V zemi spravedlivých lidí

Kam to jedeš? Do Burkiny Faso? Kde to je? Co je tam zajímavého k vidění? Nic z toho jsme při plánování cesty nevěděli. Burkinu jsme hledali na mapě, nevěděli jsme, jestli dostaneme víza, netušili jsme, co nás tam čeká. Ale to nevadilo, téměř rok dopředu jsme koupili letenky a na nějaký čas jsme na náš bláznivý nápad zapomněli. Pak ale bylo třeba začít věci řešit.

Prodavač v Bobo-DioulassoPetr Navrátil

Přišel prosinec, a byl nejvyšší čas řešit víza. Víza jsou pakárna. Nikdy jsem je nepochopil. Kdo víza nikdy řešit nemusel, tak neví, o čem to je. Proto jsem taky napsal článek o mém dobrodružství s vízy, tam také najdete více o vízech do Burkiny Faso, "Země spravedlivých lidí", dříve kolonizátory nazývané "Horní Volta". Paradoxně jsem zjistil, že Horní Volta lidem říká víc, než současný název země. Možná si ze školního dějepisu odnesli víc, než ze zeměpisu. Já to měl tedy rozhodně naopak.Burkina Faso rozhodně nefiguruje na prvních příčkách turistických žebříčků. Nejsou tam žádné notoricky známé památky nebo přírodní krásy. Nejsou tam vůbec žádné ani trochu známé přírodní zajímavosti. Jediný žebříček, na kterém se Burkina Faso umisťuje, je seznam nejchudších zemí světa. Zároveň se o ní ale píše, že je jednou z nejbezpečnějších afrických zemí, a proto nás to do ní lákalo - respektive těšili jsme se tam, když už jsme tedy měli koupené letenky. Navíc nás, jako letecké nadšence, přitahovala možnost využít místních aerolinek k vnitrostátnímu přeletu z hlavního města někam dál - a protože je v Burkině jediná provozovaná letecká linka - Ouagadougou (hlavní město) - Bobo-Dioulasso, tak v podstatě nemáme jinou volbu.Po nočním příletu do hlavního města, přespání v nedalekém penzionu a čekání na Godota, tedy na taxík, který nikdy nepřijel, což málem způsobilo, že jsme odlet nestihli, jsme se dostali na jihozápad země, který by měl být nejzelenější, a nejkrásnější. Kromě měst Bobo-Dioulasso a Banfora, jsme v jejich okolí navštívili pět turistických atrakcí:Vodopády KarfiguélaVodopády nedaleko města Banfora, kam nás zavezli místní podnikaví výrostci, mě osobně velice potěšily a navnadily na další prozkoumávání krajiny. Z rovné krajiny se zvedá nevýrazná náhorní plošina, na jejímž úbočí se jakási říčka mění v soustavu vodopádů a jezírek, ve kterých se dá i koupat. Přes viditelnou snahu označit chodník pro turisty jsme byli rádi, že máme v osobě řidiče i průvodce, který nás postupně zavedl až nahoru, na náhorní plošinu, protože jinak bychom cestu nepřehledným terénem sotva našli. Asi jsme měli štěstí, do včerejška tady několik dní pršelo, a vody bylo víc než dost. Za mě rozhodně překvapení, čekal jsem vodopád, fajn, super, foto, jedeme dál. Tady jsme mohli procházet hodinu, vykoupat se a dát si sprchu - voda nebyla tak studená, jak jsme zvyklí z našich horských bystřin. Já zapomněl, jsme přece uprostřed Afriky...

Jezero TengrelaNa druhou stranu od Banfory, opět nedaleko, se rozprostírá jezero Tengrela. Tam jsem se těšil nejvíc, měli bychom vidět hrochy. Jede nás šest, podle informací, které jsme našli, by nás po dvou nebo po třech měli za nevelký poplatek domorodci na loďce provést po jezeře, mezi lekníny, a těmi hrochy. Do lodi nás nakonec nacpali všech šest. Titanik uprostřed černého kontinentu - měli jsme s sebou dva místní s pádly, a tak nás na loďce vydlabané z nějakého kmene jelo osm. Vědomi si rizika nechávání dokladů a peněz na hotelu a v autě, jsme měli všechno podstatné s sebou. Do lodi teklo, notně se kymácela, a my kromě foťáků, které jsme mít s sebou prostě museli, máme i všechno ostatní na loďce, která vypadala, že ji vytesali v době, kdy Tomáš Masaryk tahal kačera po čejkovické návsi. Otázka "Uvidíme hrochy?" se změnila v otázku "Převrhneme se?". Nakonec jsme hrochy viděli, a kymácející piroga nás úspěšně mezi lekníny dovezla zpět na břeh. Když jsme vystupovali, spadl nám kámen ze srdce. Rovnou do všudypřítomného bláta.

