Útěk z vězení

Minuty neúprosně utíkají a my ten poslední klíč prostě nemůžeme najít. Strategie z počítačových her - adventur, použít všechno na všechno, nepomáhá. Prostě nám něco nedochází. Rozhodně nám ale dochází čas...

To není začátek, a rozhodně ani konec béčkového filmu, je to spíš pocit každého, každé skupiny, která se někdy rozhodla absolvovat únikovou hru.

Princip je jednoduchý, jste zavření v místnosti, nebo několika místnostech, a musíte najít východ, klíč od východu, nebo splnit nějaký úkol v časovém limitu, nejčastěji 60 minut, abyste vyhráli. Jinak vám usekn... nebojte, nic se nestane, prostě a jenom nevyhrajete. Můžete hledat poklad, bojovat s nástrahami tajemného šílence, dostat se z laboratoře bláznivého vědátora, polstrované místnosti doktora Chocholouška nebo prostě a jednoduše utéct z vězení, tak jako zrovna my nedávno v Pardubicích.

Před vstupem do místnosti dostanete použení o pravidlech, která jsou vždy více méně stejná. Kolik máte času, které věci nehrají (obvykle zásuvky, elektroinstalace), obvykle je možné použít každý předmět jenom k jednomu účelu a pak se jím není třeba zabývat. A úplně vždycky vám seberou mobily, abyste si nemohli pomáhat baterkou, hledat věci na Internetu, volat příteli na telefonu a podobně. Prostě podvádět. Všechno, co potřebujete mít a vědět - a nenaučili vás to v mateřské škole - v místnosti najdete. Je tam tma. Hledejte baterku. Je tam zamčená truhla. Hledejte klíč. Kde a jak, to už nechám na vás.

Dlouho jsem měl za to, že doménou únikových her je Praha a nikde jinde po republice nic takového neexistuje, ale není tomu tak, fenomén únikových her se šíří a existují skupinky, které se na "útěkovou turistiku" specializují a tak i do zmíněných Pardubic dojíždějí lidi i z větší dálky. Pokud jsou v Pardubicích místnosti tři, pak jsou jich po republice, mimo Prahu předpokládám desítky, a další desítky po Praze. Nezjišťoval jsem si přesná čísla a možná to ani nejde - nové stále vznikají. Zajímavý cíl cesty pro jedny, pro jiné teambuilding po práci - obvykle se z "vězení" utíká ve čtyřech nebo pěti.

Trocha historie: Únikové hry nejsou nic nového, jsou tady s námi už pár let, ale čekal jsem, že na západě budou mít historii delší. Není to tak, první začaly vznikat teprve před deseti lety a nejprve v Asii, hlavně v Japonsku, a přes Spojené Státy si našly cestu do celého světa, i k nám.

Pardubické vězení bylo pro mě celkově pátou zkušeností, první čtyři byly všechny ve Lvově, kde jsme měli na dva dny naplánované čtyři místnosti rozházené různě po městě, takže jsme spojili příjemné s užitečným a město si poměrně dost prochodili. Nebo jsme alespoň chtěli, bylo ale deset pod nulou a byli jsme rádi za každou kavárnu po cestě, kde jsme se mohli na chvíli ohřát. V samotných místnostech u to pak bylo o rychlém rozmrznutí svalů a zahřátí mozkových závitů na provozní teplotu, protože to není jednoduché.

Úkoly a jednotlivé místnosti popisovat nemůžu a nechci. Každá je jiná, každý autor je originál a tak se nám zatím nestalo, že bychom se nudili a úkoly se opakovaly. Je prostě třeba si to vyzkoušet na vlastní pěst. Nebojte se nějakého záseku, samozřejmě si můžete zkusit vyhrát bez nápovědy, ale obvykle je k dispozici vysílačka nebo jiný způsob komunikace s obsluhou místnosti, která vám poskytne malou nápovědu nebo napoví správný směr vaší dedukce.

V tom se trochu projevila nevýhoda lehké jazykové bariéry při naší výpravě do Lvova. Obsluha sice mluvila vždycky anglicky, ale nikdy perfektně (a my taky ne), a kvalita spojení v kombinaci s tématickou hudbou, která v místnosti obvykle hraje a dokresluje atmosféru, udělá své.

Při posledním útěku, který jsme absolvovali minulý týden, jsme to prostě nestihli. Chyběla nám tak minuta. Místnost byla plná... no plná není možná to správné slovo, ale obsahovala poměrně dost slepých uliček, předmětů, o kterých jsme si byli jistí, že nás vedou k cíli, jenže nevedly. I takové věci se stávají. A pak tam byly věci, které nám prostě nedošly. Nevadí. Tak zase příště, a je jedno, jestli to bude v Praze, Lvově, Pardubicích nebo třeba Osace. Protože je to sranda, je to výborný doplněk poznávání místního prostředí, kultury... a trochu i vhled do myšlení místních lidí.

A hlavně proto, že příště to za tu hodinu stihnout prostě musíme!