Střípky z KLDR - Díl 5. - Wony a klid

Pár divných měn už mi rukama prošlo. Měna s nejvyšší bankovkou v hodnotě sedmi korun, měna, která se nedělí na setiny ale na desetiny. Měna bez mincí, pouze bankovky. Ale severokorejský won, to je úplně jiné kafe.

První kontakt s placením jsem měl hned na letišti. Pivo v letadle bylo hnusné, pít z vodovodu jsme se báli, a tak jsem si chtěl koupit pití na letišti po přistání. Ve stánku stála plechovka nějaké japonské sodovky 120 wonů, čili ve snadno počitatelném kurzu euro dvacet. Pohoda, že? Platím pětieurovkou, místní wony jsem jaksi neměl kde vzít. Není problém, dostávám nazpět čtyři dolary. Hm, tohle ještě neznám. Vlastně tak trochu ano, z Libanonu, tam kromě místní měny cirkulují i dolary v kurzu 1 dolar za 1500 místních liber. Dolarovka funguje jako jeden a půl místní tisícovky. Platíte 2500? Dáte tisícovku a dolar.

Na první zastávce, u památníku Mansudae, platíme za kytici pět euro. Fixní taxa. Jestli se dalo platit v dolarech, nikdo moc nezjišťoval. Podobné to bylo i s jinými "atrakcemi". Lístek na horskou dráhu - 5€. Vyjížďka na vyhlídku věže Ču-čche - 5€. Ty a další podniky na vytahování peněz z kapes nás turistů ale měly svá specifika. Třeba za zábavní park jsme platili na konci, každý si řekl, kolik projezdil (obvykle 2-3 jízdy), zaplatil svých deset, patnáct euro průvodkyni, a tím to myslím i skončilo. Lístky jako takové snad ani neexistují, místní, zdá se, platili za vstup do parku nějaký halíř. Taky jich tam bylo požehnaně. Otevřený jsme lunapark viděli jenom jednou - v den státního svátku. Zavřené, resp. "mrtvé" lunaparky jsme viděli asi tři.

V eurech to bylo obvykle jasné, ale co ostatní měny a jaký je vlastně kurz? Euro a dolar byly téměř jedna k jedné, kurz lehce přes sto wonů. Obvykle se v obchodech pro turisty, tj. "Tuzexech", dalo platit i v čínských jüanech, toho jsme moc nevyužívali, neboť jsme jich měli málo a věděli jsme, že je budeme ještě potřebovat. Naopak jsme je spíše dostávali jako drobné. Eurové mince měly většinou obchody k dispozici, dolarové nikoliv. Nazpět na eura jste tak mohli dostat dolary, jüany, nebo klidně jejich kombinaci. Na dva dolary za láhev soju (místní pálenka) třeba třicet eurocentů na zpět. Prostě chaos.

Přinejmenším na našem hotelu to ale dávalo smysl. Kurzy byly jasně na zdi. Jinde ale byl kurz dle uvážení. V chlaďáku u plechovky coly cedulka "50", ale v reálu jedno euro. Přestávalo se nám to líbit, chtěli jsme se nějak dostat k místním penězům, abychom se směně vyhnuli. Ale to nejde. Turista si v Severní Koreji nemůže jen tak vyměnit peníze. Žádný vekslák v dohledu.

Začalo nám to být divné. Přestože i na internetových konvertorech měn najdete tento švindlkurz, realita běžného dne je úplně jiná. A my jsme tomu chtěli přijít na kloub. V lunaparku jsme viděli cenovky, které naznačovaly cenu třeba 10€ za hamburger. Jinde zase zmrzlinu za 15€. V takových stáncích jsme ale nakupovat nemohli a obvykle nás od nich odháněli, nebo k nim naopak nepustili. Ne náhodou jsem po návratu našel článek s názvem "Severní Korea - nejdražší země na světě".

Ale ani Kimovic potěmkináda není neprůstřelná. Jednou jsme při organizované procházce pchjongjangskou ulicí narazili na obyčejný obchod s potravinami, který měl některé zboží a ceny ve výloze. Voda 2000. Hlávka zelí 5000. Tady jde do tuhého. Ptáme se našeho průvodce Steva (Američan, za cestovku). Nějak se mu nechtělo odpovídat, nebo upřímně nevěděl. Ptáme se naší stranické průvodkyně. Ta vědět musela, ale nechtěla nám říct více, než musela. Takže víme kulové. Ale česká hlava si poradí.

