značně zkreslenou představu. Nicméně byrokratické překážky jsme překonali, a jednu březnovou sobotu se před jedenáctou hodinou naše čtyřčlenná skupina setkává na brněnském letišti s dalšími Čechy. Na tom není až tak nic neobvyklého, kdo jiný by tady taky měl být. Nicméně jak postupujeme přes letištní procedury směrem k odletové bráně, zjišťujeme, že letadlo nebude plné Rusů, jak jsme čekali, ale letí téměř výhradně Češi. Chápeme, do Moskvy, lukrativní destinace.

Nicméně dáváme se s několika z nich do řeči, převážně s dalšími batůžkáři, a zjišťujeme, že Taškent, a nikoliv Moskva, je jejich cílovou destinací. Na moskevském letišti Vnukovo, které ještě na tranzit cestujících bez ruských víz před dvěma lety nebylo zařízeno, zažíváme nejen my, ale i ruští celníci, mírně řečeno překvapení. Přibližně třicítka vůbec nebo špatně rusky mluvících cestujících bez víz vypadla z letadla odkudsi z Evropy, z jaké

hosi „Brno“, a chtěla by pokračovat do Uzbekistánu. Netypické. Vizy u vas nět? Nu, charašo... Posbírali nám pasy s tím, že nám nechají vystavit palubní lístky na návazný let do Taškentu, dají tranzitní razítko a pustí nás k odletové bráně.

V tomto „tranzitním“ prostoru, jakési lepší chodbě, je sedaček tak akorát pro nás. Čekáme půl hodiny, tři čtvrtě. Jeden spolucestující, vybavený vodkou z duty-free v Brně, dosáhl kritického maxima své výdrže. Hodina pryč. Máme na tranzit celkem čtyři, tak jsme zatím v klidu. Kdo umí trochu rusky, jde se občas zeptat někoho z celníků, jak to vypadá. Dvě hodiny pryč. Začínáme být nervózní. Nic se neděje, celníci vypadají, že nic nedělají. Asi si tak trochu bezcelně celní. Občas chodí kouřit k nám na chodbu. Kuřácká zóna je od jinak nekuřáckého prostoru oddělena typicky ruským vynálezem - čárou na zemi.

Třetí hodina odbila a do odletu našeho letadla zbývá už jenom jedna. Už se chodí celníků ptát i ti, co neumí rusky - snaha o angličtinu ze strany celníků veškerá žádná - Vnukovo prostě s cizinci s jiných než postsovětských zemí nepočítá. Není tady kromě WC a kuřáckého "čtverce na podlaze" vůbec nic. Nakonec ale ve dvou vlnách přichází celník a pasy rozdává. Pouštějí nás o patro výše, kde je jedna předražená restaurace, pár obchodů, a naše brána. Sláva, vyhráli jsme. Na cestě zpět nás bude čekat podobné martýrium, ale nevadí, to teď neřešíme.

Na letišti v Taškentu opět téměř celá česká skupina (někteří mají již víza v pase) míří k okénku konzula, který by nám na základě internetové žádosti a zvacího dopisu měl víza vydat. Jsou ale čtyři ráno - konzul spí. Pod tíhou faktu, že v "území nikoho" zůstala dobrá dvacítka Čechů (a nutno dodat, že pár Slováků), se konzul odkudsi připotácel a jal se svého razítka. Dobrá věc se podařila, Češi se rozprchávají na vše strany.

My, ještě s dalšími dvěma skupinkami odkudsi z Moravy, se taxíkem přesouváme na vnitrostátní terminál. Odlétáme do Nukusu, ostatní Češi jinam, do Buchary či Samarkandu. V Nukusu, na samém západě země nedaleko Aralského jezera, jsme žádné turisty nepotkali.

Žádné, ne jenom Čechy. V turistických centrech, Chivě, Buchaře a Samarkandu, už byla situace jiná. Když už nic více, tak tato tři lákadla chce vidět každý turista, a je to znát. Zejména v Chivě byl podíl českých turistů ke všem ostatním ze zemí mimo bývalý Sovětský Svaz tak fifty fifty.

V Buchaře a Samarkandu, které jsou výrazně větší, už samozřejmě tolik Čechů nepotkáváme, ale občas narazíme na skupinky, které známe z tranzitního prostoru. Narážíme samozřejmě i na další, kteří přiletěli pár dní před námi, anebo pár dní po nás. Začínáme – my, Češi jakožto národ – být nápadní. Majitelka hotelu v Buchaře, který jsme, vědomi si výrazného převisu nabídky nad poptávkou, usmlouvali asi na 6 dolarů na hlavu se snídaní, se nás zeptala: "Vloni jsem tady měla celkem dva Čechy. Letos už patnáct, a to je teprve začátek března. Co se děje?" Vysvětlovali jsme, že nové spojení do Moskvy, dobrá cena.

Ale stejně – jedna nová linka, jedna akce jedné letecké společnosti, a místní si začínají všímat, že něco narušilo rovnováhu – hodně místních nám tvrdilo, že nejpočetnější skupinou zahraničních turistů byli, z jakéhosi mě neznámého důvodu, Francouzi. Až do roku 2012. I my jsme Francouze potkávali, ale výrazně méně, než Čechy.

Samozřejmě nevím, kolik Čechů se v roce 2012 do Uzbekistánu touto cestou vydalo. Vzhledem k opakování cenové akce o pár měsíců později, ale ještě před prvním odjezdem, jsem letenky koupil znovu a spojil druhou návštěvu Uzbekistánu, tentokrát v květnu, s návštěvou Afghánistánu, alespoň jeho relativně bezpečné části. Podruhé jsme viděli jiný Uzbekistán – oproti teplotám kolem nuly v březnu, bylo koncem května nádherně teplo, rozkvetla náměstí, začaly stříkat městské fontány.

Možná to byl bláznivý nápad, ale Uzbekistán nás okouzlil – zajímavé památky, nízké ceny, levná vodka. Autoritářský režim drží uzdu země stále poměrně pevně v rukou, a tak vzniká postsovětský skanzen. Skanzen, ve kterérm mají místní problém koupit zahraniční auto, často dochází benzín, zahraniční turisté platí desetinásobné vstupné, policie je zkorumpovaná, místní nesmí ubytovávat turisty a turisté smí bydlet jen tam (alespoň oficiálně), kde k tomu mají státní povolení. Skanzen, který přes to všechno stojí za návštěvu, a jistě stojí za to, abych o něm napsal více. A pár nápadů už mám, protože o paradoxní zážitky nebyla nouze.