Dvě tváře Mexika
Mexiko je opravdu zvláštní země. Byl jsem tam třikrát a každá další návštěva dost změnila moje mínění o něm. První cesta byla krátká, jen na skok z amerického El Pasa do Ciudad Juaréz. Města, o kterém vám Google, po zadání jeho názvu do vyhledávače, neřekne nic hezkého:
Prázdné bary a strach
Nejnejbezpečnější město světa
Město drogových kartelů
Drogová křižovatka
Peklo na zemi
V době naší návštěvy v nějakém časopise vyšel článek o tom, jak ve městě nenávratně zmizí čtyři lidé denně. A tak jsme se rozhodli vydat se tam ve čtyřech. Na den. Pěšky přes hranici, kde jsme nechali zaparkované auto, a druhý den zpět. A tedy neviděli jsme nic z toho, co vám nabídne Google. Viděli jsme hodně služeb pro Američany - právníky, zubaře, očaře, brýlaře, notáře a podobné služby, které jsou zřejmě ve Státech drahé, a tady za zlomek ceny. To je asi společný jmenovatel všech měst na hranici: Tijuany, Mexicali a dalších. Aniž bychom popírali nebezpečnost města, necítili jsme se tam nijak divně. Máme za to, že pokud nejste do drogového businessu zapojení, nejste policajt, soudce nebo tak něco, nijak to na vás nedopadá. Naopak, byl tam příjemný ruch vlastní všem mexickým městům, kontrastující s prázdnými ulicemi El Pasa i jiných amerických měst, kde je zvykem jezdit všude autem, vyřídit si své záležitosti ideálně z okénka a jet zase domů.
Druhá cesta do Mexika vedla po prvoplánových památkách. Klasické, světoznámé, pyramidové komplexy Teotihuacán, Chichen Itzá a další, méně známé, ale stále hojně navštěvované. Plážové rezorty u Atlantiku a Karibiku. Ceny často vysoké, turistické, přesto pohodová země na cestování s dobrými silnicemi a atrakcemi po jejich stranách - staré kostelíky a celá krásná fotogenická městečka nebo vodopády.
Třetí cesta, za Covidu, kdy Mexiko bylo (zrovna) jednou ze zemí, kam se vyjet dalo poměrně bez problémů, nám ukázala Mexiko pro místní. Památky, které asi najdete v Lonely Planet a na různých internetových "Tripadvisorech", ale přesto nejsou často v hledáčku západních turistů. Přesto jsou zajímavé pro místní. Kdybych je měl přirovnat k Česku, navštívili jsme Mikulov, Brno, Novomlýnské nádrže, Moravský kras, Mumlavský vodopád a Okoř. Nic co by zahraniční youtubeři obletovali se svými selfie tyčemi, přesto místa, kam rozhodně má smysl se vypravit a kam se my místní rádi vydáváme.
Těžko můžeme soudit, zda klid, který v místech panoval, byl způsobený totální absencí zahraničních turistů dlouhodobě, nebo aktuální covidovou situací, rozhodně ale bylo příjemnější navštěvovat místa, která jsem pro časopis Lidé a Země označil za "druhou ligu". Určitě jsme si je užili více, než prvoplánové destinace z předchozí cesty, které jsme museli sdílet s davy lidí.
Jak už jsem nastínil v úvodu, Mexiko je ve schizofrenní pozici, a to zejména z pohledu Američanů. Jednak je to země vnímaná jako nebezpečná, plná drogových kartelů, imigrantů, před kterými je třeba pořádně zabezpečit hranice, stavět zdi a ploty, pak je to ale i země letních dovolených, pláží, míchaných nápojů a památek starších, než cokoliv v USA. Země, do které v každém druhém americkém filmu utíká hlavní hrdina před zákonem, ať už oprávněně, nebo je vlastně nevinen a americký státní aparát si na něj jenom zasedl. Americké seriály poslední doby jsou protkané převaděči a tunely pod americko-mexickou hranicí i prašnými cestami vinoucími se nehostinnou sonorskou pouští.
