Davy Čechů v Uzbekistánu
Čtyři Češi na uzbecké vnitrostátní lince neletí každý denAleš Gill
Získání víza do této pozoruhodné středoasijské postsovětské země není jednoduché, je to malý byrokratický porod, ale zase to není žádná tragédie – když člověk zjistí, jak na to, nehrozí, že by víza nedostal. Víza jako taková jsou ale námět na samostatný článek, protože kdo příliš necestuje mimo Evropu, tak o nich má, jako ještě před několika lety já, značně zkreslenou představu. Nicméně byrokratické překážky jsme překonali, a jednu březnovou sobotu se před jedenáctou hodinou naše čtyřčlenná skupina setkává na brněnském letišti s dalšími Čechy. Na tom není až tak nic neobvyklého, kdo jiný by tady taky měl být. Nicméně jak postupujeme přes letištní procedury směrem k odletové bráně, zjišťujeme, že letadlo nebude plné Rusů, jak jsme čekali, ale letí téměř výhradně Češi. Chápeme, do Moskvy, lukrativní destinace.
Nicméně dáváme se s několika z nich do řeči, převážně s dalšími batůžkáři, a zjišťujeme, že Taškent, a nikoliv Moskva, je jejich cílovou destinací. Na moskevském letišti Vnukovo, které ještě na tranzit cestujících bez ruských víz před dvěma lety nebylo zařízeno, zažíváme nejen my, ale i ruští celníci, mírně řečeno překvapení. Přibližně třicítka vůbec nebo špatně rusky mluvících cestujících bez víz vypadla z letadla odkudsi z Evropy, z jaké
hosi „Brno“, a chtěla by pokračovat do Uzbekistánu. Netypické. Vizy u vas nět? Nu, charašo... Posbírali nám pasy s tím, že nám nechají vystavit palubní lístky na návazný let do Taškentu, dají tranzitní razítko a pustí nás k odletové bráně.
V tomto „tranzitním“ prostoru, jakési lepší chodbě, je sedaček tak akorát pro nás. Čekáme půl hodiny, tři čtvrtě. Jeden spolucestující, vybavený vodkou z duty-free v Brně, dosáhl kritického maxima své výdrže. Hodina pryč. Máme na tranzit celkem čtyři, tak jsme zatím v klidu. Kdo umí trochu rusky, jde se občas zeptat někoho z celníků, jak to vypadá. Dvě hodiny pryč. Začínáme být nervózní. Nic se neděje, celníci vypadají, že nic nedělají. Asi si tak trochu bezcelně celní. Občas chodí kouřit k nám na chodbu. Kuřácká zóna je od jinak nekuřáckého prostoru oddělena typicky ruským vynálezem - čárou na zemi.
Třetí hodina odbila a do odletu našeho letadla zbývá už jenom jedna. Už se chodí celníků ptát i ti, co neumí rusky - snaha o angličtinu ze strany celníků veškerá žádná - Vnukovo prostě s cizinci s jiných než postsovětských zemí nepočítá. Není tady kromě WC a kuřáckého "čtverce na podlaze" vůbec nic. Nakonec ale ve dvou vlnách přichází celník a pasy rozdává. Pouštějí nás o patro výše, kde je jedna předražená restaurace, pár obchodů, a naše brána. Sláva, vyhráli jsme. Na cestě zpět nás bude čekat podobné martýrium, ale nevadí, to teď neřešíme.
Na letišti v Taškentu opět téměř celá česká skupina (někteří mají již víza v pase) míří k okénku konzula, který by nám na základě internetové žádosti a zvacího dopisu měl víza vydat. Jsou ale čtyři ráno - konzul spí. Pod tíhou faktu, že v "území nikoho" zůstala dobrá dvacítka Čechů (a nutno dodat, že pár Slováků), se konzul odkudsi připotácel a jal se svého razítka. Dobrá věc se podařila, Češi se rozprchávají na vše strany.
My, ještě s dalšími dvěma skupinkami odkudsi z Moravy, se taxíkem přesouváme na vnitrostátní terminál. Odlétáme do Nukusu, ostatní Češi jinam, do Buchary či Samarkandu. V Nukusu, na samém západě země nedaleko Aralského jezera, jsme žádné turisty nepotkali.
