Pojďme se najíst - kulinářské perly na cestách

Nejsem vůbec vybíravý. Neocením lanýže a kaviár, vlastně mi jídlo buď chutná, nebo mě alespoň nasytí. Občas člověk ale narazí na místa, která si zapamatuje a rád se tam vrací. Protože jsou prostě výjimečná. A dobře tam vaří.

Ve vcelku náhodném pořadí se dnes projedeme místy, na která si vzpomenu když se řekne jídlo na cestách. Znám řadu restaurací, no asi by se hodilo neutrálnější označení "stravoven", kam už bych se nevrátil, na které vzpomínáme po letech spíše pro pobavení, prostě nám tam moc nešmakovalo, nebo mě to tam prostě nebavilo. Těm se věnovat nechci. Chci vyzdvihnout místa, která bych nikdy neopomněl navštívit znovu, kdybych k tomu měl příležitost. U některých se tak děje s železnou pravidelností, u jiných jen zřídka.

Všechna tato místa mají jedno společné: jsou mimo ČR. Z celkem logických důvodů, nepřijde mi správné na cestovatelském blogu řešit svoje oblíbené podniky kam chodím na kebab, pizzu, čínu, kuřecí křídla nebo oběd v okolí mého bydliště, hotelu, kde bydlím na služební cestě a podobně. Jsou to vyloženě cestovatelské, náhodné restaurace, kam jsme zapadli bez většího rozmýšlení, ale odešli nadšení.

Začneme nejblíže u hranic. Pomyslnou kategorii „jídlo na benzínce“ vyhrává v polské Kudowě-Zdrój jídelna připlácnutá k benzínce BP po pravé straně silnice ve směru do Náchoda, takové tři kilometry před čárou. Mají tam totiž výborný žurek. Vydatnou polskou polévku přirovnatelnou k české kulajdě nebo koprovce. Tu sice mají všude v Polsku, tady ale prostě zastavujeme kdykoliv jedeme přes Náchod, a často jedeme přes Náchod právě proto, abychom si tady dali žurek. Prostě nám chutná, což se nedá říct úplně o každém žurku v Polsku. Zejména v rychlostravovnách a benzínkách. Tady přijdete, nikdy tu není fronta, objednáte, zaplatíte, sníte a za 15 minut pokračujete do Kladska nebo Hradce Králové.

Další místo, které jsme objevili, je úplně jiné. Nevím, jak se jmenuje. Vysnili jsme si ho. Čekali jsme deset minut na hraničním přechodu na silnici mezi Skopje a Prištinou, a měli jsme hlad. Kdyby se tak objevila nějaká šikovná restaurace, stánek... A on se skutečně objevil. Hned asi 100 metrů za čárou, po levé straně ve směru na Prištinu, prodával děda burgery. Pljeskavice, tak něco. Byly fenomenální. Obří, za 2 eura. Když jsme se pak vraceli z Albánie, záměrně jsme si přechod hranice naplánovali na čas vhodný k obědu. Protože jsme si ten burger chtěli opět užít. A opět nezklamal. Prostě pecka. Kdybyste náhodou projížděli Balkánem, stavte se. Snad tam ten domek, nebo spíš stánek, ještě je.

Pokud bych měl zmínit konečně jednu pořádnou restauraci, tak je to Pizzérie Bayleaves ve městě Mellieha na Maltě. Těžko budete mít cestu kolem, my ale zvažujeme, že si jednoho krásného dne zaletíme na Maltu – když seženeme nějaké srandovní zpáteční letenky za 20€, což není úplně nereálné – jen kvůli téhle pizze. Jedni by řekli, že je přeplácaná. Já zase nemám rád tři kolečka salámu a jeden nakrájený žampión. To raději přeplácanou. A tam mi to maximálně vyhovuje. Možná už to není pizza, je to slaný dort z nejrůznějších ingrediencí. Co ale místo odlišuje, kromě bohaté nadílky surovin, od ostatních stovek pizzérií, které jsem viděl, je kuchyně. Ta je totiž otevřená, je uprostřed místnosti a stoly zákazníků jsou kolem. Hosté tak vidí všem kuchařům pod ruce. Ten hněte, ten krájí, ten zdobí, ten zase sází do pece a jiný pizzy vytahuje. Pecí je tam mnoho, najednou se zvládají dělat desítky pizz a prostě to tam frčí. A to mě baví.

