Tajný radar, který se prozradil sám
Radar „Duga“, „Černobyl-2“, „Oko Moskvy“. Tyto a další přezdívky měl a stále má tajemný radar v lesích na ukrajinsko-běloruském pomezí, který měl za cíl odhalit americké balistické rakety vystřelené proti území SSSR. Říká se, že jeho největším problémem bylo, že nefungoval – to ale asi není tak úplně pravda. On fungoval, detekoval všechny starty amerických raketoplánů a jiných zařízení odpalovaných z mysu Canaveral. Měl poskytnout cca trojnásobnou reakční dobu sovětskému vedení ve srovnání s radary, které byly do té doby využívány. Kdyby proti SSSR Američani vystřelili, měla by Moskva desítky minut k dobru.
Radar měl drobnou nevýhodu. V době, kdy byl zapnutý, o něm věděla půlka zeměkoule. Možná celá. Vysílal s frekvencí 10 Hz – deset klepnutí za vteřinu. Podobný zvuk vydává právě datel, odtud jeho přezdívka (anglicky Russian Woodpecker). Netrvalo dlouho, a zdroj onoho rušení byl nalezen, navíc západní rozvědky už delší dobu věděly, že Sověti vedle černobylské elektrárny staví ještě jakousi kovovou konstrukci. Radar měl stát šílené peníze, prý snad dvojnásobek toho, co celá Černobylská elektrárna. Ta alespoň vyráběla proud, mimo jiné i pro Datla. Některé zdroje uvádí výkon 10 MW (pro srovnání, vysílač Cukrák za Prahou má výkon 0,1 MW), některé dokonce, že pro jeho provoz sloužil celý jeden reaktor Černobylské elektrárny (to je ale už trochu přitažené za vlasy).
Vysílání bylo tak silné, že nerušilo jednu konkrétní frekvenci, ale zarušila v podstatě všechno. U Sovětů si stěžovaly celé státy, nadávali i ruští radioamatéři, řídícím věžím rušil komunikaci s letadly. O radaru brzy věděl každý. Ve Spojených Státech dokonce vznikl spolek radioamatérů, The Russian Woodpecker Hunting Club, s cílem vést se Sověty (kteří oficiálně existenci popírali) radioamatérskou válku: vysílat zpět podobný signál na podobné frekvenci. A viděli, že jejich úsilí má smysl – pokud se jim podařilo do frekvence Duhy trefit a radar zmást, okamžitě pozměnil frekvenci.
No a právě sem jsme se vydali druhý den naší Černobylské inspekce po úzké, zarostlé panelové odbočce z hlavní silnice spojující město Černobyl se stejnojmennou elektrárnou. U vstupu nás, resp. našeho průvodce, čeká nezbytné papírování, ale za chvilku jsme v areálu.
Konstrukce je to ohromná. Neskutečná. Tisíce tun oceli, některé rezavé, jiné části, údajně dovezené ze Západního Německa, v naprostém pořádku. Jako by je instalovali včera. Radary jsou tady vlastně dva. Asi se doplňovaly na různých frekvencích. Ten menší je 300 metrů dlouhý a vysoký 90 metrů. Ten snad i fungoval - potichu. Ale jenom po horizont. Bylo jich takových v SSSR více, jeden třeba nedaleko Bajkonuru, kde se osvědčil, detekoval správně všechny odpaly sovětských raket.
Bylo ale třeba radaru, který vidí až za roh, za horizont, za zakřivení země. A toho lze dosáhnout jenom na určitých frekvencích, na vlnách, které se dokáží odrazit od ionosféry. A to už není jen tak. A tak Moskva nahromadila ještě více oceli a vytvořila monstrum 500 metrů dlouhé a 150 metrů vysoké.
Procházíme si celou délku velkého radaru a pak vcházíme do vlhkých a temných chodeb, které se táhnou po celé jeho délce. Do nich ústí vstupy z několika budov. Nejdříve si jdeme prohlédnout tréninkovou místnost, kde se operátoři učili, jak s radarem zacházet, jak interpretovat jeho výsledky. Spousta obrazovek a rozbité elektroniky, půlmetrové žlaby od kabeláže. Přes několik serveroven, vesměs prázdných, pokračujeme do hlavního řídícího sálu. Připomíná mi maketu houstonského řídícího sálu NASA, odkud se řídily mise na Měsíc, kterou jsem navštívil před několika lety právě na zmíněném mysu Canaveral. Jenom je to tady větší. Takové středně velké kino.
U radaru vzniklo menší sídliště, kreativně pojmenované Černobyl-2. Bylo (a v podstatě je) tak desetinové oproti Pripjati – mělo pojmout přes 3000 lidí, z toho polovina pracovala na radaru, zbytek byly rodiny zaměstnanců, děti. Procházíme několik bytů, hasičskou stanici. Je vidět, že sem už tolik turistů nechodí. Nikdo si tady nearanžuje hračky pro lepší fotky. A taky zřejmě nedošlo k tak rychlé evakuaci, jako v Pripjati – radar fungoval ještě několik let po Černobylské havárii. Po rozpadu SSSR se odmlčel. Nadobro? V roce 2015 vznikl film The Russian Woodpecker, ve kterém se ukrajinský umělec, tak trochu génius, tak trochu blázen, snaží, na pozadí revolucí, války s Rusem a byrokratických peripetií, dokázat spojení mezi havárií v Černobylské elektrárně a neúspěchem radaru Duga. Obviňuje v ní hlavního designéra radaru a pozdějšího ministra sovětské vlády, z úmyslného dovedení reaktoru č. 4 ke kolapsu proto, aby sešlo z plánované inspekce na radaru a vyvození důsledků jeho osobního neúspěchu, který stál Sovětský Svaz ohromné množství peněz.
