Berlínská zeď 21. století
Podobně jako Putin na Krym, vtrhla turecká armáda na sever Kypru, aby chránila zájmy kyperských Turků proti snahám kyperských Řeků celý Kypr připojit k Řecku (alespoň tak zní jedna z verzí - každý má tu svoji).
Když si dnes koupíte mapu ostrova, je to trochu chaos. Samé hranice. Vojenské základny OSN, vojenské základny Velké Británie. Do toho zakázané, vysídlené hraniční pásmo, které je nestejně široké, křivolaké, a nepřehledné. V nejširších místech zahrnuje celé vesnice a celé nikosijské letiště, v úzkých místech jenom silnici, nebo jeden blok domů. Taková je celá historická Nikósie. Pás bloků vybydlených domů, ulice zahrazené betonovou zdí, plotem, často barely, ostnatým a žiletkovým drátem. Neutěšený pohled. Přitom překračovat hranici lze v centru města na dvou místech. Naprosto svobodně, jenom ukážete pas.
Jedeme si situaci prohlédnout. Přilétáme do Paphosu, na jih, a už první komplikací je půjčení auta. Většina půjčoven cestu na sever zakazuje, volíme tedy takovou, která s tím vyloženě nemá problém. Odkaz jsme našli na webu nějaké severokyperské cestovky. Další komplikací je pojištění. Asi povinné ručení, nebo tak něco. To "řecké" v "turecké" části neplatí. Musíme si na hranicích koupit to jejich. Za nemalý peníz. Jinak je ale překročení hranic autem úplně v pohodě, řekl bych, že, asi na úrovni Slovinsko-Chorvatsko nebo USA-Kanada.
První místo, kam se podíváme, je Famagusta, město, které Tureckou invazí utrpělo nejvíc. Celá jeho čtvrť, Varosha, je obehnaná ostnatým drátem. Město duchů, dříve plné výstavních tříd a hotelů. Poměrně velké město, do sedmdesátých let jedno z nejvyhledávanějších středomořských letovisek. Dnes se prohání v ulicích vítr, domy jsou rozpadlé, všude ticho. Sem tam tudy projede patrola turecké (nebo severokyperské, kdo se v tom má vyznat) armády. Teoreticky sem mají přístup modré přilby, nás by ale přes checkpoint nepustili. Tak alespoň město objíždíme kolem dokola, a nakukujeme dovnitř přes ostnatý drát. Pripjať bez radiace. Varosha byla v podstatě Řeky obývaná část jinak turecké Famagusty. Před tureckou invazí všichni utekli na jih… a tak to zůstalo čtyřicet let.
Zpět na jih se vracíme nejnovějším a zároveň nejzápadnějším přechodem. Naprosto bez problémů, bez čekání. Ukážeme pasy, a jedeme dál. Další den se jedeme podívat přímo do Nikósie. Auto necháváme v řecké části, přecijen přechod pro auta v hlavním městě asi nebude úplně opuštěný. Procházíme po hlavní nákupní ulici, pěší zóně, nikosijských Příkopech. Až dorazíme k přechodu. Checkpointu. Řeckému. Kontrola pasu, pohoda. Jeden blok je nárazníkové pásmo. Napravo a nalevo vidíme opuštěné domy, dvorky, které nikdo neudržuje, nejsou "ničí". A dost je to ničí. Padesát, maximálně osmdesát metrů, a jsme na konci země nikoho. Trochu jiné, ale trochu podobné, jako na mauretánsko-marocké hranici.
Turecká část je ale taky celkem v pohodě. Kebab prodávají jedni i druzí, akorát tomu možná říkají jinak. Řeckokatolické kostelíky vystřídaly mešity, je tady znatelný propad v příjmech, ale dramatický rozdíl to není. Na místním trhu prodávají víceméně totéž, co v řecké části, jenom možná poněkud chaotičtějším, neuspořádanějším, orientálnějším způsobem. Obloukem se vracíme k druhému pěšímu přechodu, který je zbudován na parkovišti před hotelem Ledra Palace, svého času nejluxusnějším hotelem v Nikósii, dnes sídlem místní družiny OSN a místem setkávání špiček obou vlád.
Generace tehdejších vojáků a jejich tureckých podporovatelů je v důchodu, nebo na prahu důchodového věku. Otevírají se nové hraniční přechody, od roku 2004, kdy Kypr vstoupil do EU, mohou (nejen) mladí kyperští Turci a kyperští Řekové volně překračovat hranice (na hraničních přechodech). A vidí ve zdi jenom problémy a komplikace, a rozmíšky svých otců a dědů už jim zas tak moc neříkají. Život jim komplikují oddělené měny - sever platí tureckou lirou, jih eurem. Život komplikují časové zóny - na jihu je stejný čas, jako v Řecku ("letní" a zimní), na severu jako v Turecku (celý rok letní). Celý Kypr je v podstatě v EU, ale na sever jedeme s pasem. Města mají tři názvy, turecké, řecké, a anglické, mapy s tím mají problém a navigace si taky moc neví rady.
