Na nejvyšší horu světa a ještě výš - tak vysoko by už neměli žít lidé

Tři krátká a jedno delší setkání s pobytem ve vysoké nadmořské výšce. Poznal jsem, že na té vysokohorské nemoci asi něco bude. A pochopil, že horolezectví v Himaláji je boj jen pro ty největší tvrďáky. A to já rozhodně nejsem.

Možná ještě krátký úvod k vysokohorské nemoci. Naše tělo je uzpůsobeno dýchat vzduch, který obsahuje 21% kyslíku. Ten si pak užívá, rozvádí ho po těle, orgány se s ním mazlí a mají ho rády. Pokud stoupáte, kyslíku ubývá. Obvykle se udává, že když vystoupáte někam nad 3000 metrů nad mořem, kyslíku začne ubývat natolik, že to tělu začne vadit. Snižuje se tlak vzduchu, zdá se nám "řidší" a tak jedním nádechem vdechneme méně kyslíku, než na co je naše tělo zvyklé. Chvilku to nevadí, pak ale začíná problém, nedostatek kyslíku se začne projevovat u každého různě - bolestí hlavy, zvracením, nelogickým uvažovaním, poruchami spánku. Někdo je úplně v pohodě, jinému je šoufl. Předcházet se tomu dá... blbě. Ale dá. Stačí dát tělu dostatek času si zvyknout a nezvyšovat nadmořskou výšku nárazově.

Léčit se dá vysokohorská nemoc dvěma způsoby: podáváním kyslíku, a opuštěním vysokohorského stanoviště. Do nějakého toho roku 1900 to nebyl problém: normální člověk nedokázal do kopců vylézt tak rychle, aby to působilo potíže. Pak ale lidské technické objevy začaly jít proti přírodě: silnice, auta, lanovky a vynález ze všech nejhorší: letadla.

Setkání první - Pico del Teide, 2007

Nejvyšší hora Španělska, nejvyšší hora Kanárských ostrovů, nejvyšší hora ostrova Tenerife. Parkoviště je někde ve dvou tisících metrech. Zrada je, že tohle parkoviště je vzdušnou čarou asi jenom patnáct kilometrů od moře. Když se budete snažit, od hladiny moře autem sem vyjedete za hodinu. A můžete vyrazit, nahoru do výšky 3715 metrů, buďto pěšky, nebo lanovkou.

Pěšky to bude jistě makačka - ale rád bych si to někdy vyšlápnul. Já jsem se ale tehdy nahoru vydal lanovkou. Lanovka je fajn, vyveze vás za 10 minut do výšky 3555 metrů. Cítíte ten problém? Za hodinu a čtvrt se od hotelového bazénu ve výšce nula nula nic dostáváme do výšky 3555 metrů. A přestože jsme nepodnikali žádnou fyzickou námahu, jen jsme se vezli, nemůžeme popadnout dech. Vyjít posledních sto šedesát výškových metrů je dost záhul... a nahoře je to znát. Je tu zima, fouká tu vítr, a lapete po dechu každých pár desítek metrů.

Setkání druhé - Himaláje, 2009

Začínáme v Dillí. Včera jsme stihli akorát přiletět z Evropy, nevyspalí, trošku si projít centrum, dát si kuře na kari a jít spát. Vstávali jsme ve čtyři, čekali nervózně na taxík, který nejel a nejel, a když nakonec přijel a hodil nás na letiště, stihli jsme i odlet z letiště v nadmořské výšce 237 metrů nad mořem. Nula nula nic. Za hodinu už přistáváme mezi pěti a šestitisícovkama, v Lehu, centru království Ladakh na západních svazích himálajských hřebenů. V nadmořské výšce o tři tísíce metrů větší. Aklimatizace žádná, málo spánku, nezvyklé jídlo, málo zkušeností... a oba trávíme čekání na zavazadla v oné místnosti. 

