Autem po Íránu - 1. díl - Měna postavená na hlavu
Odkud začít. Íránská měna je složité téma. Nebudeme se zabývat historií, zajímá nás měna a platidla, která fungují dnes, maximálně před pár lety.
Měnou podle všech oficiálních zdrojů je 1 riál. Ten se dělí na 100 dinárů. Když si zadáte do Googlu kurz, vypadne vám něco takového:
Taková informace je vám celkem k ničemu, je totiž úplně špatně. Reálně to funguje poněkud jinak.
Měnou v Íránu je totiž Toman (někdy se to přepisuje jako Tuman, perština nerozlišuje O/U, já se budu držet O). Jeden toman se dělí na deset riálů. Ale to je informace kterou nepotřebujete.
Tedy tak, potřebujete ji k tomu, abyste se vyznali v bankovkách. Bankovka s nápisem "1000" je 1000 riálů. Tedy pro místní 100 tomanů. Místní poslední nulu prostě nevidí, nějak si ji v hlavě odfiltrovali, a když jim ukážete bankovku s nápisem "1000", řeknou "Sto". Takhle to tam funguje.
Taková bankovka o hodně 1000 riálů teoreticky existuje, v praxi je nejnižší bankovka s nápisem 5000. Tj. pět set tomanů.
Máte z toho už teď zamotanou hlavu? Nedivím se vám, my se v tom plácali asi týden.
Jaký je tedy kurz, kolik to je těch tisíc nebo pět tisíc riálů, tedy vlastně sto nebo pět set tomanů?
Podle kurzu výše byste za stokorunu měli dostat asi 180 tisíc riálů. Tedy 18 tisíc tomanů. Což je nesmysl. Reálně, v době naší cesty, jsme za 100 Kč dostali asi dva milióny riálů, tj. 200 tisíc tomanů. Místní tomu říkali "two hundred". Když vám místní řekne, že něco stojí dvě stě, musíte zaplatit dva milióny. On je totiž toman a toman. Pro lepší názornost, toman a TOMAN.
toman = 10 riálů
Protože za 1 toman si nekoupíte ani papírek od žvýkačky obvykle je...
TOMAN = 10 000 riálů
Je to podobné, jako když si kamarád koupí ojetého Superba za 400, a nebo máte hypotéku na čtyři a půl. Řády si automaticky odvodíte. Tohle musíte dělat i v Íránu.
Země se totiž připravuje na měnovou reformu, kdy v podstatě škrtne 4 nuly, a z 1 000 000 riálů se stane 100 TOMANů (můžeme tomu třeba říkat "Nový Toman", my jsme tomu obvykle říkali supertoman).
Novější bankovky jsou na tuto reformu připravené. Je na nich číslovka 100 (v TOMANech), i číslovka 1 000 000 (v riálech). U číslovky milión jsou obvykle poslední čtyři nuly slabší barvou, aby vynikla nová hodnota v TOMANech.
Už je vám to jasné? Ne? Jeďte do Íránu. Je to fajn.
Pojďme tedy k samotným platidlům. Íránská měna má jednu výhodu. Mince ztratily hodnotu a už se nepoužívají. Nejmenší bankovka, kterou jsme viděli, je v hodnotě 5000 riálů (půl TOMANu). V přepočtu přesně 1 eurocent. Přes deset, dvacet a padesát tisíc, které dělají jenom chaos v peněžence, se dostáváme k asi nejpoužívanější bankovce: sto tisíc riálů (deset TOMANů).
Bankovka "sto tisíc riálů" (pět korun) je základ místní ekonomiky. Platí se s ní šikovně všechno, a větší bankovky se snažíte pořád rozměňovat kde to jde, abyste měli hodně stotisícovek. Větší bankovky... tohle jsem fakt napsal? Tak jinak.