Jak to tedy je? Všechna zvířata jsou si rovna, ale… v KLDR existují dvě paralelní měny. Něco jako za socíku u nás koruny a bony nebo na Kubě národní a konvertibilní peso. Nic nečekaného, ale z nějakého důvodu se o tom nemluví. Není to jen výplod mé fantazie založené na jednom nebo dvou pokusech něco zaplatit. Hledal jsem na internetu podobně zvídavá individua, a našel jsem. O tom dále. Oficiální kurz wonu je tedy cca 100 za euro/dolar. Takový won ale fyzicky neexistuje. Je to fiktivní měna, ve které jsou udávány ceny v Tuzexech, tedy valutových obchodech, kde mohou nakupovat turisti a privilegovaná elita. Některá zvířata jsou si rovnější. Protože měna neexistuje, musí turisti ale i místní platit ve valutách. To je logické, zahraniční zboží nakupuje ve valutách i KLDR, většinou v Číně, Japonsku, v Thajsku a ve Vietnamu. I "americké" produkty jsou většinou vyrobeny tam. Coca-Cola, Oreos atp.

Logicky místní obyvatelé, kteří nemají přístup k valutám, tj. převážná většina lidí v hlavním městě a 99% mimo něj, takové produkty nikdy neuvidí. Nedostanou se do restaurací, kam jsme chodili my, tam se taky dalo platit, v našem případě doplácet - základ jsme měli v ceně - pouze tvrdou měnou. No a pro tyhle obyvatele je tady ten opravdový, nesměnitelný won. Takový, o kterém se venku moc nemluví. Neví. Za jedno euro dostanete přibližně deset tisíc wonů.

Všechno okamžitě začíná dávat větší smysl. Hlávka zelí je najednou za padesát centů, ne za padesát euro. Zmrzlina stojí čtyři koruny, nikoliv čtyři sta. V reálu, ze zkušeností jedné Polky, která tam byla souběžně s námi, ale měla svobodnější pohyb coby stážistka ambasády, se dá vyměnit za jedno euro na trhu pro místní 8600 wonů. Tedy přibližně tolik, kolik jsme odhadovali, místní by asi dostal i víc a něco je marže pokoutného směnárníka. Náš průvodce nám nechtěl místní peníze ani ukázat. Nakonec vylovil z peněženky pětitisícovku. Padesát euro, jak jsme si původně mysleli? Ale houby, padesát centů. Jediné, co pak nedává smysl, je jízdenka na metro. Ta stojí pět wonů. Tak se to traduje, tak nám to říkali průvodci. A výše zmíněná Polka to opravdu zaplatila. Tedy za padesát wonů (menší bankovka asi neexistuje) dostala deset lístků. Těch opravdových wonů, papírků a mincí. Za jedno euro si tedy koupíte 2000 lístků na metro, tramvaj či autobus. Nechápu, proč není MHD rovnou zadarmo. Ale vzhledem k tomu, že místní používají jakési čipové karty, bych se nedivil, že je stát takto kontroluje. Nebo může, pokud by chtěl.

Tvrdili nám, že místní mají jídlo zdarma (na příděl), ubytování zdarma, zdravotní péči zdarma, metro a autobusy jsou prakticky zdarma, školy jsou zdarma… A k tomu všemu dostávají plat, jakože navíc. Některé zdroje tvrdí, že plat se pohybuje mezi 8 a 16 tisíci wonů. Jiné dokonce, že mezi 20-40 tisíc wonů. Vezměme v úvahu tu vyšší cifru. Optikou směnárny v našem hotelu by vše vypadalo poměrně dobře. 200-400 euro. Pokud je hranice chudoby 2 eura na den, nádherný plat, při tom všem "zadarmo". A tak se to i prezentuje navenek. A skutečnost? Dvě až čtyři eura. Měsíčně. Nádherný život. Severokorejci pod vedením svých milovaných vůdců mohou být bohatí jedině duchem. Všechno jejich HDP totiž rozhází vládnoucí vrstva. Abych dokončil nakousnutý příměr k Farmě zvířat: prasata.