Neznámá místa 9 - Poslední nosorožci na rovníku
Cestu po africké Keni jsme měli jasně naplánovanou. Chceme vidět co nejvíce národních parků, a jako obvykle nás příliš nezajímají "umělé" rezervace, které jsou malé, svázané nějakými ploty, a naprosto nerealistické. Takové lepší zoo. Určitě chceme navštívit notoricky známé národní parky Masai Mara, Tsavo, Amboseli a pak ještě najdeme něco dalšího.
Asi náhoda tomu chtěla, že - jako každých několik let - zprávami proběhla nějaká informace o posledních dvou samicích nosorožce bílého severního, správně vědecky nosorožce tuponosého severního. V podstatě vyhynulého druhu. Jenže ještě ne tak úplně - poslední dvě samice z královodvorské zoo spásají trávu někde uprostřed afriky. V rezervaci Ol Pejeta. Vlastně jsme ani netušili, kde to je. Na mapách národních parků není - protože to není národní park, a tak jsme museli chvilku hledat. A zjistili jsme, že to není vlastně tak daleko od naší trasy. Vlastně vůbec, protože nejsevernějším z cílů naší keňské "expedice" bylo "vidět rovník". Tedy slavnou žlutou ceduli, kolem které projíždějí, resp. se u ní zastavují, všichni cestovatelé na trase ze severu Afriky na jih. Tedy ti, kteří se snaží ulehčit si práci a jet po vyšlapané "východní" cestě, tzv. Trans-African Highway, z Egypta přes Súdán, Etiopii, právě Keňu kolem zmíněné cedule a dále na jih, do Tanzánie, Zambie a přes Zimbabwe či Botswanu až do Jihoafrické Republiky.
No a vstup do rezervace Ol Pejeta je od zmíněné cedule nějakých možná patnáct kilometrů. Bylo rozhodnuto, pojedeme si popovídat s posledními dvěma nosorožčicemi (severními bílými) na planetě. Taková trochu zvláštní mise.
Vždycky, když jsem rezervaci Ol Pejeta viděl v televizi, tak jsem si myslel, že je to nepřístupné místo. Geograficky pro mě, a podmínkami vstupu pro kohokoliv kdo není ředitel české zoo, slavný dokumentarista typu Petr Horký nebo alespoň redaktor České Televize. Ale ono ne. V podstatě se tahle rezervace chová jako kterýkoliv národní park v okolí. Má nějaké hranice, má vstupní brány, nějaké návštěvnické centrum, a vstupné. A je jen tři hodiny jízdy autem od Nairobi.
Vstupné se asi dá zaplatit i na bráně, doporučuje se ale platba předem a online. Zejména, pokud si chcete na určitý čas rezervovat nějakou aktivitu. Ty my obvykle příliš nevyhledáváme a jezdíváme po národních parcích cik cak abychom si našli nějaká zvířata na koukání a focení. Tentokrát jsme ale udělali výjimku. Programu "návštěva u nosorožců severních bílých" jsme prostě museli zúčastnit, ať to stojí, co to stojí. Společně se vstupným do rezervace vás tento program vyjde na 150 dolarů. Úplně stejně, jako let balónem v Kappadokii. Auto musíte mít vlastní, pokud byste se chtěli nechat vozit autem s řidičem místním, parkovým, asi ještě něco připlatíte.
Příplatkové "aktivity" v národncíh jsou obvykle komentované prohlídky s místním rangerem, tzv. "walking safari" kdy se nemusíte trmácet autem a dostanete se ke zvířatům blíže. Tady v Ol Pejetě je to návštěva záchranné stanice šimpanzů, ale pro nás jsou magnetem právě nosorožci. Ještě včera nám bylo jedno jací. Teprve "včera", tedy den před návštěvou Ol Pejety, jsme viděli svoje první nosorožce v Africe, po sedmi týdnech na kontinentu a čtyřech afrických subsaharských "expedicích". Viděli jsme pěkně z blízka stádo a nosorožčí matku s dítětem v národním parku Lake Nakuru.