Žádné, ne jenom Čechy. V turistických centrech, Chivě, Buchaře a Samarkandu, už byla situace jiná. Když už nic více, tak tato tři lákadla chce vidět každý turista, a je to znát. Zejména v Chivě byl podíl českých turistů ke všem ostatním ze zemí mimo bývalý Sovětský Svaz tak fifty fifty.
V Buchaře a Samarkandu, které jsou výrazně větší, už samozřejmě tolik Čechů nepotkáváme, ale občas narazíme na skupinky, které známe z tranzitního prostoru. Narážíme samozřejmě i na další, kteří přiletěli pár dní před námi, anebo pár dní po nás. Začínáme – my, Češi jakožto národ – být nápadní. Majitelka hotelu v Buchaře, který jsme, vědomi si výrazného převisu nabídky nad poptávkou, usmlouvali asi na 6 dolarů na hlavu se snídaní, se nás zeptala: "Vloni jsem tady měla celkem dva Čechy. Letos už patnáct, a to je teprve začátek března. Co se děje?" Vysvětlovali jsme, že nové spojení do Moskvy, dobrá cena.
Ale stejně – jedna nová linka, jedna akce jedné letecké společnosti, a místní si začínají všímat, že něco narušilo rovnováhu – hodně místních nám tvrdilo, že nejpočetnější skupinou zahraničních turistů byli, z jakéhosi mě neznámého důvodu, Francouzi. Až do roku 2012. I my jsme Francouze potkávali, ale výrazně méně, než Čechy.
Samozřejmě nevím, kolik Čechů se v roce 2012 do Uzbekistánu touto cestou vydalo. Vzhledem k opakování cenové akce o pár měsíců později, ale ještě před prvním odjezdem, jsem letenky koupil znovu a spojil druhou návštěvu Uzbekistánu, tentokrát v květnu, s návštěvou Afghánistánu, alespoň jeho relativně bezpečné části. Podruhé jsme viděli jiný Uzbekistán – oproti teplotám kolem nuly v březnu, bylo koncem května nádherně teplo, rozkvetla náměstí, začaly stříkat městské fontány.
Možná to byl bláznivý nápad, ale Uzbekistán nás okouzlil – zajímavé památky, nízké ceny, levná vodka. Autoritářský režim drží uzdu země stále poměrně pevně v rukou, a tak vzniká postsovětský skanzen. Skanzen, ve kterérm mají místní problém koupit zahraniční auto, často dochází benzín, zahraniční turisté platí desetinásobné vstupné, policie je zkorumpovaná, místní nesmí ubytovávat turisty a turisté smí bydlet jen tam (alespoň oficiálně), kde k tomu mají státní povolení. Skanzen, který přes to všechno stojí za návštěvu, a jistě stojí za to, abych o něm napsal více. A pár nápadů už mám, protože o paradoxní zážitky nebyla nouze.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Nejednáme. Na obzoru je stávka soudních pracovníků, požadují vyšší platy
Premium Odvádějí vysoce odbornou práci, musejí skládat speciální zkoušky, někdy sami vypracovávají drobná...
Pokroková nenávist k Židům. Jak se z univerzit v USA staly filiálky Hamásu
Premium Na elitních amerických univerzitách vyhánějí Židy takovým stylem, že to tam vypadá jako v Německu...
Karafiátovou revoluci zažehla jediná píseň. Portugalsko vyvedla z diktatury
Málokterá revoluce je spojena s písní a květinou, jako se to stalo té portugalské. Před 50 lety se...
Chtěl se odpálit během olympiády v Paříži. Ve Francii zatkli 16letého hocha
Kriminalisté ve Francii v úterý zadrželi 16letého mladíka francouzské národnosti, který na...
Jak na rychlou a jednoduchou večeři s rýží?
Díky své všestrannosti se rýže LAGRIS už dlouho stávají nedílnou součástí mnoha pokrmů z celého světa. Bez ohledu na to, zda se používají k...
- Počet článků 245
- Celková karma 17,59
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.