Na konci filmu – a když jsem si ověřoval fakta k tomuto článku, informace se několikrát potvrdila – se objevuje zpráva, že se v éteru občas ozve „Nový ruský Datel“. Možná někde dále, uprostřed sibiřských rovin, vznikl nový, další Datel. Studená válka skončila, ale zřejmě ne pro všechny. Putinovo Rusko ji stále vede. Možná je to jenom mýtus. Možná ne. Každopádně si myslím, že finance vydané na projekt Duga, na sanaci černobylské havárie, tlak na sovětskou vládu ze strany západních zemí a Agentury pro atomovou energii, byly jedním z nejdůležitějších hřebíčků do rakve sovětského impéria.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (1/2)
Je to pěkných pár let co jsem napsal "Návod na Safari v Tanzánii". A je to už nějaký ten pátek co jsme se vrátili z Keni. Dnes si uděláme takovou malou recenzi rezervací a parků, které Keňa nabízí.
Aleš Gill
Výlet do Quseiru a jak se zbavit průvodce
El Quseir nebo prostě jenom Quseir je město na severu egyptské oblasti, kterou české cestovky rády z nějakého důvodu nazývají Marsa Alam. Už dlouho jsem se tam chtěl podívat, jen k tomu nebyla vhodná příležitost. Až teď.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 4. díl - Ubytování
Máme na to systém. Jedeme si nějaký ten roadtrip, kolem té třetí, kdy už víceméně víme, kam bychom chtěli dojet, koukneme na Booking nebo jiný server, rezervujeme hotel s rozumným poměrem cena/výkon. Jenže tohle v Íránu nejde.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 3. díl - Půjčení a provoz auta
Autem po Íránu bez auta by to jaksi nešlo. Jasně, asi můžete jezdit z místa na místo taxíkem, nebo si pronajmout auto s řidičem. To nás ale nebaví. My chceme svobodu, půjčit si auto, jezdit na benzínky, parkovat. A hlavně řídit.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 2. díl - Ceny
Pokud vás zajímá, jaká je cenová hladina v Íránu, za kolik si obstaráte hotel, jídlo, pití nebo litr nafty, je tenhle článek právě pro vás. Některé věci jsou tam extrémě levné, jiné zase atakují evropské ceny.
Aleš Gill
Autem po Íránu - 1. díl - Měna postavená na hlavu
Už dříve jsem psal článek o divných měnách, Írán je ale ještě o kus dále. Podíváme se na zvlášní místní měnu, u které jsme často ani po deseti dnech používání nevěděli, která bije a kolik máme platit.
Aleš Gill
5 km egyptského pobřeží - Česká ulice
Kdo jste někdy byli u Rudého moře v Egyptě víte, že je jiné. Jiné než Itálie, Chorvatsko, Řecko nebo Turecko. Kolem pobřeží tam vede jen jedna silnice, a není tam žádné vnitrozemí. A jeden krátký úsek je Mekkou čechů.
Aleš Gill
Nejlepší nejhorší země - Írán
Parafrázuji citát anonymního autora: Každá země na světě se v médiích a navenek snaží vypadat lépe, než jaká je. Írán je asi jediná země, která se v médiích tváří strašně, ale v reálu je úplně super.
Aleš Gill
Faeřané - národ tunelářů
Nerozumějte tomu prosím nijak špatně. Slovo tunelář zde označuje osobu, která staví tunely. A tunelů je tady v porovnání s počtem obyvatel opravdu požehnaně. Cíl místní vlády je totiž propojit všechny hlavní ostrovy silnicemi.
Aleš Gill
Neznámá místa 14: Místo posledního odpočinku Jamese Bonda
Je to tady. Bez varování. Kdo jste neviděli posledního Jamese Bonda, máte smolíka. Dostane se vám kruté pravdy: James Bond v "posledním" filmu, Není čas zemřít, zemřel. Nakazil se nějakýma potvůrkama a nechal se zastřelit raketou.
Aleš Gill
Fotoreport - Faerské ostrovy
Přeneste se se mnou na chvíli ze spalujícího horka a žluté spálené trávy do míst, kde je pořád mokro, sem tam se tam vyklube sluníčko, teplota máloky přesahuje 15°C a je tam naprosto všechno zelené.
Aleš Gill
Můj první let vrtulníkem
Vrtulníky máme spojené se záchranáři, hasiči, zdravotníky, policií, a maximálně si je ještě představíme jako luxusní dopravní prostředky bohatých. Pokud se ale chcete proletět vrtulníkem, nemusíte kvůli tomu spadnout ze skály.
Aleš Gill
Neznámá místa 13: Balmoral, hrad královny Alžběty II.
V kopcích daleko od civilizace, daleko od hlavních silničních tahů, letišť a měst, uprostřed hor a lesů, je hrad Balmoral. Oblíbené místo královny Alžběty, kam se podívali jen vyvolení. Nebo ne?
Aleš Gill
Neznámá místa 12: Orkneje
Orkneje nejsou úplně neznámým místem, ale spadají spíše do kategorie "učili jsme se, že něco takového existuje, ale pak jsem o tom už nikdy neslyšel". Máte to stejně? Pojďte se tam se mnou podívat.
Aleš Gill
Návod na ... Petru, nejkrásnější z divů světa
V době nízkonákladových aerolinek máme za humny, sotva tři a půl hodiny letu, nejkrásnější z divů světa. V nejbezpečnější z arabských zemí, Jordánsku, pár hodin cesty od Ammánského nebo Aqabského letiště. Za cenu alpské permice.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 245
- Celková karma 16,75
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.