Den 1.
Odlétáme do Bogoty, přes Frankfurt. U nás je ještě letní čas, tak posouváme hodinky o sedm hodin zpět, náš pátek tak trvá 31 hodin. A tak přestože už je u nás hodně po půlnoci, v Bogotě jsou pořád otevřené hospody a stíháme alespoň nějaké to pivko. Blahoslavíme bezvízový režim v jihoamerických zemích, jinak bychom museli spát na lavičce někde v terminálu, takhle se můžeme vyspat v hotelu u letiště.
Den 2.
Odlétáme do Santiaga. Jeden ze dvou mobilů nám tvrdí, že je tam o hodinu více, než v Bogotě. Druhý nám tvrdí, že o dvě hodiny. Zábavní systém na palubě letadla nám tvrdí, že je v Santiagu o dvě hodiny více, než v Bogotě. No a kapitán do palubního rozhlasu prohlásil, že si nemáme všímat toho, co ukazuje letadlo, že se čas směrem do Chile posouvá jenom o jednu hodinu, aniž bychom se posunuli nějak zásadně na východ - Santiago je jenom o něco málo východněji, než Bogota, asi jako Praha a Bratislava.
Den 3.
Začíná letní čas. V Chile se 8. září posouvají hodinky z půlnoci rovnou na jednu hodinu. Máme to napsané ve výtahu v hotelu, abychom na to byli připraveni. Přilétá druhé letadlo z Bogoty se zbytkem naší skupiny, ti se tak posouvají rovnou o dvě hodiny najednou. Vysvětluje se tím zmatené včerejší letadlo: zřejmě si myslelo, že už se čas posunul, nebo mělo datum změny přednastaveno špatně. To se stává, některé systémy posun času prostě nezvládají a i my v tom celém začínáme být docela solidně ztracení.
Den 4.
Odlétáme na Velikonoční Ostrov. Posouváme hodinky o dvě hodiny zpět, tj. máme opět stejný čas, jako v Bogotě. Máme z toho posouvání už lehký chaos a první noc na ostrově vstáváme ve tři ráno, protože... prostě máme pocit, že už je mnohem víc. Slunce tady ale vychází až po osmé.
Den 7.
Vracíme se do Santiaga, ladíme hodinky o dvě hodiny dopředu. Už jsme si pomalu zvykli na ostrovní čas, vstávali nějak normálně (což je v našem případě po šesté), a tak teď v Santiagu na hotelu naopak máme problém vstát na budík, abychom chytili letadlo na sever, do pouště Atacama.
Den 11.
Přejíždíme hranice do Bolívie. To by nebylo nic zvláštního, ale: když se podíváme na mapu, vidíme, že Bolívie je východně od Chile. Logika tedy velí posunout hodinky o hodinu vpřed, jako to děláme při cestách na východ "u nás", tj. například do Litvy, na Ukrajinu nebo do Rumunska. Logika ale v systému časových zón nemá místo, hodinky si tedy posouváme naopak zpět, z devíti ráno je najednou zase osm.
Den 14.
Dorazili jsme k jezeru Titicaca do bolivijského letoviska Copacabana. Co by kamenem dohodil je odsud hranice s Peru a nám to nedá alespoň nenakouknout. A tak bereme prvního lepšího taxíka a jedeme asi deset kilometrů na hraniční přechod a další dva do městečka Yunguyo. Tentokrát naštěstí vše funguje normálně, hodinky posouváme o hodinu vzad, jako bychom letěli z Prahy do Londýna. Ne však na dlouho, po pár hodinách, obědě, prohlídce města, nás dva tuktuky dovezou zpět na hraniční přechod, kde si můžeme slavnostně přeštelovat hodinky zpět o hodinu dopředu.
Den 18.
Po třech dnech v Copacabaně, La Pazu a okolí je na čase vrátit se do Chile. Autobus jede opravdu dlouho a máme štěstí, že jsme si již zvykli. Jednak na nadmořskou výšku, protože na hraničním přechodu trávíme skoro dvě hodiny v nadmořské výšce 4687 metrů nad mořem, a kdybychom sem přijeli v opačném směru, od moře (cesta trvá asi 3 hodiny), odnesli bychom to pořádným bolehlavem, v lepším případě. Výšková nemoc je potvora.
Zvykli jsme si ale i na neustálé přeštelovávání hodinek. Devátý posun času za 18 dní je už jen taková třešnička, hodinky zase o hodinu vpřed, byť samozřejmě jedeme k moři na západ, místní logika opět velí obrácený postup než jak bychom to vyřešili intuicí.
Posouvat si hodinky každý druhý den není nic příjemného, ale člověk se prostě během pár dní srovná - aby si mohl hodinky posunou znovu. Uvidíme, jak se se zrušením letního času popasuje naše politická reprezentace. Pro nás, kteří často cestujeme, jsou ty dvě změny ročně navíc v podstatě zanedbatelné. A když si představím obchodní cestující nebo sportovce, kteří lítají po turnajích každý týden jinam po celé planetě, nebo posádky letadel, tam to musí být teprve galimatyáš.