Původní plán, vzít bágl na záda a vyšlápnout si nějakých 250 výškových metrů k hotelu, se najednou zdá naprosto nerealizovatelný. Mám zvláštní pocit, připadám si - nevím jak to jinak popsat - řídký. Jako by mnou prostupoval vítr. Čas, peníze za taxík, hlad, žízeň - nic z toho momentálně neexistuje. Největší sportovní výkon dne byl vynést v hotelu bágly jedno patro na recepci, ubytovat se, a zout. A pak už si nic nepamatujeme. Lehli jsme asi v devět ráno a vzbudili se v pět odpoledne. Hladoví, žízniví, ale přecijen už trochu použitelní. Dáváme si čaj se zázvorem - prý to pomáhá - a nějaké lehké jídlo. A jdeme zase spát. Druhý den je nám lépe, ale každý schod je pořád utrpení. Teprve tady, ve třech a půl tisících, se aklimatizujeme. Moc jinak se to nedá. Čeká nás totiž cesta autem zpět do nížiny. Přes pětitisícová sedla. A to už bude jiné kafe: výškovou nemoc zvládáme hravě. Tedy alespoň lépe, než čtveřice Nepálců, kteří sedí za námi. V žádném sedle se totiž nezdržujeme a hned pokračujeme dolů.

Setkání třetí - Mauna Kea, 2012

Neskutečně krásná silnice 200, zvaná Saddle Road, nás z tropického pobřežního městečka Hilo na největším z havajských ostrovů za necelou hodinu přivádí k návštěvnickému centru pod horou Mauna Kea. Mauna Kea, v místním jazyce "Bílá Hora", je - a moc se to neví - nejvyšší horou na světě. Měří 10205 metrů a má tu smůlu, že je šest kilometrů ponořená uprostřed Tichého oceánu.

V Lehu moc nebylo jak, ale tady, poučen z výletu na Teide, si chci vyrobit něco jako "aklimatizační přestávku". Dáváme si tak půlhodinku, možná tři čtvrtě, tady na parkovišti, než... pokračujeme autem až na vrchol. Ano, čtete správně, na nejvyšší horu světa - 27 kilometrů vzdálenou od moře - lze vyjet autem. Případně vyjít v sandálech. Nevede sem sice asfalt (některé úseky jsou šotolinové), ale vyjel by to i Trabant. Jen by cestou dolů asi spálil brzdy. Pokud půjdete pěšky, bude vám zima. Nezapomeňte ponožky!

Aklimatizační zastávka na půl hodiny je asi ta největší blbost, co jsme mohli udělat. Měli jsme prostě vyfrčet až nahoru, rozhlédnout se, udělat pár fotek, a až potom jet dolů. Základní pravidlo, které proti vysokohorské nemoci platí, je začít klesat. Proto i horolezci přes den vylezou třeba výškový kilák, a na spaní se vrátí o 500 metrů níže.

Já tentokrát na vrcholu žádný problém neměl. Těžko říct proč. Ale byl jsem z našeho auta jediný. Ostatním se točila hlava a byli rádi, když jsme začali klesat. A já byl rád, že má kdo řídit dolů.

Setkání čtvrté - Bolivijské Altiplano, 2019

Po delší čas jsem nevyvíjel žádné vysokohorské aktivity. Spíš naopak, začal jsem se potápět a snad i trochu lépe chápat své tělo a procesy, které v něm při zpracování vzduchu probíhají v závislosti na nadmořské výšce (nebo spíš podmořské nížce). Přišla ale zkouška nejvyšší.