Pro mě se symbolem tohoto útěku za lepším životem asi navždy stal film Vykoupení z věznice Shawshank podle knihy Stephena Kinga. Je dost nepravděpodobné, že byste ho neviděli, dlouhodobě okupuje první příčky žebříčků o nejlepší film vůbec. Ve zkratce, hlavní hrdina s nedobrovolnou pomocí ředitele věznice akumuluje peníze a plánuje útěk z vězení a země do městečka Zihuatanejo v Mexiku.
Upřímně jsem si myslel, že toto město je jen hezký název, něco jako Kamenice v seriálu Návštěvníci, mimochodem téměř stejně starém jako Kingova předloha. Fiktivní místo ležící kdesi na pobřeží jednoho z oceánů omývajících mexické břehy. Není to tak úplně pravda. Zihuatanejo opravdu existuje a přišli jsme na to vcelku náhodou při plánování třetí cesty. A tak se okamžitě dostalo do našich cestovních plánů. Protože kdo by se nechtěl sejít s Andym, hrdinou zmíněného filmu, nebo alespoň na chvíli postát na pláži, kterou si po dlouhá léta ve vězení vysnil.
Realita se ukázala dost jiná, než jak ji známe z filmu. Zihua, jak dlouhý název města místní často zkracují, je asi stotisícové přímořské letovisko s pobřežní promenádou a desítkami hotelů a restaurací. Jasně, je tu i písečná pláž, po které se pyšně promenádují pelikáni, a můžete tu vidět a cítit rybáře a jejich produkty. Nicméně místní cvrkot nenasvědčuje nic o tom, že byste zrovna tady chtěli najít svou skrýš před zákonem. Žádnou stopu odkazující na film jsme tam nenašli. Nedá se vyloučit, že v zaprášené krabici s magnety na ledničku třeba nějaký motiv na film neodkáže, ale město rozhodně nežije ze své slávy na ČSFD.
Měli jsme ale štěstí. Úplnou náhodou jsme při hledání ubytování našli to "pravé" Zihuatanejo. Přímořskou vesničku Puerto Vincente Guerrero, ve které to vypadalo jako ve filmu. Pár desítek místních (celá vesnice má asi 500 obyvatel), pláž, rybáři, dvě dřevěné hospody s nuznou nabídkou předražených ryb, kde jsme si dali k večeři pivo a hranolky s kečupem. Najdete tam ještě pár možností ubytovat se u místních, a to je zhruba všechno. Místo tak zapadlé, že ho nezná ani (anglická ani španělská) Wikipedie. Přesně to místo, kam byste zapadli, kdybyste chtěli, aby vás už nikdy, nikdo, nenašel. A měli jste na kontě dost peněz na místní rybí speciality.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Další případ zpožděné dodávky zbraní. Česká firma se soudí na Ukrajině
Premium Vztahy mezi Českem a Ukrajinou nejsou vždycky idylické. Svědčí o tom soudní spor, na který narazila...
Světlušky mění válčení ve městech. Nové drony snížily počet padlých Izraelců
Premium Jen několik decimetrů velký přístroj může znamenat revoluci městské války: minivrtulník, který...
Dva ruští vojáci se doznali k trojnásobné vraždě na Ukrajině
V okupované části Chersonské oblasti na jihovýchodu Ukrajiny zadrželi dva ruské vojáky, kteří se...
Architektonickou cenu EU získal univerzitní pavilon, blízko byla i ostravská galerie
Studijní pavilon Technické univerzity v německém Braunschweigu se stal vítězem prestižní...
Spoluvlastnický podíl na stavebních pozemcích za 212,2 Kč/m2
Velká Hleďsebe, okres Cheb
3 575 465 Kč
- Počet článků 245
- Celková karma 17,59
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.