Pics de SindouPískovcové formace dále na západ, u hranic s Mali, které snad ani v češtině nemají jméno. Sindouské skály bychom jim mohli říkat, nejsou totiž nepodobné našim dobře známým Adršpašským skalám. Labyrint skalních formací, ve kterém na rozdíl od toho českého jen těžko najdeme stín, se stal prubířským kamenem - právě tam jsme zažili největší horko v Africe. Docházela nám voda, nikde žádný stánek, kde by se dala koupit další. Opět jenom díky našemu průvodci, který naplánoval cca hodinovou trasu a ve skalách se dobře vyznal, jsme viděli ta nejkrásnější místa - těžko říct, jak daleko bychom se odvážili, kdybychom měli spoléhat sami na sebe, s představou omezeného přístupu k vodě. Opět mě překvapilo, že z totální placky, kterou jsme viděli z letadla, se může zvednout tak zajímavá krajina skalního města.

Vesnice KoumiNedaleko Boba, správního centra západu Burkiny, se nachází úplně jiný svět. Vesnice, kde lidé žijí ne o sto, ale o stovky, možná tisíce let zpátky. Přesto, že chodí oblečení jako ostatní obyvatelé Burkiny, bydlí z našeho pohledu v nepředstavitelných podmínkách. Domy z hlíny, nikoliv z hliněných cihel, prostě uplácané hlíny. Žádná elektřina, vaří se na ohni před domem. Jediným výdobytkem vesnice byla moderní studna, pravděpodobně pozůstatek nějakého neziskového projektu. Na jednu stranu skanzen, vesnice, ve které se žije dnes stejně jako před stovkami let, na druhé straně turistická vesnice, kde pár jejích obyvatel využívá její známosti, vybírá vstupné a provádí turisty. Nutno dodat, že to byla vesnice jiná, než jakými jsme projížděli. Je ale zřejmě turistickým cílem natolik oblíbeným, že místní nejsou rozhodně nadšení, ze vstupného nejspíš nemají ani korunu, nechtějí se nechat fotit a vůbec je nezajímáme. Za mne nejrozporuplnější místo, které jsme viděli.

Les u řeky KouJen málokde v Africe je možné narazit na les. Nemyslím teď hory, obrovské plochy, kde žijí poslední gorily nížinné, ale na malý, ohraničený lesík, který ční do krajiny a působí tam až nepatřičně. Kus zachovalé původní vegetace, který se podařilo do dnešních dní udržet v původním stavu, tak, jak tam roste od nepaměti. Les obehnaný plotem, se vstupným, s upravenými stezkami, ale s původní vegetací, říčkami a mostky. Prostě les. Pro nás nic zvláštního, ale pro burkinabé, spravedlivé lidi, místní obyvatele, je to něco nevšedního. Zásadní kontrast oproti nekonečné rovině s baobaby, mangovníky, políčky a vesničkami z červené hlíny. Potkali jsme tady nejvíc turistů - místních, školní výlet, dokonce dva chlapíci, taxikáři, kteří nás sem vezli z nedalekého Boba, zaplatili vstupné pro místní, asi 8 korun, a les si fotili. Možná ani nevěděli, že kousek od města mají místo, které se naprosto vymyká jejich chápání světa.

A takhle je to s každou zemí, hluboce tomu věřím. V každé zemi je možné najít něco, místo, město, přírodní zajímavost, která stojí za vidění. Nemusí to být prvoplánová atrakce, Niagarské vodopády nebo Taj Mahal. Malé ryby, také ryby.Foto: Soukromý archiv autora, soukromý archiv Zdeňka Dvořáka