Přilétáme do Calamy, na letiště v nějakých 2300 metrech. Tedy ještě pod kritickou hranicí tří tisíc. Spíme ve 2400 metrech, v městečku San Pedro de Atacama, takovém místním Špindlerově Mlýně říznutém Českým Krumlovem. Máme auto, děláme výlety po okolí. Na observatoř ALMA ve 2900, k hranicím s Argentinou přes tři tisíce, a nakonec ke gejzírům El Tatio do nadmořské výšky 4200 metrů. Vždy se na noc vracíme do 2400, kde je naše základna. Tu jednoho krásného rána, po třech nocích v poušti, opouštíme. Zaplatili jsme si totiž výlet s cestovkou. Jinak to tady nejde. Autobus nás odváží na okraj San Pedra, k závoře u silnice, které vede na hraniční přechody do Argentiny a Bolívie.

Hraniční přechod Hito Cajón je v nadmořské výšce "čtyři čtyři", tj. 4400 metrů. Možná ještě o něco výše. Prostě o dva kiláky výše, než naše ubytko. Pořádný fičák. Tam fasujeme od cestovky džíp pro šest cestujících a řidiče Eliase, který nás bude následující tři dny a dvě noci vozit po místě, kde by prostě neměli žít lidé: bolivijském Altiplanu. Obrovské náhorní plošině, na které pětitisícovky vypadají jako náš Říp. Každý kopec vypadá tak snadně... dokud nevystoupíte z auta a neuděláte pár kroků.

Úžasnou krajinou horských jezer nejrůžnějších barev a chemických složení, se dostáváme do kraje plameňáků a lam. A občas i lidí, kteří si tady, na kopci nad krásným oranžovým jezerem zvaným Laguna Colorada, postavili turistickou vesničku. Ve "čtyři osm". Zatím je nám OK. Jsme přece aklimatizovaní. Dáváme si večeři, procházíme se pod hvězdami, je nám fajn.

Ale ta noc. Pořád někdo šmejdí na záchod. Nemůžeme spát. Bolí nás hlava. Nejsme si jistí, jestli za to může nadmořská výška, nebo proklatě nízké dveře pokoje. Nejspíš oboje. Jedna z nejhorších nocí. Zvláštní pocit. Vlastně nám nic není, ale vlastně je nám úplně špatně. Jsme rádi, když ráno jedeme dolů. Alespoň na čtyři čtyři, čtyři dva jsou úplně super.

V dalších dnech postupně klesáme až na slavný Salar de Uyuni, ve výšce 3650 metrů. Je nám skvěle. Vidím, že opravdu pomůže sestup. Byť pár stovek metrů. V nadmořské výšce kolem čtyř tisíc se pak pohybujeme v La Pazu a kolem jezera Titicaca ještě několik dní, a už to vůbec nevnímáme. Uvědomujeme si ale, že největší pecka musí být, když někdo přiletí do centra Bolívie, do La Pazu, odněkud z nížiny. tj. v podstatě odkudkoliv. Letiště je totiž postavené na nejvyšším místě ve městě, ve čtvrti El Alto (ve volném překladu "Tam nahoře" nebo "Místo na kopci"). Ve výšce skoro 4100 metrů. To je ještě skoro o kilometr výše, než tenkrát v Lehu. To musí být, parlamentní hantýrkou, pořádný flákanec.

Možná si říkáte, že to nemá cenu. Že se přece do La Pazu, k jezeru Titicaca, musí dát dojet nějak inteligentně autobusem. A dá. Jenže to není moc lepší. Cestou mezi Chilskou Aricou a La Pazem musí autobus překonat sedlo Tambo Quemado. Zrovna v tom nejvyšším bodě je hraniční přechod. Dost nešikovně - ve výšce "čtyři sedm". Z Aricy do sedla vystoupáte za tři hodiny. Kilák a půl výškový za hodinu. Příručku, která říká něco o pěti stech metrech denně, vyhoďte. Dobrou hodinu si tam postojíte. Protože hranice. A protože Chile a Bolívie se nemají rádi. A to, že nějaký turista nemá rád nadmořskou výšku a bude jim pak v autobuse blinkat, je nezajímá. Snad tam alespoň mají, pro všechny případy, kyslík.