Střípky z KLDR - Díl 6. - MERSu navzdory

MERS, Middle East Respiratory Syndrome, koronavirus, o kterém jste toho nejspíš hodně slyšeli letos na jaře a začátkem léta, kdy ho na Nově nahradili uprchlíci. Co má společného se Severní Koreou? Málo a hodně. Pro nás hodně.

MERS není nic nového, je "tady" s námi již tři roky. Šířil se po středním východě a do května 2015 zabil 1250 lidí, zejména v Saudské Arábii, Kataru a Jordánsku. V květnu se toto onemocnění přeneslo do Jižní Koreje, kde se jím několik stovek lidí nakazilo a několik desítek z nich zemřelo. Nechtěl bych to znevažovat, ale byly tady horší epidemie. 28. července 2015 vyhlásil premiér Jižní Koreje Hwang Kyo-ahn de facto její konec, neboť za posledních 23 dní, tj. od začátku července, nebyl zaznamenán žádný nový případ.

A teď zpět do Severní Koreje, určitě jste si tento článek nechtěli přečíst proto, že vás zajímá bakteriologický výzkum. Dva dny před vyhlášením konce MERS v Jižní Koreji přišel povel od naší cestovní kanceláře: Před několika dny byla zavedena nová anti-MERSová procedura. Znamená to, že KLDR nepovoluje vstup do země turistům, pokud v posledních čtrnácti dnech před vstupem do KLDR navštívili jednu z následujících zemí: Jižní Korea, Saúdská Arábie, Jemen, Omán, Spojené Arabské Emiráty, Katar, Bahrajn, Kuvajt, Irák, Jordánsko a Írán.

No fajn. MERS sice v podstatě skončil, ale KLDR je i v jiných věcech trochu pozadu. Vesmírné války se tam opozdily o desítky let, vypadá to tam jako v padesátých letech, a teď se začne bránit nákaze vymýcenou nemocí. Podobně v podstatě zakázala od podzimu 2014 do jara 2015 vstup všem turistům kvůli Ebole. Ostatní státy zvýší kontrolu na letištích a proklepávají důkladněji cestující ze západní Afriky. Protože ale do KLDR lítají zřejmě významným dílem turisté ze Sierry Leone a Libérie, KLDR zavřela hranice úplně. V podstatě. Reálně snad zavedla povinnou třítýdenní karanténu pro všechny, kteří do země přijedou nebo přiletí. Což je v podstatě stejné jako úplný zákaz, kdo by to dobrovolně podstupoval?

No a teď znovu, jen několik týdnů poté, co byla ebolová karanténa zrušena. Co my s tím vlastně máme společného? Hodně. V rámci úspory nákladů na letenky jsme se rozhodli, že si z týdne v KLDR uděláme dvoutýdenní dovolenou a první týden strávíme v Emirátech a Ománu. Když už jednou letíme s Emirates a máme tu možnost udělat si cestou přestávku, a za cenu jedné letenky mít dovolené dvě, byla by škoda to nevyužít.

Mám trochu slabou chvilku, ale pak dávám dohromady seznam řešení. Můžeme to odpískat, napsat do cestovky, že jako aha, problém, MERS, Omán, škrtněte si nás, nechte si zálohu 250 EUR, ale nepočítejte s tou další tisícovkou, co vám máme doplatit v Pekingu. Další možnost je koupit nové letenky, tj. dát dalších cca 15 tisíc. Vzhledem k tomu, že v Dubaji už máme objednané auto, po cestě hotely, jsme celkem natěšení, tak ani tahle varianta, ani případná změna letenky tak, abychom v Dubaji jenom přestupovali (to není problém, problém je razítko v pase z imigračního), nám dvakrát nevoní.

Takže je třeba vymyslet nějaké trochu konspirační řešení. MERSu navzdory. Budeme muset trochu lhát Kimovi, člověku, který lže desítkám miliónů "poddaných" o tom, jak se mají dobře, jak je chrání před hrůzou venku a jeho ovečky ani neznají jeho datum narození. Budeme z toho mít výčitky svědomí a poruchy spánku? Asi ne. Takže stačí vymyslet plán.

Začínám si trochu připadat jako Kevin ze Sám Doma. Nemám plán srolovaný na velkém papíře, ale už přesně vím, co je třeba udělat:

1) Nové pasy. Píšu všem účastníkům zájezdu, že je třeba si do odjezdu vyřídit druhý pas. Ano, jde to, už jsem o tom kdysi psal, v ČR může mít občan teoreticky neomezený počet českých pasů. Já mám čtyři, nemusím tak nic řešit, jenom vybrat ten správný.

