Závod s časem a únavou

Měli jste někdy chuť všeho nechat, sednout do auta a jet, jet a jet? Jeďte na sever. Potřebovali jsme si otestovat hranice svých možností, a tak jsme vyrazili do Tallinu. Kam taky jinam.

Nedává to žádný smysl, chtít si ověřit, kolik času jsme schopní v autě vydržet, jak dlouho jsme schopní řídit a kam až můžeme v průběhu jednoho víkendu dojet. Přesto jsme to chtěli udělat. Jeli jsme dva. Z Karviné do Tallinu a zpět. Ale to trochu předbíhám.

Ve dvě hodiny vyzvedávám na Havlovi Poláka Marcina, budoucí hvězdu právě natáčeného čtvrtého transtrabantího filmu Dana Přibáně, který musel výpravu z pracovních důvodů opustit. Marcin se mi ozval dva dny předem, že přiletí, a že můžeme zajít na pivko. Na to sice nedošlo, zato jsme využili naši severskou cestu a pomohli ho snadno, rychle a levně transportovat domů, do polského Białystoku. Marcin je zásobárna historek, projel Jižní Ameriku na traktoru a organizuje cestu kolem světa, taky na traktoru. Prostě správný polský bohatýr, jen je zvyklý na jiný poměr vzdálenosti a rychlosti, než máme v plánu my.

Po přespání v Karviné jsme napříč Polskem vyrazili ve čtyři ráno. První úsek je rychlý, malý provoz (i když větší, než jsme čekali), dálnice, a tak na první zastávce jsme ve Varšavě okolo osmé hodiny. V Białystoku vysazujeme Marcina, dáváme si kafe, a pokračujeme k severu, na Suwałki. Míjíme Kaunas a na obchvatu Rigy nás vítají cedule Moskva doprava. V deset hodin večer jsme po třinácti stech kilometrech v Tallinu, ale nedá nám to, máme ještě dvě hodiny do plánované půlnoční obrátky k jihu, a tak si cestu protahujeme přes u nás v ČR poměrně známé, navíc prezidentem Zemanem zpopularizované, estonské město Kunda, kde je schovaný deníček českých cestovatelů po Pobaltí. Překvapilo nás, že je v něm záznam prakticky každé dva dny. 

To už ale nastává půlnoc a my musíme zpět k jihu. Zkratkou přes město Paide se vyhýbáme Tallinu, a pak zase Riga, kterou projíždíme nad ránem, už po světle, namísto obchvatu tentokrát přes centrum. Zpět jedeme přes Šiauliai do Kaunasu, přes hranice zpět do Polska a pak nejkratší cestou na Varšavu. Tak jako jinde, ani v Polsku neplatí, že by nejkratší cesta musela být nutně nejrychlejší - asi jsme měli jet opět přes Białystok. Kromě zácpy ve Varšavě, kde geniální polský stavař vymyslel zúžení dálnice ze čtyř pruhů do jednoho, ale už cesta ubíhá, a my tak přesně v osm hodin parkujeme v Karviné.

Urazili jsme lehce přes 3000 kilometrů za 40 hodin, z toho 37 jízdy a 3 hodiny prostojů na kafe, benzín a tak podobně. Jedli jsme za jízdy - kdo zrovna neřídil, jedl. To je jako silniční vzdálenost z Brna do islamisty okupovaných částí Sýrie, Z Ostravy do Lisabonu, nebo z Prahy do Birminghamu a zpět. Je to třetina transsibiřské magistrály. Je to prostě daleko. Navíc v podstatě bez dálnic, po pobaltských hlavních okreskách, většinou kvalitních, ale taky často v rekonstrukci.

Plánujeme roadtrip po USA a potřebovali jsme ověřit, kolik můžeme, a hlavně kolik chceme (a kolik už nechceme) za den ujet. Víme, že 1500 kilometrů za den ujet nechceme. Rozhodně ne dva dny po sobě. Už nikdy. Byl to fakt špatný nápad, uznáváme. Ale splnilo to cíl. Sice byl původní cíl zjistit, jestli je to možné. Ale i opačná odpověď je pro nás užitečná. Dali jsme to, ale za cenu maximálního vypětí a boje proti únavě. Tak snad to bylo k něčemu dobré, ne nadarmo se říká "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti".

Foto: Aleš Klon