Sraz s naším průvodcem je v jedenáct, my jsme nadržení už v osm hodin na bráně a máme tak tři hodiny na to projet si park, tedy rezervaci, není v tom úplně rozdíl. Tedy je. Rezervace je obehnaná částečně elektrickým ohradníkem, částečně asi metr vysokými kůly v půlmetrových intervalech, kudy může procházet různá zvěř od antilop po slony, ale ne nosorožci. Rezervace není ani tak malá, jak jsme si mysleli - je jen o něco málo větší, než Brno, tudíž zabavit se tu tři hodiny před samotným programem není problém. A nevidět tady alespoň nějakého toho nosorožce je snad nemožné.
A pak jsme to málem nestihli. Je půlhodina do jedenácté, tedy začátku našeho programu, a nám zbývá necelých deset kilometrů. Cesty jsou v parku dobré, vybíráme jednu, po které jsme ještě nejeli. Chyba. Zrovna se nám do cesty připletla ta nejhorší, nejrozbahněnější cesta, kterou jsme asi kdy v Africe projížděli. Nedá se svítit, musíme dopředu, pořádně na plyn a nezastavovat. Projeli jsme. Zlatý Landcruiser. Pět minut před jedenáctou stavíme na parkovišti u informačního centra Morani, kde se setkáváme s průvodcem/rangerem.
Ten k nám sedá do auta, odněkud vytahuje mrkve na krmení, dává nám krátký výklad o historii a pohnutém osudu nosorožců severních bílých, a pak už otevírá bránu poměrně velké ohrady, kde poslední dvě "české" nosorožcice, Fatu a Nájin, bydlí. Opravdu to vypadá, jako kdybychom jeli k někomu na návštěvu.
Ranger nám říká, kam jet, kde zastavit, a pak vystupuje - my musíme zůstat v autě - a postupně nás seznamuje s jednou a pak druhou nosorožcicí. Je to zajímavý pocit, moci si pohladit, jak jsme tomu následně začali říkat, živé dinosaury. Druh zvířete, který je s námi na planetě, přirozeně vinou člověka, už jen posledních pár let a pak se s těmi dinosaury setká ve Velkých lovištitích. Trošku mi to připadalo, jako jet za nemocnou babičkou do nemocnice a vědět, že už je to nejspíš naposledy.
Fatu se narodila v roce 2000 ve Dvoře Králové. Správný mileniál. Je to poslední narozené mládě tohoto druhu nosorožce a pravděpodobně to bude poslední nosorožec severní bílý na planetě. Bude tak jednou slavnější, než její dědeček Súdán. V podstatě po celou dobu jejího života se vědci snaží najít řešení umělou reprodukcí, ale v posledních letech mám pocit, že už to nedopadne. Snad se pletu. Fatu v Ol Pejetě žije se svou matkou, Nájin. Otec Fatu, Suni, uhynul v Ol Pejetě v roce 2009. Její dědeček Súdán v roce 2018.
Osud druhu už byl delší dobu komplikovaný. Tyto nosorožce chovaly v podstatě jen dvě zoo na světě, kromě zmíněné královédvorské ještě zoo v San Diegu. Obě zoo nakonec spojily síly a vybraly rezervaci Ol Pejeta jako nejvhodnější místo pro zachování druhu.
Po nějaké třičtvrtě hodince opouštíme výběh a jedeme zpět k návštěvnickému centru, kde je ještě ohrada s jedním nosorožcem černým. Jmenuje se Baraka, je slepý a v přírodě by nepřežil. Byl převezen do rezervace a stal se tady miláčkem rangerů i návštěvníků, hlavně dětí. Je sice za "plotem", ale je možné si ho pohladit a nakrmit ho, a v neposlední řadě, což u Fatu s Najin moc nejde, udělat si s ním fotku nebo selfíčko. Troška té komerce do smutné doby posledních dinosaurů.