Větší bankovky než 100 000 riálů neexistují. Pětikorunová bankovka je nejvyšší bankovkou v Íránu. A protože to přestávalo stačit a nikdo s sebou nechtěl tahat igelitky bankovek, íránské banky vynalezly šeky. Banky začaly vydávat šeky v hodnotě půl miliónu, miliónu, dvou miliónů a pěti miliónů riálů. Každá banka jiné. Trh zaplavily různé druhy šeků, různých barev... neudržitelná situace. Po nějaké době centrální banka řekla dost, a bankovní šeky nahradily šeky státní. Ty dnes kolují po íránu, v hodnotách půl miliónu, milión a dva milióny.
V praxi se chovají jako bankovky. Mají ovšem drobná specifika. Třeba na nich není Chomejní, který je jinak na všech íránských bankovkách. Jenže protože šek není bankovka, nemusí na ní Chomejní být. Což je fajn.
Dvoumiliónovky pomineme, jsou velmi zřídkavé, za 17 dní se nám do ruky dostaly tři. Všechny stejné, zelené. Miliónovky a půlmiliónovky, to je jiná.
Napočítali jsme celkem čtyři vzory půlmiliónovek a čtyři vzory miliónovek.
Půlmiliónovky jsou celkem fajn. Jsou buď červené nebo takové fialovo-hněné, a všechny mají podobný motiv. Jedna verze je ale taková domodra.
Miliónovky jsou na tom možná ještě hůř. Jsou obvykle modré, ale existuje i červenohnědá verze, která se plete s půlmiliónovkama.
Navíc ne všechny bankovky jsou stejné velikosti. Můžete najít půlmiliónovku, která je větší, než jiná miliónovka. A to všechno se ještě plete s "drobnýma", protože i padesátitisícovky a dvacetitisícovky mají podobné barevné kombinace a odstíny, jako červeno-hnědé půlmiliónovky a miliónovky. Zatímco zelené stotisícovky se nám několikrát podařilo zaměnit za desetitisícovku v lehce jiném odstínu zelené. Prostě je tam těch nul moc.
Starší verze šeků (a stotisícovek) navíc mají pouze riálovou hodnotu, kdežto novější mají i TOMANovou hodnotu, tj. 10, 50 nebo 100.
Existuje tak minimálně 14 různých bankovek v 8 nominálních hodnotách. Jenže... "existuje" je silné slovo. V Íránu se nedá platit kartou. Tím samozřejmě myslím, že tam nefungují naše karty (Mastercard a Visa). To ale neznamená, že se tam kartami neplatí. Platí, jen kartami místních bank. A tu my nemáme. Ne že by nešla zařídit, ale prostě jsme si ji nezařídili. Nečekali jsme, že platit hotově může být problém. A on je.
Problém je na dvou frontách. První problém je nedostatek hotovosti. Prostě ji nemají. Platíte za dvě coly půl milionu riálů, týpek otevře kasu a má tam deset tisíc. Dost málo, aby vám vydal dvě stě. Tak vám dá další colu. Zaokrouhluje se pořád a všude. Platíte 350 000 ale borec má jenom 100 000 na vrácení z půlmiliónu. Nebo naopak, platíte 530 000 a než aby musel pokladní shánět drobné, odmávne vás za půl milionu, protože to stačí.
Druhý problém je, že jsme několikrát narazili na místa, kde hotovost nebrali vůbec. Hotově se nedalo platit na třech místech, v hotelu na severozápadě ve městě Takab, za výstavku kaligrafie ve městě Kazvín, a za metro v Mašhadu nedaleko hranic s Afgánistánem. Vždycky se to muselo nějak udělat... obvykle pokladní nebo někdo kolemjdoucí zaplatil kartou za nás, a vzal si hotovost. Ale větříme, že bude hůř. Měnová reforma, kterou jsem už nakousl, pořád nepřichází, a hotovosti mezi lidmi ubývá. Nedivil bych se, kdyby Írán směřoval k bezhotovostní ekonomice.
Vede mě k tomu ještě jedno pozorování. V roce 2014 byla situace v Íránu podobná. Vysoká inflace, vysoké nominály. Ale rozdíl byl v tom, že všude byly hromady hotovosti. Hotely měly milióny v pokladně, na trzích byly směnárny, cestovky měnily peníze, kdokoliv měl cashový byznys, snažil se hotovost proměňovat na eura a dolary od turistů. Tohle skončilo. Hotovost prostě není.
