Lesk a bída letištních salónků

Dnes jsem si připravil téma, které je pro někoho neodmyslitelně spjaté s cestováním, pro jiného zbytečný luxus a vlastně něco, co k cestování nevyužívá a nepotřebuje. Podíváme se na tzv. Airport Lounges, neboli letištní salónky.

Pryč jsou doby, kdy byl letištní salónek luxusní čekárnou vyhrazenou pro pasažéry "z vyšších tříd", tj. čekárna pro cestující v businessu nebo první třídě. To samozřejmě pořád platí, ale má to svá úskalí, svá pro a proti. Pokud jste se o salónky nikdy nezajímali, možná vás překvapí, že můžete letět první třídou a mít letenku za bratru čtvrt miliónu, a přesto nárok na salónek mít nebudete. Je to extrémní příklad, ale byl jsem svědkem toho, kdy se to stalo.

Možná si ale nejdříve řekněme, co je to salónek a kde ho najdeme. Salónek je tedy čekárna, s různým stupněm výbavy, o tom dále. Na menších letištích (Ostrava, Bratislava atp.) bývá jeden, na větších (Praha) je jich několik, a na velkých mezinárodních přestupních letištích jich může být klidně více než deset nebo desítky. Jsou víceméně tři (a půl) možnosti, kde se takový salónek nachází. Nejhorší umístění je v prostorách pro veřejnost, která nemusí ani nikam letět, tj. tzv. landside. Takový salónek můžete využít po příjezdu na letiště, než se vám otevře odbavení... a myslím, že jsem nikdy žádný nevyužil. Nebývá vůbec běžné, že by letiště takový salónek mělo, ale stává se. Nejčastější rolí salónku (na velkých letištích) je totiž pobyt při přestupu, a landside salónek se k tomu vyloženě nehodí.

Druhá možnost je salónek po odbavení, za pasovou kontrolou, ale před bezpečnostní kontrolou. Nebo naopak, za bezpečnostní kontrolou, ale před pasovou kontrolou. Takový salónek má tu zásadní nevýhodu, že ačkoliv víte, kdy váš let odlétá, odkud (obvykle jsou v salónku obrazovky s odlety), jak je brána daleko (zeptáte se na recepci salónku), pořád musíte počítat s rezervou na pasovou nebo bezpečnostní kontrolu. Ta, jak asi tušíme, může trvat minutu, nebo taky půl hodiny, podle toho, jaká je zrovna fronta. Na některých letištích bývají expresní fronty pro lidi "z vyšších tříd", ale není to pravidlem.

Ideální, třetí možnost, je salónek za všemi kontrolami, stačí jen hlídat si čas tak, abyste na bráně byli pár minut před zavřením, nastoupili do letadla mezi posledními (pokud vám to tak vyhovuje), a je vymalováno. Tento typ salónku poskytuje nejvíc klidu a jistoty. Takovou "tří a půltou" verzí je salónek, který má nějakou formou napojení přímo na bránu, nebo má vlastní bránu, kterou vás "protáhnou" přímo do letadla. Tohle umí některé salónky třeba ve Frankfurtu, ale nebývá to vůbec běžné.

Kdybychom se teď lehce zaměřili na ruzyňské letiště, najdeme tam tři salónky: Salónek Raiffeisenbank, na Terminálu 2, před všemi kontrolami, Salónek MasterCard, který je na Terminálu 1 za pasovou, ale před bezpečnostní kontrolou, a salónek Erste na Terminálu 2, který najdete za úplně všemi kontrolami. Ten má navíc vlastní bezpečnostní kontrolu vyhrazenou pro klienty Erste, tj. vyhnete se velkému kontrolnímu stanovišti na Terminálu 2. V zásadě je na podobně velkých a větších letištích situace podobná, jen naše "bankovní" salónky jsou trochu výjimka: obvykle jsou salónky provozovány aerolinkami (např. Emirates Lounge) nebo mají původ nejasný a jméno jasné (Crystal Lounge, Sky Lounge) atp.