2) Musíme si připravit falešné letenky, tj. takové, které let z Prahy do Dubaje posunou o týden tak, aby to vypadalo, že jsme tam jenom přestupovali.

3) Staré pasy, které jsme už nahlásili do KLDR a se kterými tam musíme přijet, protože k nim budeme mít v Pekingu připravená víza, zatím schovat. Vstupní a výstupní razítko z Emirátů a Ománu pěkně do nového pasu. Týdenní pauzu na Arabském poloostrově jsme si užili, ale je třeba jet dál.

4) Na odbavení v Dubaji je jasné, že jsme v Dubaji pobývali. Agentka na přepážce nesmí o severokorejských opatřeních dovědět. Emirates ví, že jsme nepřestupovali, zároveň nás nesmí do letadla pustit, pokud si bude myslet, že nám Čína nedá 72hodinová přestupní víza, protože si Čína bude myslet, že nás KLDR nepustí kvůli antimersovým opatřením. Tady náš plán trochu hapruje, ale zdá se, že je větší problém vygooglit si ta 72hodinová víza do Číny než imigrační pravidla KLDR. Takže po půlhodinovém výslechu a přesvědčování Rusky za přepážkou pokračujeme do Říše středu. Odlétáme na nové pasy a v letadle je měníme za staré.

5) Na imigračním v Pekingu předkládáme staré, čisté pasy, návaznou letenku do Pchjongjangu, a letenku pro zpáteční let z Pekingu do Prahy. Jen tak pro jistotu. Všechno v pořádku, žádný problém, razítko do pasu a jsme v Číně. Na 72 hodin, ale ani tolik nebudeme potřebovat. Na prohlídku Zakázaného města a výšlap po Velké čínské zdi to ale stačí.

6) Autolustrace. Pečlivě na pokoji procházíme zavazadla a dáváme všechno, co by nás mohlo jakkoliv spojovat se středním východem, do jednoho batohu. Pouštní peníze, kontaminované pasy, suvenýry, mapu Ománu, itinerář, smlouvy z autopůjčovny. Cokoliv má na sobě nápis v arabštině, musí zůstat v Číně. Nechceme nic riskovat. Kam s ním? Původní plán byl někam to zakopat. Zbytečně komplikované. Druhý plán byl nechat to v úschově na hotelu. To má trochu háček, náš hotel je vlastně byt v paneláku, a nemá recepci. Majitel by nám ho schoval, ale mohli bychom mít za týden problém s vyzvednutím - náhoda je blbec, zlomí si nohu, ztratí mobil, a my své pasy a ostatní věci už nikdy neuvidíme. Takže plán třetí, nějaká úschovna nebo schránky na nádraží. Volíme hlavní vlakáč, jestli někde, tak tam určitě nějaká podobná úschovna bude. A je. Trochu schovaná, trochu chaotická, ale daří se. Jsme čistí, můžeme se vydat do severokorejské restaurace, doplatit každý po tisíci eurech a převzít víza.

7) V letadle do Pchjongjangu vyplňujeme tři formuláře. Klasický imigrační a celní. Jinde řeší drogy, zbraně a šperky, KLDR řeší hlavně filmy, knihy a jiné publikace. A pak zdravotní. Navštívili jste v posledních 14 dnech některou z těchto zemí: Jižní Korea, Saúdská Arábie, Jemen, Omán, Spojené Arabské Emiráty,...? Odpověď je jasná: NE. Máme za to, že nelze zjistit, bez součinnosti Emirates, že jsme neodpověděli úplně po pravdě. Vlastně vůbec po pravdě. Jednak si nemyslíme, že jsou severokorejská opatření adekvátní. A svědomí nás opravdu netrápí. Mělo by trápit spíš mladého Kima. Jestli on dokáže s celou touhle mašinérií za krkem žít, my to zvládneme taky.

8) Průvodci nám po příletu na týden zabavují pasy, letenky zpět z Pchojngjangu do Pekingu a návazné letenky domů, protože si potřebují ověřit, jestli nám Číňani vydají 72hodinová přestupní víza. Všechno sedí. To co nesedělo, zůstalo u bran Zakázaného města. Na nic nepřišli, možná ani nic nehledali. Ale ani přijít nemohli a my jsme nemuseli žít ve strachu. Přeci jenom, s KLDR není radno si zahrávat.

Někdy si říkám, jak to asi dělá James Bond, že má všude čisté obleky, připravené zbraně, peníze, má kde bydlet, má doklady a to i přes to, že zrovna upadl na MI6 do nemilosti nebo předstírá, že zemřel. Musí mít neviditelný podpůrný logistický tým. Nebo že by ty filmy nebyly podle skutečné události?