Na první pohled nejsou rozdíly mezi oběma "Kypry" velké a spojení by oběma stranám prospělo. Turecko se chce břemena, do kterého jenom pumpuje peníze, zbavit. Jednání o sjednocení se vedou a šance jsou větší, než kdy dříve.
Tear down this wall!
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (1/2)
Je to pěkných pár let co jsem napsal "Návod na Safari v Tanzánii". A je to už nějaký ten pátek co jsme se vrátili z Keni. Dnes si uděláme takovou malou recenzi rezervací a parků, které Keňa nabízí.
Aleš Gill
Výlet do Quseiru a jak se zbavit průvodce
El Quseir nebo prostě jenom Quseir je město na severu egyptské oblasti, kterou české cestovky rády z nějakého důvodu nazývají Marsa Alam. Už dlouho jsem se tam chtěl podívat, jen k tomu nebyla vhodná příležitost. Až teď.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 4. díl - Ubytování
Máme na to systém. Jedeme si nějaký ten roadtrip, kolem té třetí, kdy už víceméně víme, kam bychom chtěli dojet, koukneme na Booking nebo jiný server, rezervujeme hotel s rozumným poměrem cena/výkon. Jenže tohle v Íránu nejde.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 3. díl - Půjčení a provoz auta
Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 2. díl - Ceny
Pokud vás zajímá, jaká je cenová hladina v Íránu, za kolik si obstaráte hotel, jídlo, pití nebo litr nafty, je tenhle článek právě pro vás. Některé věci jsou tam extrémě levné, jiné zase atakují evropské ceny.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 1. díl - Měna postavená na hlavu
Už dříve jsem psal článek o divných měnách, Írán je ale ještě o kus dále. Podíváme se na zvlášní místní měnu, u které jsme často ani po deseti dnech používání nevěděli, která bije a kolik máme platit.
Aleš Gill
5 km egyptského pobřeží - Česká ulice
Kdo jste někdy byli u Rudého moře v Egyptě víte, že je jiné. Jiné než Itálie, Chorvatsko, Řecko nebo Turecko. Kolem pobřeží tam vede jen jedna silnice, a není tam žádné vnitrozemí. A jeden krátký úsek je Mekkou čechů.
Aleš Gill
Nejlepší nejhorší země - Írán
Parafrázuji citát anonymního autora: Každá země na světě se v médiích a navenek snaží vypadat lépe, než jaká je. Írán je asi jediná země, která se v médiích tváří strašně, ale v reálu je úplně super.
Aleš Gill
Faeřané - národ tunelářů
Nerozumějte tomu prosím nijak špatně. Slovo tunelář zde označuje osobu, která staví tunely. A tunelů je tady v porovnání s počtem obyvatel opravdu požehnaně. Cíl místní vlády je totiž propojit všechny hlavní ostrovy silnicemi.
Aleš Gill
Neznámá místa 14: Místo posledního odpočinku Jamese Bonda
Je to tady. Bez varování. Kdo jste neviděli posledního Jamese Bonda, máte smolíka. Dostane se vám kruté pravdy: James Bond v "posledním" filmu, Není čas zemřít, zemřel. Nakazil se nějakýma potvůrkama a nechal se zastřelit raketou.
Aleš Gill
Fotoreport - Faerské ostrovy
Přeneste se se mnou na chvíli ze spalujícího horka a žluté spálené trávy do míst, kde je pořád mokro, sem tam se tam vyklube sluníčko, teplota máloky přesahuje 15°C a je tam naprosto všechno zelené.
Aleš Gill
Můj první let vrtulníkem
Vrtulníky máme spojené se záchranáři, hasiči, zdravotníky, policií, a maximálně si je ještě představíme jako luxusní dopravní prostředky bohatých. Pokud se ale chcete proletět vrtulníkem, nemusíte kvůli tomu spadnout ze skály.
Aleš Gill
Neznámá místa 13: Balmoral, hrad královny Alžběty II.
V kopcích daleko od civilizace, daleko od hlavních silničních tahů, letišť a měst, uprostřed hor a lesů, je hrad Balmoral. Oblíbené místo královny Alžběty, kam se podívali jen vyvolení. Nebo ne?
Aleš Gill
Neznámá místa 12: Orkneje
Orkneje nejsou úplně neznámým místem, ale spadají spíše do kategorie "učili jsme se, že něco takového existuje, ale pak jsem o tom už nikdy neslyšel". Máte to stejně? Pojďte se tam se mnou podívat.
Aleš Gill
Návod na ... Petru, nejkrásnější z divů světa
V době nízkonákladových aerolinek máme za humny, sotva tři a půl hodiny letu, nejkrásnější z divů světa. V nejbezpečnější z arabských zemí, Jordánsku, pár hodin cesty od Ammánského nebo Aqabského letiště. Za cenu alpské permice.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 245
- Celková karma 16,93
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.