Základní možností, jak se do některého salónku dostat, je letenka ve třídě Business nebo First. Tam není moc co vymyslet, aerolinka, která provozuje tyto cestovní třídy má na každém letišti, odkud létá, nasmlouvané salónky, a na check-inu vás nasměruje do toho správného, nebo dostanete několik na výběr (je dobré mít nastudováno, není salónek, jako salónek - viz dále). Jenže kdo to má platit? Já jsem postupem času dospěl k takovému hrubému pravidlu, že business třída vyjde na trojnásobek economy, a první třída na trojnásobek business, nebo zhruba desetinásobek economy. Hezky to vycházelo na příkladu zpáteční letenky Praha-Frankfurt-Bogotá-Santiago, která (v době nákupu) vycházela asi na 25 tisíc v economy, nějakých 70 v business a necelého čtvrt miliónu v první třídě.

Pokud – stejně jako já – takovými penězi nedisponujete, můžete si vylétat (nebo koupit) míle (takové sofistikovanější "sbíráte body?" z Alberta) a koupit letenku za míle... to by bylo ale na samostatný článek, nicméně je to způsob, jakým jsem v business třídě zatím vždycky letěl já.

Pokud s nějakou aerolinkou létáte často, třeba i služebně horem dolem pořád Praha-Moskva nebo Vídeň-Düsseldorf (čím dále, a častěji, tím lépe), je vhodné vyřídit si (zase jako v Albertu) věrnostní kartičku. Nejenže sbíráte míle (body), ale časem (za počet mil a počet letenek) můžete obyčejnou kartičku vyměnit za stříbrnou, pak za zlatou, platinovou; a v závislosti na aerolince vám taková kartička může (ale taky nemusí) zajistit vstup do některých salónků. Ale nejspíš ne do tolika, jako letenka v business třídě. Například kartička Emirates vám může zajistit přístup do všech salónků Emirates, což vám je ale v Praze k ničemu: ale pokud z Prahy s Emirates poletíte v businessu, určitě vám nějaký salónek poskytne.

Některé karty a některé aerolinky umožňují vstup do salónku i spolucestující osobě, která jinak podmínky vstupu nesplňuje: ale to je vyšší dívčí a je třeba se předem informovat a nedá se to nijak zobecnit.

Třetí možnost, jak salónek navštívit, jsou peníze. Za peníze v Praze dům. Většina salónků (zejména ty, které to potřebují a nemají dostatek jiné klientely) nabízí vstup za peníze. V Praze se bavíme o 720 Kč, ve světě se ceny pohybují od nějakých 20 dolarů/euro po třeba 50 dolarů/euro. Tam není moc co vymyslet, v ceně je jeden vstup jednoho člověka, obvykle na nějaký omezený čas (2-3 hodiny), nicméně málokdy (vyjma přestupu) potřebujete pobývat v salónku déle. S tím se pojí i skutečnost, že jsem se nikdy nesetkal s tím, že by mě někdo ze salónku vyhazoval po uplynutí nějaké doby: obvykle se "platí" (legitimuje letenkou, kartou) na vstupu, a pak už se o vás nikdo nezajímá, a to ani na odchodu. Tuhle možnost jsem zatím nikdy nevyužil, protože mi to jednoduše za takové peníze nestojí - obvykle jsou na letišti restaurace, kde za obdobnou cenu dostanete lepší servis (klid, jídlo).

Čtvrtá a poslední možnost jsou různé předplatní programy, např. známé Priority Pass, Lounge Key nebo Dragon Pass. Ty si můžete předplatit podobně jako Netflix: na rok, na určitý počet vstupů a tak podobně, jak vám to nejlépe vyhovuje, a každý takový program je pak akceptován určitými salónky na daném letišti. Občas se ale stane, že váš program/kartičku uznávají jenom na mezinárodním terminálu, ale protože jste přiletěli např. do Madridu, do Barcelony vám to letí z vnitrostátního terminálu, tak po překonání všech kontrol zjistíte, že tam už žádný salónek není a do toho jediného správného se nedostanete. Bohužel dost častý stav. Nebo letíte z terminálu 4, ale salónky jsou pouze na terminálech 1, 3 a 6. Taková je doba.

Výhodou je, že nějaké (levnější, ořezané) formy těchto karet můžete za určitých podmínek získat u bank, k nějaký lepším balíčkům nebo kartám. Pak máte (jako já) třeba všechny vstupy do salónků v Praze zdarma, a navíc 6 dalších vstupů do salónků spolupracujících s Lounge Key.