Letošním objevem je první příspěvek, který bych zařadil do kategorie "food court". Obvykle místo, kde jíte, když musíte, ale nic, o čem byste vyprávěli sousedům. Jeden takový lepší jsme ale našli v portugalském Ribeira Grande na ostrově Sao Miguel. V prostorách historické tržnice vzniklo částečným zastřešením místo, kde se schází místní, kde se odehrávají rodinné oslavy, kam si místní chodí sednout, pokecat, dát si něco dobrého k jídlu nebo pití. Ale vlastně je to food court, je tady několik podniků různých kategorií, některé jsou víc na sladké, jiné víc o kvalitě s papírovým menu a obsluhou, další tácové hamburgrárny. Šli jsme sem na doporučení místního, který nám pronajal domek, a byli jsme tam celkem třikrát - nic zajímavějšího jsme ve městě nenašli. A hlavně, točili tam pivo za velmi rozumný peníz, což nás Čechy nikdy nenechá chladnými. A pizza tam byla taky fajn.

Sluší se zmínit dvě hladová okna, kam se rád vracím, když mám zrovna cestu kolem. První je na konečné metra Kőbányia-Kispest v Budapešti. Několikrát jsme tam nechávali auto, ve dne i v noci, a pokračovali dále na letiště, nebo jsme se naopak do Budapešti vraceli a do Česka pokračovali autem. V jakoukoli hodinu tam bylo (a snad stále je a bude) otevřené hladové okno s asi dvěma stoly, takže spíš na stojáka. Žádný velký výběr, kebaby a burgery, k tomu plechovkové pití. Celá sranda s pitím stávala asi 40 korun. Za tu cenu je v noci v Praze tak to pití. Jestli vůbec. Neříkám, že šlo o kulinářský zážitek, ale to obvykle u hladových oken není primární cíl. Cíl je se něčím zaplácnout ve čtyři ráno. A tenhle bufet u metra to zvládá perfektně.

Zázrakem v Pule bych mohl nazvat místo „Tanja 3“. Vlastně nevím, proč tam chodíme. Za pultem je taková herdekbaba, jinak než chorvatsky (znáte to, taková ta českochorvatština stačí) se tam nedomluvíte, vypadá to tam jako před třiceti lety a příprava jídla docela trvá. A není si ho kde sníst, musíte si vyhlídnout šikovnou lavičku v Krešimirově parku přes ulici. Lidi v recenzích nadávají na ledasco, ale jedna věc se tomuhle svéráznému zařízení upřít nedá: Pljeskavica je tam výborná. A je to dvě minuty pěšky od Arény. Navíc si rovnou můžete dát i Cocktu, což je takový relikt jugoslávského nápojového průmyslu, kromě vzhledu chuťově nepodobný americkému vzoru ani naší Kofole. Dost mě mrzí, že ani spousta lidí, kteří do Chorvatska pravidelně jezdí, ji nezná. Restaurace cílící na turisty ji totiž obvykle nemají.

Restauce, nebo spíše jídelny/tácovny pro místní, jsou obvykle dobrým vhledem do místní kuchyně. Řada cestovatelů se totiž pídí po různých specialitách. A pak v Praze jí vepřová kolena, kachny s knedlíkama a podobné nesmysly, které – ano – my Češi jíme, ale jednou za uherský rok. Při speciálních příležitostech. Odtud slovo "specialita". Ale o to, co my Češi jíme v únoru a v úterý, turista obvykle nezavadí. Běžná jídla k obědu. Hotovky. V Jordánské Aqabě jsme měli štěstí: náš hotel byl hned vedle jídelny Mohandes, kam chodí místní, úředníci, dělníci, na obědy a večeře. Přes okno prodávají sendviče (šavarma, falafel), totéž na talíř dělají uvnitř. A je to luxusní, nejlepší, skvělé, čerstvé. A za malý peníz: o nic lepší falafel s hummusem a zeleninou si můžete dát v kterékoliv restauraci pro turisty. Za pětinásobnou cenu. O Jordánsku se tvrdí, že je z Arabských zemí jednou z těch nejdražších. A je to pravda. Ale taky tam můžete narazit na sendviče za 8 korun a hlavní chod za šedesát. A mají tam dokonce menu v angličtině.

