Burani v pětihvězdičkovém hotelu
Stavět asfaltku na poušti má svá úskalí.Aleš Gill
Nasbíraly se nějaké míle u ČSA a přišel od nich email s akcí do Abú Dhabí. Doplatek k mílím tisícovka, super, uděláme si týden v písku a to pokud možno co nejlevněji. Jeli jsme dva, takže nejlevnější dostupný dvojlůžkový pokoj, nejmenší a nejlevnější auto, benzín za osm korun litr. Představa Emirátů nebo Dubaje jako luxusní destinace pro bohaté se zhroutila – nebýt víz, celá sranda by vyšla levněji než týdenní výlet na Ukrajinu.
Zbývalo jen najít levné ubytování. Náhoda tomu chtěla, že v den, kdy jsem chtěl hotely rezervovat, jsem dostal tip na akci nějaké německé cestovky, která nabízela v podstatě tři noci v pětihvězdičkovém hotelu v centru Dubaje za cenu jedné. Cca tři tisíce za dvojlůžkový pokoj na tři noci. Noc v pětihvězdičkovém hotelu mě tak vyšla stejně, jako před lety noc na kusu molitanu v noclehárně u nádraží v makedonském Skopje.
Po osmi stech kilometrech jízdy pouští, nádhernými dunami, oázami, cestami a městy na hranicích se Saúdskou Arábií a následně Ománem, po dálnici, kolem které jsou vysázeny v délce stovek kilometrů aleje a ke každému stromu je dovedena hadice s vodou, před sebou vidíme špičku nejvyšší budovy světa - Burj Chalífa. Podle navigace nám cesta k hotelu hustým městským provozem bude trvat ještě čtyřicet minut.
Přijíždíme k hotelu, pikolík, který čeká, až přijede Mercedes, Lambo nebo něco podobného, je dost nesvůj. Vystupujeme a před hotelem balíme svých pár švestek do dvou báglů. Dávám pikolíkovi klíčky, ať to jako jede zaparkovat. Takhle nám parkovali auto poprvé včera v Abú Dhabí, tam to byla ale tříhvězda a úplně jiná liga. Chlapec neví, co má dělat. Kouká na kolegu, který otevírá hostům dveře, ale ten taky nechápe.
Recepční kouká nevěřícně. Asi jste si spletli dveře, pánové - neříká to nahlas, ale jako by se stalo. Házíme bágly na zem a vytahujeme voucher od německé cestovky. Chvilku ho studuje, pak letmým pohledem dává signál pikolíkovi, který čeká u dveří s klíčky, že to opravdu myslíme vážně a opravdu budeme v hotelu bydlet. Navíc celé tři dny. Auto odjíždí, a my se dozvídáme o vybavení hotelu, které nám bude po dobu pobytu k dispozici. Parkoviště je v ceně, snídaně samozřejmě taky v ceně. Jakýmsi hnutím osudu nemáme obyčejný pokoj, jakých jsou plná spodní patra, ale máme Executive Room, kterým je vyhrazeno patro nejvyšší. Nad námi už je jenom střecha s bazénem a wellness komplexem, který je nám samozřejmě taky kdykoliv k dispozici.
Bazén na střeše je výborný, jsme tady večer prakticky sami, máme výhled na město, chodíme do sauny, do páry. Dubaj má ze střechy hotelu své kouzlo. Snídaně není o nic méně pompézní než hotel samotný. Stoly se prohýbají pod nejrůznějšími druhy sýrů, zeleniny, snad jen s masem to není úplně růžové - vepřové chybí, a hovězí slanina prostě... prostě hovězí slanina není slanina.
Přestože oba bydlíme v nejluxusnějším hotelu v životě, dál se držíme nízkonákladového konceptu naší cesty. Pereme, vaříme si na pokoji z dovezených polotovarů (úplně původní plán byl kempovat), a tak nemáme zájem, aby nám pokojská dělala ve věcech zmatek. Dáváme tedy signál "nerušit", nikoliv klasicky visačkou na kliku, ale tlačítkem vedle postele, kdykoliv pokoj opouštíme. Po návratu z města máme pode dveřmi podstrčený vzkaz, že se nepovedlo pokoj uklidit a že máme kontaktovat recepci a domluvit úklid na čase, kdy nám bude vyhovovat.
Další den ráno zase vzkaz. Zase končí v koši, jsme tady na tři noci a opravdu si vystačíme s županem a asi čtyřmi ručníky, které máme (každý) k dispozici. Opět vyrážíme do města, přecejenom musíme pustit trochu chlup, protože máme dva základní cíle. Vidět "panelák", tj. Burj Chalífa, kam stojí vstup cca 700 Kč, což je dost, ale za ten výhled to stojí. Fontána u jeho paty je ale ještě zajímavější, a zadarmo. Druhým cílem byla sjezdovka uprostřed pouště. Naše obchodní centra lákají na dětské koutky, vláčky, restaurace a kavárny. Dubajská obchodní centra na kluziště, vodopády, akvária. Vrcholem je pak čtyřsetmetrová sjezdovka. Přijdete, zaplatíte asi tisícovku, nafasujete kombinézu, značkové lyže nebo snowboard a boty, jediné, co potřebujete své, jsou rukavice a čepice, které si - buď značkové, drahé a kvalitní, nebo levné jako suvenýr - můžete koupit v přilehlém obchůdku. Nakonec dostanete dvouhodinovou permici na lanovku, a můžete se prohánět mezi umělými stromy, dělat triky na překážkách, a nebo, pokud jste návštěvník z Pákistánu a nikdy jste neviděli sníh, můžete třeba jezdit dokola na lanovce, nahoru, dolů, zase nahoru...
Po návratu na hotel bylo jasno - pokojské to už nevydržely, uklidily navzdory signálu "nerušit", a buď plánovaně, nebo jako omluvu, jsme měli na stole mísu s ovocem. No co se dá dělat, přece to tam nenecháme - hroznové víno, bazén, s hotelem se budeme těžce loučit, ale nedá se nic dělat.
Pikolíkovi, který nám přivezl levné, bílé a do hotelu se naprosto nehodící autíčko, dávám přiměřené dýško, aby se třeba k příštím hostům choval méně přezíravě, a vyrážíme dál, přes poušť, do ománských enkláv. Ale o tom možná zase někdy příště.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Nikdy nekončící hrozba. Finsko si zvyká na nový vztah s Ruskem
Ozbrojení finští pohraničníci na běžkách střeží východní část země, nejnovější a nejdelší hranici...
Lesy chce předat mnichům bez soutěže. Smlouvu nachystal starosta předem
Premium Mohlo to být jedno z rozhodnutí, jakých města jako osmitisícové Milevsko udělají ročně stovky....
Stavební úřady se děsí novely, mluví o nejistotě a nabírají nové pracovníky
Stavební úřady napříč republikou se obávají reformy stavebního zákona. Kvůli nárůstu práce tak...
VIDEA TÝDNE: Potvrzený trest pro Feriho, živořící děti a Kobajašiho veleskok
Soud v Praze tento týden potvrdil exposlanci Dominiku Ferimu tříletý trest za znásilnění. Strážníci...
Pronájem, Byty 2+1, 63 m2 - Kyjov
Vrchlického, Kyjov, okres Hodonín
14 000 Kč/měsíc
- Počet článků 245
- Celková karma 17,64
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.