Na letiši dostanete cca o 10% horší kurz než jinde. Nějaké drobné si vyměníte, ale ne moc. V Yazdu jsme hotovost v místní měně sháněli asi hodinu. Jediná směnárna, do které nás všichni posílali, byla zavřená. V Isfahánu se nám sice nabízeli veksláci, ale jenom jednou (kdyby vás zajímalo kde, bylo to na severovýchodním rohu parku, ve kterém je palác Chehel Sotun). Směnárnu jsme tam neviděli ani jednu. V Šírázu jsme směnárnu našli, ale nestihli jsme k ní dojít - vyměnili jsme u veksláků. A ani veksláci neměli peněz na zbyt. Padesát miliónů měli po kapsách, dalších 250 miliónů během pěti minut někde sehnali. Čtvrt hodiny jsme na chodníku přepočítávali hromadu peněz v miliónovkách a půlmiliónovkách. Samozřejmě se nám snažili balíčky o 96-7 bankovkách prodat jako sto bankovek. Nedali jsme se. Jedinou otevřenou a funkční směnárnu jsme viděli v Mašhadu. Tam to nejvíc dává smysl, jezdí tam hodně náboženských turistů z různých zemí.
Občas se najde někdo "tourist friendly" a řekne vám cenu v riálech, nebo se zeptá, jestli chcete vědět cenu v riálech, nebo tomanech. Tím v tom celém chaosu vytváří ještě větší. Nejlepší je, když je někde nápis v perštině, že turisti (kteří ale ovšem persky obvykle neumí), platí třeba ???,???. Pak musíte umět (alespoň číst) persky, nebo odhadnout, jestli je částka v riálech, nebo tomanech.
Takhle je to v Íránu s měnou. V příštím článku si řekneme, co si za všechny ty milióny můžete koupit, přecijenom za 17 dní jsme vyzkoušeli spoustu atrakcí, spali v hodně hotelích, jedli v hodně restauracích a projeli hodně benzínu.
PS: Měl jsem z toho všeho tak zamotanou hlavu, že jsem "stotisícovce" říkal "stovka" a "miliónovce" "tísícovka". Mátl jsem s tím všechny kolem. Občas i sebe.
PS2: Kdybyste chtěli zjistit aktuální kurz riálu, existuje přinejmenším jedna zaručená cesta: server Bonbast:
PS3: V jednom hotelu po nás chtěla paní, anglicky, "Two hundered". Kolik (a čeho) pokoj stál? Pište do komentářů. První správná odpověď s vysvětlením, jak k tomu paní došla, nebo nejvtipnější odpověď, bude odměna mou knihou o potápění. Pokud do konce týdne, ve kterém článek vyšel, nikdo nenapíše správnou odpověď, napíši ji do komentářů já.
PS4: Ze soutěže jsou vyloučeni všichni, kdo u toho byli, a nebo komu jsem tu historku už vyprávěl já nebo někdo ze spolucestujících.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Při požáru v bytovém domě v Praze zemřel člověk, na místo vyrazil i speciál Fénix
Při ranním požáru v bytovém domě v Praze zemřel člověk. Sedm dalších lidí muselo být evakuováno,...
Irák schválil nový zákon proti homosexualitě, hrozí za ni až 15 let vězení
Irácký parlament v sobotu schválil nový zákon zaměřený proti vztahům lidí stejného pohlaví. Nově...
Počasí v Česku opět ovlivní saharský prach. Vytvoří oblačnost, sníží teploty
Počasí v Česku v neděli opět ovlivní saharský prach. Vytvoří oblačnost, se kterou nepočítaly...
Co v EU prosadili čeští europoslanci? Nabíječky i Erasmus, připomínají se
Premium V Bruselu a Štrasburku proběhlo v týdnu velké loučení. Ve stávajícím složení se totiž europoslanci...
- Počet článků 245
- Celková karma 17,64
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.