Co si budeme nalhávat, USA není zemí, kam bychom jezdili za kulinářskými zážitky. Spíše naopak. Za poměrně dost peněz docela hodně hranolků, průměrných hamburgerů, sem tam nějaký solidnější podnik nebo dobrá čína, ale v zásadě, pokud chceme vyrazit za jídlem, je lepší zůstat v Evropě. Americké fastfoody, které jsou na každém rohu, nám nedovolí ani se přiblížit k americké kuchyni. Možná jen jeden jediný - Golden Corral. Kdo zná, řekne si, že jsem se zbláznil, že je to chrám obžerství a proč to proboha doporučovat. V Golden Corralu totiž uvidíte Ameriku pod jednou střechou. Američany, kteří jí, co jim chutná, a sami ochutnáte, jak v Americe připravují brambory (jinak než hranolky), že tam existují omáčky (jiné než kečup a hořčice), ochutnáte steak tak, jak ho připravuje místní kuchař a můžete si dát špagety se sýrem, jak je znáte z devadesátkových sitcomů. Uvidíte různé zeleninové saláty a různé kombinace, které nám nedávají smysl, ale v USA jsou běžné. A celé to zaplácnete jahodou v čokoládové fontáně nebo zmrzlinou s medvídkama. Doporučuji se ubytovat někde v blízkém okolí a do Golden Corralu si dojít. Protože řídit se vám chtít nebude: americké all-you-can-eat ve vás určitě zanechá nesmazatelnou stopu, zejména pokud budete chtít vše ochutnat. Jednou jsme si k nejbližšímu Corralu popojeli 30 mil. Protože jsme prostě chtěli, a v Seattlu žádný nebyl.

Malá odbočka a několik zajímavých míst, která se do žebříčku nevešla a článek by byl moc dlouhý. Našli jsme skvělou stejkárnu v Kišiněvě. Kolegové si mě i po letech dobírají, že jsem si tam dal králíka. V Kišiněvě mimochodem dělali i nejlepší staromoldavský Trdelník. Tak dobré burrito jako v guatemalském Flores ve stánku na ulici jsem ještě nejedl. Uprostřed Afriky, daleko od moře, v Burkině-Faso, dělali skvělé rybí pochoutky za pár korun. Sendviče s rybou, rybí polévky. Normálně bych si něco podobného nedal. Rybám se spíš vyhýbám. Tam nebylo zbytí, pokud jste nechtěli na špagety do falešného McDonaldu ze dřevěných trámů a vlnitého plechu.

Vraťme se ale do Států. Posledním objevem, který stojí za návštěvu a poslední položka mého seznamu, je americká pizzérie Little Ceasars. Pokud chcete vyzkoušet americkou pizzu, přeskočte jedničku a dvojku (Domino's a Pizza Hut), a běžte rovnou k trojce amerického trhu, k Cézarovi. Existuje několik variant jejich restaurací, od v podstatě výdejen se dvěma druhy (salámová, sýrová), které vyrábí na běžícím páse do zásoby a rovnou prodávají v krabici, takže nečekáte, až po takové, kde si můžete sednout a objednat něco sofistikovanějšího na objednávku. Právě ale "hotovky" jako salámová a sýrová jsou pro mě synonymem americké pizzy, toho času za 5 dolarů bez daně. Vždy se mi vybaví jeden konkrétní "Cézar" v Missoule v Montaně. Městě, o kterém jste nikdy neslyšeli, a už asi ani neuslyšíte. Ale mají tam dobrou pizzu.

PS: Omlouvám se za nulový obrazový doprovod. Má to dva důvody. Ten první, poetický, je, že jsem vás chtěl přimět popustit uzdu fantazii a smyslům. Ten pravdivý ovšem spočívá v tom, že jsem stará škola. Fotím krajinu, útesy, památky, ale v restauraci mě to prostě napadne málo kdy.