Co v takovém salónku najdete? Takovým základem je klid, jen zřídka jsou v salóncích děti (ale občas jsou naopak děti pro držitele kartiček a lepších letenek zdarma). Najdete zde denní tisk, nějaké ty nápoje, něco malého k zakousnutí. Standardem bývá fungující wifi lepší než na letišti, málokdy chybí zásuvky.

Lepší salónky nabídnou teplé jídlo, vlastní WC, výběr alkoholických nápojů, čepované pivo, obsluhu, sprchu, lehátka, kvalitní rychlou wifi. Zatím nejlepší, o tři hlavy a šest tříd, byl salónek Turkish Airlines na starém letišti v Istanbulu. Měl několik pater, stovky a stovky metrů čtverečních, nepřeberné množství možností od herních konzolí a kulečníku po profesionální servis, baristy, zákusky... něco mimo chápání. Na ten úplně nejhorší salónek jsme narazili v Marsa Alam. Naháněčka odchytávala lidi už skoro u autobusu, jestli máme kartičky, jestli chceme, tady to podepište... je pravda, že nás protáhla kontrolou zavazadel a ušetřila třeba 10-15 minut času, ale frontu na check-in jsme si stejně museli vystát. To je servis jinde nevídaný. Pak už to šlo ale rychle z kopce.

Salónek má dvě části: jednu před pasovkou, a druhou za ní. Pasovka ale v Egyptě fronty nevytváří, takže je to celkem jedno. První část byla velká zhruba jako můj obývák. Pokud by zrovna jedna skupinka neodešla, nebylo si kam sednout. K pití byly poslední plechovky Pepsi, wifi nefungovala, a k jídlu nějaká fest hnusná věc tvarem připomínající bagetu, sladká americká hamburgerová houska plněná taveným sýrem. A to je všechno přátelé. Salónku bylo lépe vyhnouti se obloukem, protože druhá část, byť prázdná (už se nastupovalo do letadla) neobsahovala vůbec nic. Ani jídlo, ani pití, ani obsluhu. Ale byly tam pěkné sedačky.

Jsou ale i jiná letiště, kde si salónkem moc nepomůžete. Třeba je tam klid, můžete se na hodinku na dvě usídlit někde u prázdné brány, zásuvky tam jsou, wifi taky, hlad nemáte... tak proč do salónku. Jinde zase narazíte na salónek natřískaný k prasknutí, protože místní banky dávají vstup zdarma skoro každému a je to znát. Pak jsou salónky, kde dostanete plechovku sodovky a pár krekrů, wifi tam nefunguje a lidi tam nejsou, protože ví dobře proč. Naopak možnost dát si sprchu po celém dni chození po památkách a tahání se s batohem před dvacetihodinovým přesunem domů, je k nezaplacení. A některá letiště to dobře ví - například veřejné sprchy v Mnichově vyjdou na 17€. A za podobnou sumu se můžete dostat i do salónku, kde je sprcha v ceně. Ale taky nemusí, i salónky mívají různou "příplatkovou výbavu".

I malá letiště mohou salónkem překvapit (např. Katowice), ale i velké letiště může zklamat. Ze zmíněného Santiaga jsme odlétali ve smíšené skupině: 2 lidi s letenkou v první třídě, 2 lidi s letenkou v business. Na letišti je asi pět salónků, ale žádný neměl smlouvu ani s Aviancou (kolumbijský vlajkový dopravce), kterou jsme letěli do Bogoty, ani s Lufthansou, kterou jsme pokračovali dále do Evropy. Takže i s letenkou za 200 Kč z Katowic do Londýna si můžete užít příjemný čas před odletem, a ani letenka za čtvrt miliónu vás neuchrání před burgerem v Mekáči. 

PS: Kdybyste měli o téma zájem, napište do komentářů, mohl bych se v některém příštím článku rozepsat o jednotlivých salóncích na pěti světadílech, které jsem měl možnost navštívit, případně odpovědět na dotazy k tématu.

PPS: Omlouvám se za sníženou kvalitu fotografií, obvykle si salónky nefotím a tak jsem bral z archivu vše, co jsem našel.