Dívali jsme se na africké rezervace, tj. soukromé "parky" nikoliv národní, trochu s despektem. Nevíme, jak je to jinde, ale tady to vypadá, že dělají opravdu dobrou práci. Cílem rezervace je primárně chránit nosorožce před predátory. Hlavně lidmi. Tak aby tady byly ještě nějakou dobu s námi. Aby ještě alespoň příští jedna nebo dvě generace mohly vyrazit do Afriky a na tato nádherná zvířata, která jako by do naší doby vypadla z historických knížek, se jet podívat.
P.S. "Náš" ranger žil v přesvědčení, zřejmě stejně jako jeho kolegové, že slova "fatu" a "nájin" jsou česká, a ptal se, co znamenají. Uměl česky pár slov, aby se se svými českými svěřenkyněmi domluvil. Opravdu jen několik. "Pocem", a "Poď" byly jeho oblíbené povely. Asi mu připomínaly jména nosorožců. My jsme mu vysvětlovali, že v češtině taková slova nejsou, a že jsme žili v tom, že jsou to slova ze svahilštiny nebo jiného v okolí používaného jazyka. Snažili jsme se, ještě v Ol Pejetě, vygooglit, proč byla králodvorským nosorožčím novorozencům dána zrovna tato jména, ale na nic jsme nepřišli. Kdybyste někdo věděl, napište, prosím, informaci do komentářů.
Aleš Gill
Neznámá místa 16: Největší benzínka na světě
Asi to znáte. Platíte na kase za benzín a říkáte číslo stojanu. Čtyři, šest, jedenáct. Říkali už jste ale někdy číslo vyšší než sto? Já tedy ne. Přesto několik takových benzínek existuje. V Texasu.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 26. - Návrat do paralelního vesmíru
Jsou to téměř dva roky od mého posledního článku o KLDR, a téměř tři roky od mé druhé cesty za nejželeznější oponu, jakou si lze představit. A protože informací z KLDR je kvůli uzavřené hranici málo, mohli bychom se tam vrátit.
Aleš Gill
Neznámá místa 15: Hitlerův hrad
Podíváme se na místo, o kterém jste nejspíš nevěděli. Ani já jsem o něm nevěděl. Až při procházení objektem mi přišlo něco... jinak. Jako bych byl doma u Adolfa. A ono taky že jo. Poznaňský kulturák má dost zvláštní minulost.
Aleš Gill
Pamatujete mobily, které vydržely nabité 14 dní?
Pokud si ještě pamatujete tlačítkové mobilní telefony s černozeleným displejem a nabíječkou s podivnou koncovkou, která se nehodila vůbec k ničemu, asi si pamatujete, že jste ji nemuseli používat tak často, jako dnes.
Aleš Gill
Návod na... Safari v Keni (2/2)
V první části článku jsme se podívali na Masai Mara, Hells Gate, Crescent Island, jezero Nakuru a za nosorožci do Ol Pejety. Držte si klobouky, v tomhle článku se podíváme do za mě nejkrásnějšího parku v Africe.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Finský vládní poslanec se opil a vystřelil. Ponese následky, vzkázala šéfka strany
Finský poslanec z krajně pravicové Strany Finů, která je součástí nynější vlády, se v pátek zapletl...
Pro mírové rozhovory s Ukrajinou nejsou důvody, řekl Kreml. Jednat odmítá i Kyjev
V současné době neexistují důvody pro mírové rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou, protože Kyjev...
KOMENTÁŘ: Jako figurky na šachovnici StB. Akce Skaut byla obří past na odboj
Premium Odboj, nebo provokace? Před pětasedmdesáti lety, v dubnu roku 1949, vrcholila u nás akce Skaut,...
Sociální nůžky se rozevírají. Češi chudnou, ač pracují, říká antropoložka
Minimální důstojná mzda pro rok 2023 činila 45 573 korun hrubého, vypočítala Platforma pro...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 245
- Celková karma 17,64
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.